3 setkání s policií

 

jinak řečeno

 

👮  2 infarkty a jeden šerif  🚔

 

Noční parkování na Floridě není tak jednoduché jako kempování v lesích. Střídali jsme parkoviště u pláže, na něž někdo zapomněl dát ceduli "overnight camping prohibited" a Walmarty. Až po cestě zpět na sever, mimo největší atrakce, jsme opět našli kempy a plácky k přespání zadarmo.

PRVNÍ noc jsme to čekali. Parkovali jsme ve vnitřní zátoce u rybářského parku a u příjezdové cesty vyloženě visela cedule se zákazem nočního stání. Nicméně také obsahovala výjimku pro rybáře a jejich přívěsy. Rozhodli jsme se tvářit jako rybáři a auto i zaparkovali vedle trucku s návěsem na člun. S příchozím večerem jsme zalezli dovnitř auta a dělali tohle. Po oficiální zavíračce parku jsme zatáhli závěsy a chvíli na to se nám z dáli do auta odrazily policejní blikačky. Hlídka obkroužila v tichosti celý parčík, nás si nevšímala a vypadalo to, že je celá rybářská schovka účinná. Nic nám nebránilo v klidu vytuhnout.

Třísk třísk třísk na plechový bok auta. Vyskakuju do sedu, odrážím se hlavou od stropu a pak už vnímám jen částečný vjemy. Pohybující se kužel světla šmejdicí po našem autě. V pozadí silnější světlomet a k němu červený a modrý blikačky. Další bušení na dveře a výzva ať vylezem.

Doma se lekám i při usínání u filmu, takže jsem od toho budíčku na další dobrou hodinu měla trojnásobně rychlejší tep. Ve zmatku jsem měla pocit, že Vašek v klidu dál spí, tak na něho hystericky šeptám, ať se vzbudí. Vašek to má na salámu.

Litovala jsem, že jsme trochu večer nepoklidili. Místo camper vanu vypadalo auto spíš jako popelnice s motorem a můj "plážový účes" na naší důvěryhodnosti taky nepřidal. Policista se mě začal vyptávat, jestli je v autě ještě někdo další a zda v něm bydlíme. A tak jsem spustila příběh o naší cestě, dobrodružství, svobodě, horách, však víte. Vzal si naše pasy a pak odešel na dobrých 10 minut volat na centrálu - nejspíš kontrolovat legálnost našeho pobytu.

Pan policista byl mladý ucho a kromě poučení, že bychom v parku správně neměli parkovat přes noc, nám hlavně doporučil kam se podívat ve státě Montana, protože jsou tam krásný hory. Náš roadtrip je snem mnoha místních a je paradox, že uvidíme víc než velká část z nich za celý život. Rozloučil se s námi s popřáním šťastné cesty a prosbou, ať "jim" kdyžtak zavoláme, kdyby se v parku dělo něco podezřelého. 

K Vaškově radosti mi trvalo dlouho dobu se z adrenalinu vypovídat. Protože "když jsme byly s Monikou v roce 2012 v Coloradu a cestovaly v Baltimoru, koupila jsem si nový tenisky a děsně mě dřely, tak jsme se nechaly svézt policajty k autu, akorát jsme to auto pak nemohly najít a nevěděly jsme ani co je to za značku, natož číslo spz-tky, a kde vlastně bylo, a policajti přestali věřit tomu, že nějaký auto máme a a..."

DRUHÉ setkání proběhlo se šerifem a to za mnohem přátelštějších podmínek. Kempovali jsme uprostřed lesů Georgie a prošli jsme kratší kontrolou, během níž si vzal naše pasy už jen na 5 minut. Během toho, co s nimi odešel do auta, Vašek prohlásil, "že tady beztak pas ještě neviděli". Pan šerif ve vysokým klobouku se vrátil a pak typicky místním protáhlým venkovským přízvukem pravil, "že to tady ještě neviděli". Y´all! (jižanská zkratka, co působí hodně vidlácky, ale pozor, používat ji bude i Jižan s harvardským vzděláním!)

