Holčičí cestování

Žena bez záchoda,

ale s hajzlem (to vymyslel on!) 

 

Living The Dream. I to s sebou přináší různá témata na řešení. Bez toho by to byla nuda. V tom je rozdíl mezi snem a snovou realitou. Sen je jen představa a blbě se vypráví! To druhé je ta paráda, „plnění si snů“, ale pořád jsme my sami sebou a na tý stejný zemi. A na tý se prostě prdí, občas trochu stěžuje, říkají fopá a neví se, jak se píše fopá. Takže mě nechápejte špatně, je to skvělý, ale někdy strašný, ale srandovně strašný.

„Víš, jak je hrozný, když si nemám s kým popovídat?!“, naříkám, že si se mnou Vašek málo povídá. 
„Nevím, jestli je to horší pro tebe, nebo pro mě.“, stírá mě, dneska po x-té.

Máme to spolu vobčas těžký! Ženský a chlapi jsou rozdílný a jejich problémy stejně tak. Já mám po cestě hodně problémů – chce se mi čůrat, chce se mi kakat, mám hlad, nudim se, bojím se, chce se mi čůrat v noci, bojím se v noci, chci si povídat, hrát hru, pustit písničku,…. 

Vašek má jen jeden problém – a tím sem já a všechny moje problémy.

Poslední tři týdny jsme kempovali na různých místech. V lese jako Nedvědi, uprostřed ničeho v Georgii, na odpočívadle u dálnice (jako po cestě do Chorvatska, taková benzínka plná kamionů a obytňáků), na parkovištích u pláže atd. Řídíme se online mapkami se zaznačenými kempovištěmi zdarma – tzn. často jen plácek, země nikoho a bez ničeho. V Americe se bere vážněji vstup na cizí pozemek a z toho důvodu parkujeme na noc jen na doporučených místech. Šetříme a je to dobrodružství, protože nikdy nevíme, co nás čeká. 

Nikdy na nás ale nečeká záchod. Nejlépe blízko auta. Les, keř ani palma se nepočítá.

Problém.

Dokud jsme kempovali v horách, kde denní teplota nepřesahovala 6°C a noci se držely okolo nuly, nepili jsme moc vody. Moc jsme jí totiž ani neměli. YOLO. Taky v březnu v horách nelítali komáři a proto jsme seděli co nejdýl u táboráku, kde bylo nejtepleji. 

Nyní se nacházíme na Floridě. Přes den na slunci je ke třicítkám. Od začátku západu slunce (17-18h) se začínají slítat komáři. A mušky. Ty mušky bože. Buď máme tisíce štípanců, nebo svrab z dek z Armády spásy. 

Z toho vychází, že musím hodně pít a brzy zalézt do auta. Vašek je asi velbloud, ale já to prostě nezvládám. Musim čůrat. Většinou ho ještě jednou ukecám a jde se mnou před spaním. Snaží se mi pokaždé vysvětlit, že pokud mě někdo bude vraždit, tak ať nekřičim, že nechce být rušen. 

Včera večer jsme to zapíchli hodně brzo.

Zdálo se mi asi pět různých snů o záchodech. Už to nešlo vydržet. Začala jsem se prodírat naším bordelem, hledat baterku a modlit se, že se mě Vašek zeptá, jestli jdu na záchod a pak budem hrát hru na přemlouvání. 

Pravidelně odfukoval. A už to bylo urgentní, takže nebyl čas na buzení a hru na city.

Jela jsem přes celej kemp po tmě na kole na záchod. Teď to nezní tak strašlivě, ale já se bojim po tmě i doma z mýho pokoje do vedlejších dveří na WC. 

Po cestě nazpátek se v močálu u auta něco lesklo. Takový kolečko. A vedle něho druhý. Očička aligátora. 

Ráno povídám Vaškovi: „Jsem musela jet na záchod v noci uplně sama a měla sem mokrý sedátko!“ (od rosy)

„Předtím nebo potom?“ odpovídá nezaujatě.

Freud měl asi pravdu s tím, že ženy zavidí mužům penis a proto jsou tak zakomplexovaný. Jsem si dost jistá, že na tuhle teorii přišel během kempování.

A potom je tady ještě jedno téma. Obzvlášť na cestách, by si k němu ženy navzájem mohly posílat kondolence.

TO, už je ale jiná kapitola.

PS: Ráno mi Vašek řekl, že skoro celou noc nespal. Nejprve sledoval světlušky, pak už nesvítily a pak bylo světlo. Takže byl vzhůru. 

