When the shit hits the fan

V nouzi poznáš přítele.

Bax je doslova osvícený.

"Zkomplikovala" se mi celá cestovací situace. Váhala jsem, co dál po posledním housesittingu. Zbývají mi dva měsíce do odjezdu a chtěla jsem zažít ještě něco extra, trošku změnit stereotyp ježdění autem dlouhé trasy. Mít o čem psát. Osud se přičinil. 

Šla jsem do autoservisu vyřešit kontrolku "brzo vyměnit motorový olej". K tomu nechala udělat kompletní diagnostiku stavu auta a odtud se začalo vše řítit dolů. 

Ukázalo se, že auto je v mnohem horším stavu, než jsem myslela. Počítala jsem s výměnou pneumatik. "Bohužel na vaše auto jsou dražší než obvykle."

"Tahle kapalina je špinavá, tohlecto je zanesený, tady je problém, tady taky, tady taky." Lítaly názvy součástek, který neznám ani v češtině. Všechny nezbytně řešitelný, životu nebezpečný. Údajně.

"Věc se má takhle, něco super důležitýho máte prasklý na dvě poloviny, vzduch v motoru, pneumatiky na sr..."

Cena opravy narůstala světelnou rychlostí, 200$, 1500$, 1000$, 1500$, ... Další telefonát od nejmilejší nositelky špatných zpráv.

"Tady autoservis na rohu 27mé, blablablabla, alis BIG PROBLEM. Dalších 1500$." Oprava vyšplhala k 5ti tisícům dolarů. 

Přetekl pohár a bylo jasné, že i kdybych disponovala takovýmahle pěnězma, nemá cenu je investovat do starého auta, se kterým to půjde z kopce v podstatě už pořád. 

Za 8 měsíců jsme najeli kolem 40ti tisíců mil. K 65ti tisícům km. Auto má dohromady najeto 285 000 mil. Jak víte, moc tomu nerozumím, ale rychle jsem se za pár dní musela zorientovat v hodnotách a technických údajích. S příslušnou pomocí samozřejmě. 

Brečela jsem jen dvakrát. Poprvé u telefonátu přidávajícím na ceně opravy.

"S tím už byste neměla na dálnici. Do Kalifornie určitě nedojedete."

To všechno probíhalo během housesittingu v Boise, Idaho. Velký město obklopený kopci a přes stovkou horkých pramenů, ke kterým jsem neměla odvahu vyjet. 4 psi, kočka a králík mě zaměstnávali dostatečně a dosytosti jsem si užila i Netflixu. S chlupatýma banditama jsme zkoukli Narcos!

Majitelé se vrátili, vyslechli moje trablata, ale bohužel nebyl dům a rodinná situace vhodná na to, abych u nich zůstala dýl. Nabídli mi, ať se kdykoli zastavím na sprchu, WiFi, teplo apod. "Moje situace jim byla moc líto" a tak mi na rozloučenou přispěli sympatickou částkou na přežití.

"A jede to auto vůbec?" 

"Jojo, jede, jen cejtím, že je něco špatně. Třese se, ale nejsou to brzdy, ty mám docela nový. Mám teď strach kamkoli jet, že to kiksne a co s tím."

Plánovaná cesta do Kalifornie zahrnovala nekonečnou jízdu ničím přes Nevadu.

Začala jsem organizovat urychlený prodej auta, dokud aspoň jede. K tomu je nezbytný papír, který je aktuálně někde mezi úřady v Colorádě a poštami.Ten papír, který jsem před pár týdny tak složitě vyřizovala a byla super šťastná, že jej mám a zajišťuji tak autu budoucnost. Prostě paráda.

Představte si moje snahy o to večer usnout:

Co s věcma? Jak to všechno prodat? Mám to jen vyhodit? Co s Vaškovýma věcma? (měli jsme se potkat v Cali) Půjde předělat let? Stihnu zařídit vše pro Baxe? Bude už Bax zvyklej na cestovní tašku? Jak potáhnu psa, batoh a dva kufry? Co když papíry nedorazí? ... A hlavně CO BUDU DĚLAT DOMA? KDE BUDU BYDLET? JAK BUDU VYDĚLÁVAT? CO BUDU DĚLAT SE SVÝM ŽIVOTEM??? 

Myslela jsem, že mám ještě dva měsíce na to, tyhle otázky oddalovat.

Rozloučili jsme se s majiteli domu, já nasedla do svého auta a oni do jejich, parkujícího za mnou.

Strčím klíčky do zapalování, otočím...

"Cvak, cvak, cvak cvak, cvak."

Brečím podruhé. 

A napůl se už musím smát, jsem ve velké kaši.