TŘETÍ, prozatím poslední kontakt s policijí, nastal jen z důvodu naší školácké chyby - přijeli jsme na domnělé kempoviště příliš pozdě, po tmě. Pokusili jsme se poskládat informace z internetu, špendlík na mapě navigace, selský rozum a venkovní podmínky a zaparkovali asi o 500 metrů mimo kempoviště na něčí zahrádce. Krom tmy pršelo a Vašek měl bolavý kotník, takže jsme to jednoduše zapíchli na plácku s trávou, na jehož konci stál starý karavan. Měli jsme za sebou dlouhý den a byli zralí na spacák bez jakýchkoliv protahů. Přesto jsem zůstala ještě vzhůru, zapsala deník report do deníčku a taky čekala, jestli nás přeci jen někdo nepřijde vykopnout. Nepřišel, a tak jsem to zabalila.

Usínám a maximálně 20 minut na to už přichází třísk třísk třísk a světlo baterky a blikaček do oken. Probíhá stejný scénář - mám infarkt, děsně se klepu, hysterie se střídá se záchvaty smíchu. Novinkou je, že během toho, co se snažím přelézt ze zadu auta na přední sedadlo, opřu se o volant, ten zatroubí a já mám dost. Vašek se nesmál. Nemám podprsenku, venku prší. Vysvětlim policistovi, kde si myslíme, že jsme a on mi jen sdělí, že jsme na soukromém pozemku a řekne kam auto přeparkovat. Pasy si vyžádá, ale nechá je jen zmoknout a podá mi je nazpět. Nakonec to byla win-win situace, protože "public area" měla i záchodky.

Doufám, že víc těhle nočních budíčků už nebude, nejsem na to stavěná. Vašek slibuje ještě 8, na každý měsíc jeden.

Krasojízda z pohledu toho druhého

Doma prý znova udeřila zima. Tady je léto. Ale evidentně se mi snaží odpadnout noha a udělat mi ze života peklo. Andrea se mi to snaží zpříjemnit tím, že radši odjela někam do kavárny. Takže konečně nastala ta správná kompilace planet, hvězd, počasí, úrazů a naší posádky abych se dokopal k napsání svého pohledu na tu takzvanou Krasojízdu a zavzpomínal na tu povedenu zimu.

Takže pro změnu pár faktů do začátku. Nebo j***t (omluvte vulgarismy, ale chci zachovat autenticitu a navíc mě ta noha fakt k****sky bolí). Fakta přijdou cestou. Jestli si to pamatuji dobře, tak nějak na začátku února odpoledne jsme přistáli v New Jersey. Po nějakých tisíci hodinách na cestě. Jet-lack jak prase, tj. pro nás hluboká noc. Kromě chycení taxálu do nejlevnějšího motelu, kterej jsme v širokým okolí objevili, a večeři v nejbližší putyce, jsme toho už moc nenadělali. Mám dojem, že jsme to zapíchli ještě za světla. První vstávání proběhlo nějak uprostřed noci, druhý naštěstí až za svítání.

Plán koupit auto rovnou v New Jersey moc nevypadal, takže jsme stopli prvního týpka co vylezl z vedlejších dveří motelu a nechali se odvézt do jediný autopůjčovny, která měla ten den otevřeno (z**raná neděle, kdo s tím měl počítat?). Po velmi racionálním a detailním uvažování si Andrea pronajala Ford Focus. Asi půl hodiny po příjezdu. Udělalo na mně poměrně dojem, že na to, v jaký zaplivaný autopůjčovně jsme se nacházeli, se naopak auto nacházelo v dost slušným stavu. Naprostá funglovka. Dokonce s navigací. Borci toho ani moc vidět nechtěli, nejvíc je zajímala kreditka. Jak fachá kreditka, tak fachá všechno. Mám pocit,že kdybych jim dal jen svý čestný slovo, že to odřídím, vzali by to stejně, jak ten řidičák. Takže zhruba za pár hodin toho, co jsme byli vzhůru ve státech, jsme už měli auto. To docela šlo.

První testovací jízda se odehrála na trase zaplivaná autopůjčovna, nejlevnější motel. Trvalo to chvilku, takže jsem ani žádný rozumy moc neposbíral. Spíš jsem si jen ověřil fakt, že i ve státech jezdí auta.

Následovalo krásných 350 mil do New Hampshire. Tentýž den. Necelých šest set kilometrů po našem. Prvních asi patnáct mil docela ušlo. Následoval most přes Hudson a New York City. Zasranej most. Tisíc v pruhů v každým směru, pro jistotu ještě na patra, a celý to visí ve výšce několika stovek metrů. Z celé té senzace jsem byl tak nadšenej, že jsem to za mostem vzal hned první odbočkou do pryč. Škoda, že do pryč znamenalo do Bronxu a do ještě hustšího provozu.