UPDATE ke štípancům: Začínám se hodně stydět. Ve Walmartu na mě jedna paní koukala s výrazem "s tímhle nechoď k mý zelenině". A dneska mě odmítla jedna paní obejmout. Fotky hodíme na facebook.

Počátek kempování a naše zvlčení

Plnou parou na týdenní obhlídku hor

a promočenej úprk

Křest ohněm, doslova

Využili jsme nabídky zůstat o pár dní dýl v hlídaném domě v Greenvillu, díky čemuž mohl Vašek dotáhnout nezbytnou část přestavby dodávky. Zároveň už bylo načase se rozloučit a vyrazit s tím, co máme. Ikdyž jsme toho moc neměli, obzvlášť co se týče výbavy do lesa, nebo zásob vody a jídla. 8. března jsme odstartovali etapu 38 dní v dodávce do dalšího hlídání domu, tentokrát v polovině dubna v sweet home Alabamě. Po měsíci spěchání napříč státy a úkoly jsme se konečně dostali do přírody a pomalejšího tempa.

Kempování na pomezí Jižní Karolíny a Georgie pro nás bylo odrazovým můstkem k tomu pravému van-life dobrodrůžu. Dostali jsme se z hip bohatšího městečka doprostřed lesa, s výhledem na protější stráň a stromy těsně před zelenáním. Poprvé jsme měli otestovat čerstvě dodělanou postel, se kterou jsme prozatím akorát jezdili po obchodech a to velice opatrně. Předhůří Apalašských hor bylo na úplným začátku jara, dost možná jsme chytli první jarní víkend hned začátkem března. Na internetech jsem našla kempoviště bez bližšího popisu, než že je zadarmo a je v horách. Po příjezdu jsme našli několik plácků podél řeky, z nichž každý měl k dispozici ohniště. Přijeli jsme těsně před západem slunce a v posledních paprscích si místo prohlídli a vybrali parking-plac. První opravdickej kempovací večer uprostřed divočiny (oukej, tak lesa) jsme vegetovali na zbytku čipsů ještě z Novýho Hampshiru a bylo to boží.

První procházku na wc za keř jsem zhodnotila, že nám „vzadu za autem teče nějaká sračka“. Ráno Vašek objevil, že nám za dodávkou teče pramínek, dokonce se zaraženou trubkou, aby byl silnější a čistší. Takhle začala celá sága Andy a záchody. Výhodou tohohle kempu bylo, že u sousedů byla přes den k dispozici kadibudka deluxe.

Řeka nebyla širší než pár metrů a teplotou zdaleka ne na koupání. Ale každý večer u vody něco (příšera) vylízalo a čekalo vyloženě na Čechy k sežrání. Vašek měl tu čest poprvé vidět 50 odstínů mé připosranosti. On je holt zkušenej myslivec, lovec, rozdělávatel ohně, nečůrač na posedu. Já dělám, že sem dobrodruh, ale první večery jsem měla infarkty při každým šustnutí v křoví. 

Vyjížděli jsme na lehko, v jedné vrstvě, tričko a legíny. Z těch se postupně staly podvlíkačky, pyžamo i denní oděv, taková druhá kůže. Ocenili jsme teplý spacáky, protože noční teploty se nebezpečně každým dnem vracely blíž k nule.

První noc byla namáhavá, ale krásně. Trvalo nám si zvyknout na spaní v rakvi, obzvlášť chudákovi Vaškovi chybí pár desítek centimetrů na nohy. Neměnilo to nic na dobrým pocitu, kolik jsme toho zvládli. V takových chvílích zaznívá „Touhle dobou před rokem/měsícem/…“ a naplno si uvědomujeme (jaká je to haluz, štěstí, mazec, privilegium,…), kde jsme a co děláme. Zbytek času o obojím nemáme šajna!

Druhý den jsme vyrazili pro zásoby a po cestě narazili na náš nejoblíbenější typ obchodu – thrift shop. Sekáče, hrabárny, zatuchlý haly plný pokladů z druhé ruky, z nichž většina je k ničemu. Ale co kdyby tam bylo něco, co děsně potřebujem! A taky že vždycky je. Minimálně nějaká knížka za 50 centů. Knihovna už nám roste do slušných rozměrů a kvalita jejího obsahu hraje všema žánrama - červená, vzpomínky na Irák, klasika jako je Přelet nad kukaččím hnízdem či kousky Bible zadarmo. Během prvního nákupu jsme se rozšoupli a brali vše, co slibovalo lepší kempování – starou pánvičku, rošt z trouby, tuhý deky, který nakonec izolují i dělají závěsy, nebo třeba pytel svíček a citronelu na komáry. Nakoupili jsme i správný zálesácký jídlo – fazole, konzervy a buřty. 