Dva dny jsem auto raději nepoužívala a mrzlo, "to se stává, že nenastartuje".

Tenhle průšvih mi hraje do karet, majitelé potřebují odjet, tak mi nabídnou, ať počkám v domě, a že auto nahodíme kábly, až se vrátí. Juhů, další díl seriálu.  

Po nahození baterky auto naskočilo hned, krize byla zažehnána a já vyrazila na jediné místo, co jsem v městě znala. Psí park. Je součástí obřího parku, fajn místo a tajně jsem předpokládala, že by se tam dalo i přespat. 

Byl krásný den. Vymetené modré nebe, sluníčko se snažilo ze všech sil vrátit léto. Bax se měl jako král díky hodinám hraní s hromadou psů všech druhů a ras. 

Jediná vada na kráse toho dne byla moje začátečnická chyba. Nechci auto moc pokoušet a byla jsem vyloženě ráda, že je park blízko a nemusím řídit přes celé město. To ale pro zkušené znamená, že nenabiju dostatečně baterku. Tak teď už si to budu taky pamatovat!

A tak jsem se stala atrakcí celýmu parku. Cvakala jsem jsem na celé kolo a pod kapotu se mi díval nejeden pán. Vrrr. Mladý sympaťák najel autem na chodník, jiný pán přinesl vlastnoručně vyrobené dlouhé kábly, abychom nahodili baterku. 

Tentokrát už bylo vážně po ní. 

V parku pobývali stejní lidé několik hodin a sledovali leteckou show. K tomu si aktualizovali informace o mé situaci. Půlku dne už jsem se jen smála a opakovala větu:

"It´s beautiful day to get in trouble." 

Celý den předtím lilo a následně mrzlo. 

  

Ten den jsem se seznámila s hodně lidma. Nakonec jsem se necítila na to sama, kolemjdoucí se vyloženě snažili nabídnout pomoct, ale kromě "jump startu" nebylo co dělat. Dokonce jeden pán byl mechanik!

Přijela odtahovka. Zkratově mě napadlo, že někoho moje auto už naštvalo, že celý den zabírá místo a nechá mě odtáhnout. Samozřejmě, že se mi nepodařilo dobře zaparkovat, takže nepojízdná dodávka stála "na prasáka". Pán odtahovač pokazil den někomu jinýmu, ale mě dal velmi cennou informaci. Jsem krytá pojišťovnou na odtah. Celých 11 mil! Problém byl v tom, že se nemám kam nechat odtáhnout!

Eric od rodiny, pro kterou jsem hlídala dům a psiska, mi na sebe dal číslo, že kdybych někdo uplně uvízla, ať se ozvu, že pro mě přijede. Doufala jsem, že číslo nebudu muset použít, obzvlášť hned první den. 

Eric přijel, vymontoval baterku, zajeli jsme do Walmartu a zjistili, že už je opravdu na hranici umření. Není divu, dali jsme jí s Vaškem zabrat nespočetným nahazováním. Jen to načasování bylo tragický. Nová baterka stála 50$ (pozor, v jiných obchodech měli všechny jen za 150$). Eric je kutil, takže výměna baterky je pro něj hračka, já si troufnu až příště.

Auto nastartovalo hladce a bručí jak zamlada.

Skoro jsem až zapomněla, že je i tak na hranici skonání.

Co dál? 

Žiju mezi parkem a parkovištěm Walmartu. Celý dny si povídám s lidma a hraju se psama, učůrávám nad každým štěňátkem a víc a víc zbožňuju Baxe, protože je obzvlášť nyní pravý Emotional Support Dog. Denně mě čeká výlet na poštu s nadějí, že už na mě čeká nejdůležitější dopis mýho života. 

(Kecám, dopis s výsledky přijímaček na JAMU byl zásadnější.)

Prodat všechno, prodat auto, vyřídit papíry Baxovi, dostat se jedním letem na JFK a potom frrr domů. 

Nejdůležitější je pro mě teď jediné. 

Jo jasně, neztrácet hlavu, nevidět to všechno moc černě, nenastydnout, všechno to zvládnout a pak přežít návratovou krizi a realitu dospěláckýho života....

Ale mně teď nejvíc záleží na tom, získat letenky na 31.10., abych letěla Halloweenským letadlem s lidma v kostýmech! 

Priority. 

Zahřívání se v kavárně.

Přelehnutej krk

Američanům moje komunikativost většinou sedí.

Kéž bych tehdá, držela zobák...

ušetřila bych si famózní faux pas

Válečné veterány v Americe nepřehlédnete. Většinou na sobě mají bundu, mikinu či kšiltovku s příslušným vojenským zařazením. Stejně tak mívají označené spz-tky, polepená auta, alias giga "trucky". Mariňáci, Vietnam, však víte. 