Dalších 335 mil už byla brnkačka. Až na menší dojezd na jetlacku a ve vánici to docela šlo. Jak si člověk zvykne, že normální auta tu jsou to, co motorky u nás, normální pickupy to, co by u nás byly dodávky a normální dodávky tu jsou to, co u nás kamiony. A klasický trucky jsou asi tolik jako u nás vlaky. Pravidla silničního provozu tu maj pro jistotu napsaný na cedulích. Žádný symboly a hádanky se nekonaj. Hezky ti to tam všechno napíšou jak debilovi. Zatím nejvíc zmatečný mi přišly výpadovky z dálnice. Z nějakýho (asi bezpečnostního, ale o tom dost pochybuji) důvodu je tu mají po obou stranách směru jízdy. A nesvítí. Nikdo (ani blinkry). A nedodržují rychlost. Nikdo (ani trucky).

Po týdnu v New Hamshire, kdy napadlo pár metrů sněhu a kdy jsme úspěšně (neuvěřitelně) sehnali dodávku, jsme byli nuceni vrátit vypůjčený auto. Zpátky v New Jersey. Což znamenalo odvézt obě auta zpátky dolů 350 mil. Nechal jsem Andreu párkrát řídit toho Focuse, abych byl aspoň trochu v obraze, co mě po cestě dolů čeká. Vypadalo to v pohodě a neviděl jsem v tom žádný zásadnější problém.

První zásadnější problém se objevil asi po patnácti vteřinách, co jsme se rozjeli. Respektive co se Andrea rozjela jako vedoucí vozidlo a odjela kamsi do hajzlu. Pro vysvětlení. Andrea řídí Focuse, jakožto vedoucí vozidlo. Vybavená navigací, pojištěním, elektronikou, vyhříváním oken, vyhříváním sedaček. Navíc malý auto s pohonem na všechny čtyři. Já řídím Chevrolet Van Express. Bez navigace. Bez pojištění. Bez vyhřívání oken, Bez vyhřívání sedaček. Z***ně gigantický auto. Zhruba dva na šest metrů. Z***ně prázdný auto se zadním náhonem. V z***ný sněhový bouři. Tedy nemůžu se rozjíždět tak pohotově a rychle jako Focus. Nebo jsem si to aspoň z počátku myslel. Nakonec se ukázalo, že osm válců a pětilitrovej objem motoru má cosi do sebe. Při startování vydává zvuk, jak stíhačka. Když se tomu šlápne na krk, tak se div nepostaví na zadní (možná postaví, ještě to někde vyzkouším).

Takže zpátky. Stojím tady na té příjezdovce nějakýho baráku, uprostřed zapadlýho (doslova tou dobou) městečka v New Hamshire. Okolo zuří sněhová bouře, cesta jak takž protažená, takže na ní leží jen pár čísel sněhu. Vedoucí vozidlo přede mnou. Kupodivu docela provoz, takže čekáme, jak budeme mít trochu víc místa na zařazení se. Chceme popojet asi tak sto metrů doprava. K pumpě, páč jsem docela na suchu. Navíc jsem chtěl Andreu seznámit s alespoň základními pravidly takovéhle spolujízdy. Co se od ní jako od vedoucího vozidla očekává. Zejména když doprovodné vozidlo nemá navigaci. Takže čekáme na vhodnou chvíli popojet ten kousek doprava. Najednou vedoucí vozidlo vyrazilo. Doleva. Říkám si „Oukej, tak se na pumpu asi nakonec rozhodla vysrat a vememe benál někde po cestě. Couž“. Vyrazím teda za chvíli za vedoucím vozidlem. Akorát, že vedoucí vozidlo už nikde nevidím. Pokračuju teda dál popaměti a doufám, že vedoucí vozidlo pochopilo, že když mě evidentně ztratilo, tak má počkat po trase po jaké jsme se domluvili. A to co možná co nejdřív. Po půl hodině mi je jasné, že vedoucímu vozidlu tohle není jasné. Nic no, v hlavě se mi už rodí plán B, jak to zapíchnu někde v DunkinDonuts a počkám, než si Andrea uvědomí, že se občas musí podívat do zpětného zrcátka.