Se slzou v oku vzpomínám na hostinu toho večera. Do černa spálený buřty se zatuchlých chlebem. Ze začátku to vypadalo, že budou nasucho. Špekáček bez hořčice, to je jak… pivo bez pěny, fotbal bez gólu, vývar bez nudlí. Prostě dobrý, ale! Čecháček se ve mně občas naštěstí nezapře a v Mekáči si vždycky štípnu kečup navíc. Takže první poctivej špekáček do nás zahučel a to s výběrovou medovou hořčicí značky McDonald´s.

Nejkrásnější na těhle několika lesních dnech bylo to, že se nám vybila všechna elektronika. Chápu, že rodinní příslušníci a nejbližší nebyli zrovna nadšení rychlou rozlučkou „čau, jedem do lesa a možná se ještě někdy ozvem“. Ale na tohle jsme se hodně těšili. O čem je takováhle odluka od klasickýho života si oba píšem do deníků a občas o tom debatujem. Jestli přijdem na něco hlubokýho ke sdílení, napíšu. Krásný na téhle nezávislosti je např. osvobození se od času. Ráno nás budí slunce. Vaříme, protože máme hlad. A po západu si třeba čteme, píšeme a spíme. (K těm činnostem se hodí dodat, že půlka naší posádky si chce hodně povídat, druhá ne. ) Prvních pár dní jsme se tomu divili, zastavili se a říkali si „ty jo, já vůbec nemám tušení kolik vlastně je, možná 12h možná 15h“. V normálním světě člověka honí termíny, schůzky, budíky. Užili jsme si velký luxus toho, prostě nemuset vědět. Všechny činnosti nám zabraly víc času, než by si jeden představil. Uvařit čaj na snídani? Minimálně hodina. Zajistit dřevo na večer? Celodenní průzkum okolí, nošení klacků a sekání klád. Mytí nádobí? Ledová voda, kýbl a jedem. Nakoupit? Jsme uprostřed ničeho, takže výlet na půl dne. Pro trampy, skauty, chataře nic neobvyklýho, pro mě asi zajímavý tím, že je to jaksi full-time, že to nedělí nekončí.

Hlazení ryb

A pak jsou tady takový ty aha momenty, někdy jde o sekundy, během kterých se převrátí celej svět naruby. Ty ryby. Vašek umí rybařit (dle vlastních slov je „zkurvenej genius a umí všechno“) ale tyhle dvě jsem ulovila já po cestě na záchod. Vyrazila jsem na kole k vedlejšímu plácku s kadiboudou a s pány rybáři si vyměnila mávnutí a „hey“. Po cestě zpět na mě jeden z nich něco volal. Vyskytujeme se spíš na venkově a přízvuk místních už je hodně jinej než „Proper English“ a pekelně se táhne. Prdlačky rozumíme.

„Už jsi měla někdy pstruha?“ ptal se pán, opakovaně.

Říkám, že ne, ikdyž doma asi jo, ale neviděla jsem moc smysl v tom snažit se mu vykládat o pstruhovi z Makra, kterýmu se připeklo oko k pečícímu papíru, následně utrhlo a mě se z toho chtělo brečet.

„Tak si nějakýho vem.“

Otevírá chladící box s ledem a rybama. Ty ryby tam rozhodně neplavou, prostě leží a jsou mrtvý. Nastane dlouhej moment, taková ta minuta, co mohla trvat hodinu. Čumím do tý ledničky a přemýšlím, jestli tam mám jen tak sáhnout. Za mnou opřený kolo a na sobě legíny a triko. Hlavou mi bleskají nápady, že si teda rybu vezmu a dám si ji za gumu od gatí, jak pojedu. Nebo do podprsenky. Nevím, nikdy jsem rybu na kole nevezla. Pánovi jsem navíc špatně rozuměla, takže jsem chtěla rychle situaci vyřešit. On stál a koukal na mě, jakoby fakt čekal, že ji jen tak vytáhnu a odejdu.

„Máte nějakej pytlík?“

Rybář vytáhl nejlepší pytlíky na světě, se zipem, který jsou ultra nepropustný a super bezpečný. Fouknul tam jednu a pak po troše drahotách jsem svolila i k druhé pro kamaráda.