 

Posílají jasnou zprávu: 

1. Sloužím své vlasti. 

2. Byl jsem ve válce. 

3. Nic na mě nezkoušej.

Kempovali jsme na Floridě a okukovali rybáře. V zátokách se kromě houfu ryb vyskytují i malí žraloci a hlavně aligátoři. V té době jsme jich nebyli ještě ani zdaleka nasyceni! 

Byla jsem zvědává, jak se z vody po rampě dostávají čluny na přívěsy za auta. Pro čerstvou řidičku je představa nacouvání auta s nájezdní plošinou do vody a následný najetí člunem na vrch, něco velkolepýho!

Šla jsem blíž k starším pánům na molu a zeptala se, jestli se můžu na celou tu operaci podívat. Na Floridě stojí před většinou domů čluny nebo se s nimi majitelé prohání v závěsu po silnicích mezi oceánem a zátokami. 

Šlo mi o navázání přátelskýho kontaktu. Po místňácku. 

"Jasně, pojď. Jen se nediv, že s tebou budu mluvit takhle bokem." odpovídá mi jeden z pánů a sleduje dění na mole.

Nejsem si jistá, co tím myslí a prosím ho o zopakování.

"Nemůžu otočit krkem." vysvětluje a částečně se ke mě obrací celým tělem.

"Aha! Vy jste se špatně vyspal, co?" zaslepuju se rychlou domněnkou a ještě jsem přesvědčená o svým důvtipu.

Pro změnu nerozumí on mně a tak vyjadřuju svoji genialitu jinými slovy.

"No, že jste si v noci přelehl krk, když jste spal!" 

Usmívám se jako měsíček na hnoji, jak si hezky rozumíme.

...

"Ne. Postřelili mě ve Vietnamu."  

(Nou, I wos shat in ´Náám. - Představte si ten přízvuk.)

Stydím se dodneška.  (Jsem si teď zpětně jistá, že měl kšiltovku.)

Brala jsem to jako největší trapas, co se mi tu za všechny ty měsíce přihodil. 

Bohužel už jsem ho trumfla, ale o tom jindy...

PS: Od kamaráda jsem zjistila, že v tehdejší medicíně bylo klasickým postupem řešit zranění páteře kovovým (?) zafixováním natrvalo, takže je to tu poměrně běžný jev.

 

Psí mentalita - Luna

Aneb kdyby si moji svěřenci psali instrukce o sobě sami.

„Jsem krásná, hebká, mám svůj věk a nic mě jen tak nerozhodí. Jsem kliďas. Ráda si pomalu vykračuju, ale ze všechno nejraděj spím. Na pohovce u televize. Chrápu jako starej chlap, bez okolků zařezávám. Jsem stará dobračka, ráda se nechám pohladit, podrbat, zavrtím vám za to ocasem. Nic mě nerozhodí, ALE VOPOVAŽ SE ŠÁHNOUT NA MOU MISKU, TY RATLE. 

Žiju pro jídlo, nic jiného mě nezajímá. Když se probudím, myslím na jídlo. Když se probudíš, doufám, že mě hned nakrmíš. Když se vrátíme z procházky, očekávám, že mě hned nakrmíš. Pomůžu ti s jakýmikoli zbytky. Předtím, než se z nich zbytky vůbec stanou. Dosáhnu všude. Otoč se zády k otevřené myčce a máš jistotu, že ti pomůžu s „předpírkou“. Líbí se mi, jak se ti třesou ruce a furt něco rozsypáváš. Máš-li jídlo, seš můj nejlepší kamarád.

Když mě vezmeš do psího parku, nemysli, že si budu hrát s ostatníma. Budu stát u tebe a tvé kapsy plné kokin. Sednu si pro tebe. Budu před tebou sedět klidně hodinu. Pokud mi nic nedáš, najdu si někoho jinýho s kokinama a sednu si před něj. Moje jantarový oči se zalesknou, stáhnu hebký uši a mýmu dobráckýmu úsměvu nikdo neodolá. Na nechápavý osoby použiju výraz "právě se mi podařilo uprchnout před hladomorem v mé domovině".

Slovní obrat „To by už stačilo.“ v mém slovníku nenajdeš. 

Můžeš se na mě spolehnout každý ráno, já nikdy, NIKDY nezaspím. Pokud ty ano, očekávej nálet mých 40-ti kilo do tvé postele. Vím, že nejlíp funguje, když se ti trošku projdu po těle a pak se svalím vedle tebe na bok a vyzkouším svoje lesklý oko a střapatý ouško. Svoji snídani vdechnu za pár sekund a s radostí ti asistuju u tvé. 