Kupodivu si to uvědomila dřív než jsem čekal. Volá mi na mobil, že je na tý benzínce jak jsme se domluvili (jep, dokonce i teď se mi při té vzpomínce vaří krev). Ještě že venku bylo zrovna minus šestnáct. Zkouším si teda prvně pořádně zadní náhon v nějaký škarpě a otáčím auto zpátky. Jsem poprvé rád, že to má místo normálních pneu jakýsi traktory.

Opravdu byla na té benzínce, jak jsme se domluvili.

Natankoval jsem teda nakonec jenom auto a Andrei pouze vysvětlil nějakej základ naší komunikace za jízdy. To už půjde, jsem si říkal. A docela to šlo. Než jsme za chvíli najeli na dálnici. Evidentně jsem zapomněl vedoucímu vozidlu vysvětlit jízdu na dálnici. Aspoň těm amíkům se musí nechat, že odhrabovat silnice fakt umí (nebo umí... lijou na to jakousi nemrznoucí s**ku, takže to všechno odteče, těžko říct jak je to ekologický). Na dálnici teda mám docela co dělat i sám se sebou, takže se nestíhám věnovat tomu, co vše vedoucí vozidlo nedodržuje a prasí. Jediná výhoda toho obřího auta je zatím jen to, že sedím vysoko. Takže až se zabiju, budu mít na to krásný výhled. Jak jsem prázdnej, tak vítr, sníh, zadní náhon a přejíždění z pruhů do průhů, si dělají s prdelí auta, co chtějí. Traktory netraktory. Pokaždé pečlivě kontroluju, koho všechno jsem při přejíždění přejel. Třepotající se boční zrcátko mi to moc neusnadňuje. Přední okno se přidává k zrcátku. Taky nezvládá nápor větru a sněhu, takže ustavičně a vydařile zamrzá. Stěrače už mám jen od toho, aby ten led vyleštily. Vodou v odstřikovačích si dokážu vydobýt výhled okýnkem asi tak dvacet na dvacet čísel. Ruce mi přimrzaj k volantu páč, tak gigantický a prázdný auto prostě nezvládnout ty větráčky vytopit. Navíc potřebuju veškerý teplo, který zvládnout vyplodit, k tomu abych si udržel svůj exkluzivní výhled z auta. Na klidu mi moc nepřidává rozsvícená kontrolka tlaku v pneumatikách. Ve chvíli kdy se ji rozhodnu ignorovat přidá se k ní kontrolka motoru.

Nenudím se.

Kontrolky ignoruji. Svítí dodnes.

Venku pořád sněží a vedoucí vozidlo se kupodivu pořád drží na silnici. Asi za hodinu dáváme pauzu. Mám toho dost. Měním interiér své skvělé pojízdné mrazničky za vyhřátý křesílko u krbu ve vedoucím vozidle. Andrea toho má evidentně taky dost. Dáváme na nervy cígo a pro změnu jí vysvětluji pár věcí, abychom přežili. Třeba jak je to s minimální rychlostí na dálnici, jak se přejíždí z pruhu do pruhu, jak se sjíždí z dálnice a jak se zapínaj ty v****aný světla!

Docela ještě chápu, že si amíci nezapínaj světla behěm dne. Ale když zuří zas***ná vánice a vidím velký h***o skr zamrzlý sklo, tak by to snad mohli pochopit dop**e, ne? Začíná mi být jasný, že to bude ještě dobrá prdel.

Padla tma a k mému překvapení si amíci zapli světla. Říkal jsem si jestli sedím nějak blbě, tím, že jsem tak vysoko, nebo čím to je, že mě všici oslňují. Jasně, že ti de****vé, si zapnou leda dálkový světla. Z „vidím velký h***no“ se stalo „vidím ale úplnou p*ču“. Mám chuť použít tu dodávku jako beranidlo na první z***ný auto, který bude mít dálkáče. Ještě, že ve vedoucím vozidle neví, jak se zapínají dalkáče. Nechám si to na další pit stop.