Sedla jsem na kolo, rybičky v pytlíku si dala na řídítka a nadšeně jela zpátky. Křičím na Vaška, ať rozdělá oheň, že jsem byla rybařit. Ryby se tvářily mrtvě a pytlík mě trochu od jejich utrpení a smrti distancoval. Neměla jsem dosud moc možností si pstruha někde prohlídnout, tak jsem ryby začala přes pytlík zkoumat a hladit, trošku je litovat, protože jsou mrtvý. Vašek si chystal prkýnko a noviny, aby holky vykuchal. Nevypadal moc nadšeně načasováním, protože si zrovna oblíkl svůj „nový“ svetřík z thrift shopu a měli jsme v plánu jet do baru na karaoke. (Odkud nás následně vykopli, protože nejsme členové s membershipem.)

 Vašek vzal pytlík do ruky a po rychlým ohledání zkonstatoval, „Voe, dyť jsou ještě živý.“

„Neee..“ pronášim docela jistě, protože jsem viděla dobrých 15 mrtvých ryb v tý ledničce. K tomu jsem je naklepala jízdou na kole a následně ještě hladila.

„Tak proč se ještě snaží nadechnout?“ 

V ten moment jsem i já přes pytlík viděla jak se jedné chuďeře zvedaj žábra.

Nenastalo žádný plácaní po hlavě, za hlavou ani o kamen. Vašek jednu vzal, během toho se druhá snažila zdrhnout. Sviňe jedna klouzavá. Podřízl ji pod krkem, a protože sama nemůže, řvala jsem za ni. Tak potom řval Vašek na mě, ať jsem zticha, ať to neslyší ti rybáři.

Pstruzi na másle, se zeleninou, uprostřed hor, na ohýnku, chutnali výborně.

Na ohýnku jsme taky převařovali vodu z pramene. Někdo z nás dvou špatně operoval se zmíněnou trubkou a do vody se dostal písek. Naštěstí Vašek opět zazářil kombinací své zručnosti a inteligence. Je to otravný, ale je fakt bedna. Já navrhovala využít „survival tip“ z YouTube, kde vodu filtrovali přes tampon. Vašek původně chtěl využít čisté hadry, ale pak si vzpomněl na jednu dosud přehlíženou součást poděděné výbavy – papírový filtry na kávu, klasický kalíšky. A tak jsme pár hodin dřepěli u pet-flašek a čistili čůrek vody od písku a všeobecnýho lesního bordelu. Vodu jsme vařili ve všech dostupných nádobách na roštu nad táborákem. Co na tom, že jsme měli jen dvě pokličky a do většiny vody nalítal popel. Prý je sterilní. Neměli jsme tušení, kam naše cesta povede dál, a proto jsme se předzásobili pitnou vodou. Chutnala jako uzenáče, stejně tak zelený čaj z ní připomínal spíš pstruhy od večeře. Táborákem vonělo všechno a uzený jsme byli i my skrz naskrz. Vyrobili jsme uctihodných 5 galonů vody! A u prvního jistýho zdroje pitné vody je vylili.

Naše první kempování bylo ochutnávkou toho, co nás čekalo během následujících měsíců. Věčný řešení „mě se chce čůrat“, potřeba sprchy a přemlouvání toho druhýho, že už potřebuje sprchu, boj s divočinou, počasím a taky krásný ztrácení se v přírodě, času a prostoru. Už jsme toho kousek ujeli, ale zdaleka nejsme ani v polovině!

Z lokality nás vyhnalo především zhoršující se počasí. Každým dnem zabral déšť víc a víc hodin a obzvlášť jednu z prvních nocí nám nedal spát. U příjezdové cesty vedle řeky stála cedule s výstrahou před jejím vylitím při prudkých deštích. Ze spánku nás probral slejvák ve formě koberce vody bušící na plechovou střechu dodávky nad našima hlavama. Dobrou půl hodinu jsme oba leželi, myslejíc si, že ten druhý spí. Myslela jsem na řeku, která se zvedá a přemýšlela o tom, že nejsme na totok pojištění. Když jsem se odhodlala do Vaška rýpnout, aby se probudil, oznámil mi, že je dávno vzhůru a snaží se řeku pozorovat, ale vidí h… Byli jsme oba logicky nervózní, neznali jsme místní přírodu a natož směrodatnost cedulí. Vzpomněla jsem si taky na pramínek za autem a zvažovali jsme odplavení auta z obou stran. 

Do deště se nám ale nikomu vylízat nechtělo a tak jsme vlastní smrt pro jistotu zaspali.

Počasí se zhoršovalo a na vyhlídnutých horách k vyšplhání místo deště sněžilo. Vašek měl špatnou náladu kvůli dešti, já kvůli tomu, co jsem měla na hlavě místo vlasů. Nazrál čas se na chvíli rozloučit s horami a vyrazit směrem na jih vstříc teplu. A sprše!