Před každým pitstopem mě vědoucí vozidlo překvapí. Dokáže vjet, odbočit, objet a zastavit kdekoliv, kde nemá. Každý sjezd z dálnice přejedeme o pár mil. Každý parkoviště objedeme minimálně třikrát, než na něj trefíme. A zatím jen jednou jsme málem najeli na špatnej vjezd na dálnici (do protisměru). Nicméně už jsme vychytali přejíždění z pruhu do pruhu. Trik je v tom, že vedoucí vozidlo hodí signál, že bude odbočovat. Já tam pak vjedu a tím vybrzdím všechny ostatní vozidla, který by se tam pletly. Vedoucí vozidlo si tam pak přejede jako po másle. Mě párkrát vytroubí a vyfakujou. Couž, druhá výhoda obřího auta je ta, že je fakt obří, takže aspoň trocha toho respektu od ostatních. Navíc je starý, takže úcta ke starším v praxi.

Takovýmhle nějakým způsobem jsme zvládli úvodních 200 mil a zbytek cesty si nechali na druhej den. Třeba už nebude sněžit, třeba bude menší provoz.

„Jo kámo, j***t.“, si asi ráno řekl vesmír. Pořád sněžilo. Pořád jsem neměl vyhřívaný sedadla, nebo rozumně odmražený přední sklo, nebo nepřimrzlý ruce k volantu. Pořád svítili kontrolky a třepalo se zrcátko. Pořád mě vedoucí vozidlo překvapovalo novými excesemi. Ale už to bylo kousek, tak jsem věřil, že to zvládneme. Abych si tak nevěřil, tak začalo sněžit ještě víc. Dálnice se proměnila v obyčejnou polňačku. Jedeme krásných dvacet mil v hodině. Aspoň mi tolik nezamrzá přední sklo. Jedeme dlouho. Nejedeme daleko.

Někde na jihu Connecticutu se počasí konečně zlomilo a začal se do sněhu přidávat déšť. Byl jsem rád už za cokoli jinýho než je sníh. S tímhle už si stěrače docela věděly rady a mohl jsem si pustit trochu toho teplýho vzduchu aj na sebe. Už jsem si říkal, že z nejhoršího jsme venku.

No jo, já vůl zapomněl na New York City. S dodávkou po mostech to byla ještě větší senzace než s Focusem. Vedoucí vozidlo udělalo stejnou chybu jako já předtím, takže jsme si dali zase projížďku po Bronxu. Ať platila jakákoli pravidla silničního provozu, tak se vstupem do města evidentně padly. Žádná přednost v jízdě, žádný zip, žádný ohled. Museli jsme dotáhnout do naprosté dokonalosti naši techniku změny pruhů. Další výhoda obřího auta. Ve městě jich tolik není. A už vůbec tak starých, takže ač to stálo nadávání, troubení a fuckování ze všech stran, vždy mi nakonec to druhý auto uhlo. Přece si nikdo nenechá odřít mercedes shnilým chevroletem. Zhruba po hodině motání se po New Yorku, jsme konečně přejeli Hudson a zastavili. Teď už jsem si fakt myslel, že z nejhoršího jsme venku.

Vesmír ten den se mnou evidentně ještě neskončil a přišlo znovu na řadu „Je*at kámo.“ Dále na programu dne je New Jersey. Nejkratší úsek a byl definitivně nejhorší. Pořád pršel namrzající déšť, pořád provoz jak kráva. Přidala se k tomu tma. A kompletně od****baný silnice. V horším stavu jsem ty silnice tady ještě neviděl. Dokonce do teď, co jsme ujeli dalších pár tisíc mil, nikde nebyly silnice tak kompletně a úplně na p***u jak v New Jersey. Naseru se jenom, když si na to vzpomenu. Kanály stoprocentně hloubili granátem. Každá zas***ná kaluž se tím pádem proměnila v po***nou propast. Kolo jsem urazil málem jen asi tisíckrát. Zastavil, vystoupil a zapálil auto se všema okolo a s celým městem? Milionkrát.

Poslední kapka byla, když mi vedoucí vozidlo někde těsně před cílem ujelo na semaforu. Věděl, jsem, že za to tak úplně nemůže, ale už jsem prostě nemohl a chtěl jsem to zapíchnout na první zk***né odbočce, co se naskytne. Už jsem se na to fakt chtěl vysrat. Andreu naštěstí napadlo to stejný, takže na první zk***né odbočce jsme se potkali. Společně jsme si svorně popi***li na to jak je New Jersey krásný a všichni tu si zaslouží smrt a dojeli jsme tu nemožnou trasu.

Nějakým zázrakem se nám podařilo odřídit dvě auta ze sibiře zpátky do díry světa, vrátit v pořádku auto a přežít. Za odměnu, jsem ještě hodinu a půl odřídil k posteli. P***nej happyend.

5 způsobů trávení volnýho času uvnitř vanu

 

Co a jak děláme v prostoru cca 2 x 6 metrů

💧 🎧  když prší, přijde hodinka komárů či padne tma  🎬 🌒 

 

Dělání obyčejných věcí nevšedně. Nemusí jít o extrémy, aby si člověk rychle uvědomil, jaký věci bere jako samozřejmost. To je starý klišé a gró mnoha cest. Nesnášim umývání nádobí, ale když se zastavíme v domácnosti s dřezem a kohoutkem - wow, jaký blaho! Jednou 😄 A nebo kolik hodin denně vám hraje hudba? Jako správnej volnočasovej pedagog jsem zaměřila svoje kukátko na trávení volnýho času...po volným čase. Uvnitř auta. Spolužáci mi určitě odpustí, že jsem nevypracovala zrovna fenomenologickou analýzu. Až na disertačku! 

Takže:

1. Čteme knížky. Už jsme se chlubili naší knihovničkou. Vašek čte ultra rychle díky právnické praxi. Já čtu a to je vždycky výhra! Čtení má samozřejmě v autě stejný význam jako doma - je to ctnostná činnost. Pro nás je možná hodně cenná v tom, že nemáme přístup k televizi, kinu, internetu, seriálům apod. Jsou to naše skoro jediný příběhy a pohádky, akorát ne tak rychle servírované, člověk se musí ke konci docela dopracovat. Je super, že nás četba vrací k pomalýmu hltání děje a k práci s vlastní představivostí. Osobně cítim, jak doma krnim od knížek k filmům a od filmů k seriálům. (během psaní jsem si vzpomněla, že nemáme film na večer - tak jdu honem na WiFi kavárny stáhnout Into The Wild, protože Vašek to neviděl, mordijé!) A navíc četbou originálů pilujeme angličtinu jak sviň! Vašek čte samou klasickou literaturu "kterou nestihl", já to střídám. Žeru humor Ellen DeGeneres, takže její knížka mě bude určitě inspirovat ve smyslu jak psát a dělat si srandu. Z Pána Much jsme oba hrůzou nespali a nejlepší na tom bylo to, že Vašek knížku dočetl přede mnou a nakecal mi falešnou informaci - opakovaně! Já celou knížku čekala, kdy přijde zvrat a prd 😄 Už jsme stihli sosnout z YouTubu i černobílý film. "Psycho" řekla bych, očividně to říkám skoro v každým videu. Nejrychleji jsem přečetla vyprávění vojáka sloužícího v Iráku. The Long Walk je o životě během i po válce, v podstatě klasika, ale skvěle napsaná a pro mě vždycky něčím hrozně poutavá. Asi to bude slabostí pro uniformy! (popravdě mě hlavně baví rozuzlovávání PTSD)
2. Píšeme deníčky. Některý dny máme fakt hluboký myšlenky, který by bylo hodno po cestě rovnou tesat. Ze začátku jsem se nechala unášet tím, co jíme a jak jsme to uvařili. Vaření oběda zabere půlku dne a je to často docela dobrodružství, takže si zaslouží pěkně popsat. V žilách mi pumpuje adrenalin jak nikdy, když během hledání materiálu na články nacházím v deníčku každý den "ráno jsme vstali, uvařili si zelený čaj a dali s k tomu müsli tyčinku". K čtení i psaní se váže závislost na denním světle. A když padne tma? První dny jsme si vystačili na čelovkách. I svíčku jsme zkusili, ale mě z toho cukaly nervy. Po koupi první solární svítilničky za neodolatelných 99 centů jsme pořídili další dvě a Vašek je teď pravidelně dává za přední sklo nabíjet. Večer potom čaruje se stínidly a gumicuky na stropě auta a vytváří lustr. Zatím nejvíc "instagram atmošku" dělají světýlka jako na stromeček, který ale nejsou na stromeček - ty naše jsou přímo profesionální hipster design. (právě mi došlo, že pomlouvat hipstry můžu vždycky, protože nikdo přece o sobě neřekne, že je hipstr, takže nikoho neurážím) Světýlka nemají ani žárovičky, mají ultra minimalistický princip svíťavýho drátku, jsou na baterky a na 90% kupuju ještě jedny. Číst a psát tedy znamená vyřešit zdroj světla, najít si dostatek prostoru, píšící propisku, oblíct se do správnýho oděvu či honem schovat špinavý nohy do spacáku. Po všech přípravách a zaujmutí správné pozice většinou přijdem na to, že knížka/deníček je v druhé polovině auta. Není to daleko, spíš opičí dráha, přece jenom v těch 6x2m máme celý živobytí. Václav například OSMERY BOTY. Velikosti 44, včetně kanad. A pak že mý dva kufry jsou moc. 
3. Organizujemmmm JÁ věci. Uklízení, přeorganizovávání, přehazování z taštičky do taštičky, hledání ztraceného a ztrácení dříve uklizeného. Můžu se tomu věnovat i na tak malým prostoru každý den neomezený počet hodin. Někteří z naší posádky se totiž snaží vymyslet systém, který by nám pomohl mít věci uspořádány tak, aby byly logicky a a tématicky k dispozici. Ostatním členům je to jedno - buď používaj stejně jenom jedno tričko celý měsíc a nebo se neobtěžujou ani neoblíkat. První týdny mi zabralo hodně času se v autě převlíct. V čupu, v kleče, několik vrstev, inkognito, aby nebylo vidět zepředu, zezadu, od Vaška. Táta mi vždycky říkal, "dobře se uč, nebo si budeš muset umět sundávat podprdu ve dřepu, aby ses uživila". Nakonec je to 101 i van lifu. To sem si vymyslela, nicméně - poklona striptérkám!
4. Sledujeme film či seriál. Během propršených dnů v Georgii jsme hodně ocenili večerní "díl seriálu na dobrou noc". Párkrát se mi podařilo udržet nabitý notebook, ale zvládli jsme skoro celého Daredevila na tom nejhorším mobilu, co máme (který je ale neustále s navigací v nabíječce auta). Vrchol cestovatelské kinematografie nastal v okamžiku, kdy Vašek konečně svolil k tomu (měl tu čest být zasvěcen!), že se podívá na moji nejoblíbenější pohádku Goofy na výletě. Jestli se někdo chystáte do USA, určitě se podívejte, je to nejlepší roadtripovej film pod sluncem už od dob VHS. Nejvíc nás trápí promeškání nové série Hry o trůny a vymýšlíme "tour de couchsurfing s HBO".
5. Hrajem a posloucháme hudbu. Chybou posledních dnů bylo, že jsem Vaška podporovala v tom, ať si vyzkouší ukulele a hraje si. Každý večer mě mučí z předních sedadel jeho pilný cvičení čtyř akordů, ze kterých jednou bude písnička od RHCP. Úcta jeho vůli a výdrži - nebýt "zdění" z pověšených dek. Je pravda, že mu naoplátku hodně a ráda zpívám, až se divím, že občas nenabourá. Opřít se do Adele, to je nádhera. Jsme si kvit. Uvědomila jsem si, jak jsem "závislá" na muzice. Jsem zvyklá vyplnit hudbou každou volnou chvíli doma. U nás jede rádio auta jen za jízdy, protože baterku už jsme oddělali a od té doby je čím dál tím unavenější a neriskujeme. Během jízdy je výběr nadprůměrný, pokud naladíme něco jiného než country. Oba jsme jak měsíčci na hnoji, hraje-li alternative nějakého města (Jacksonville Alternative, Birmingham Alternativ, Boston...). Já si hodně užívám i popárny od podlahy, Vašek je docela zkousává, ale je prazvláštní, že mají na většině stanic výběr jen ze 4 písniček. SHAPE OF YOU. CLEAN BANDIT. LOVE ON THE BRAIN. A pak asi 4 písničky znějící jako jedna, takže se to počítá dohromady. Ed nám hraje minimálně 1x za 2 hodiny. A to už se nám začne stýskat. Je to super písnička. Největším hippie cestovatelským roadtripovým objevem, který slouží jako soundtrack k naší cestě je jednoznačně HOME.

 

Hodně volnýho času zahučí v sakrováním nad mobilem při vyhledávání tras, kempů, případně couchsurfů atd. Obzvlášť práce s mapou na mobilu je koníček, rozvíjející můj zen.

Opět jsme se technologicky posunuli a koupili do zapalování auta věcičku, která má výstup jako zdejší zásuvka. Doufáme, že tím vyřešíme psaní a práci na pc, bez potřeby soláru.

Možná taky usmažíme baterku při prvním zapojení. 

Držte palce, prosím!