Shánění potravy je unavující činnost a proto si půjdu zdřímnout a nabrat síly na příští kolo hledání drobečků.

PS: Není čas na svačinku?“

Jak koupit auto v USA

Místní říkají - "you have learned the hard way". 

Co se týče všeho úmornýho papírování ohledně auta, je to tak, na 100%. 

Málem jsem zaprodala duši ďáblu, abych měla nadále registrované auto. Celej ten porod zjednoduším a hlavně zreviduju návod, jak na to, kdybyste plánovali v budoucnosti pořídit si na cesty Amerikou vlastní auto. 

Situace byla s naším autem složitá, jelikož jsme dostali spzt-kový nálepky jen na půl roku. Proč? To netuším. Roli někdy hraje datum narození a nálepky platí jen do narozenin, který jsem měla v červnu. Proč? Nou ajdíja. 

Prodloužení registrace je obvykle jednoduchá záležitost - někdy stačí online formulář, jindy poslat peníze a naoplátku vám přijdou poštou potřebné štítky, které se lepí na spztky. Ne v našem případě. Počítačové systémy nemají rády nestandardní postupy. Po desítkách telefonátů mi bylo řečeno jednoznačně - musíte přijet do New Hampshire. Tečka. Na dálku to pro vás nejde, "systém nás nepustí". 

Přejet třičtvrtě států tam zpátky nepadalo v úvahu. Navíc nikde nebyla jistota, že mě na místě neodpálkují a nic neprodlouží.

Byl to průšvih, koledování si o pokutu. Ale nic, co by se nedalo vyřešit. Stačilo několik týdnů každý den volat na úřady, nechat se přehazovat jak horkej brambor a rozbrečet se ke konci skoro u každé přepážky. 

"Zavolejte do Concordu, budete muset jet tam." 

"Tady Concord. Ne, tohle my neřešíme. Zavolejte do Lancasteru."

"Tady Lancester. Ne, tohle musí vyřešit Concord, zavolejte do Concordu."

Mám slabý nervy. Když jsem jela po x-té na místní úřad, na silnici byly nově natřené čáry, kužely a já nemohla vybrat zatáčku. V návalu zoufalství jsem tím autem málem schválně sejmula všechny kužely a naprala to budovy "nepřítele".

Chci tím říct, že úřadování, je všude na světě stejný. Stejně na ho.. hodiny a hodiny! 

Pár rad, který vědět, ušetřila bych si mnoho šedin.

• V každém státu USA fungují úřady jinak. Každý úřad, v každém měste funguje jinak. Ve výsledku stejně záleží na konkrétní dámě.
• Informace na internetu nejsou 100% směrodatné, ale stojí za to je nastudovat. Jde spíš o inspiraci.
• Telefonáty jsou fajn, ale nic není jistý, dokud s někým nemluvíte face-to-face. A nevyhrožujete mu u toho. Aspoň tím, že budete brečet, pokud to nevyjde.
• Hlavně nikam neodjíždět, dokud není vše vyřešené. Projela jsem přes tisíc mil tam a zpátky, protože jsem slepě věřila "že to půjde vyřešit na dálku". Jak psali na internetech.
• Nekupovat auto v New Hampshire.
• Kupovat, případně přeregistrovat auto v Coloradu. Věřím, že i jiné státy jsou podobněji shovívavé. Zkušenost z kdysi říká, že prý na Floridě, to bylo podobné jako v mém milovaném Coloradu.
• Předávání informací mezi úřadníky či jinými oficíry, včetně sexy policisty, nefunguje.

"Potřebuji VIN inspekci."

"Dobře, tady sexy kolega v uniformě vás doprovodí k autu a vše vyplníte."

....

"Hotovo. Tenhle papír teď ještě musíte dovézt do vedlejšího města na magistrát, aby ho dovyplnili." 

Jdu do kolen, protože jezdím tu trasu denně sem a tam jak pako a toto mělo být vyřízené jednou návštěvou na policii. 

"Kempujete? Chcete vidět super video grizzlyho, který nás pronásledoval kousek tady za městem?!"

Chci a tím dostatečně nezkrontroluju obdržený dokument.

Přijíždím do vedlejšího města. Paní za přepážkou po mě chce věci, co nemám. Adresu. Zírá na mě a po několika minutách se dozvídám, že VIN inspekci mám hotovou. Že tady bych řešila přeregistrování auta do Wyomingu. Celé je to nedorozumění, jsem tam uplně špatně. A zbytečně. Co potřebuji jsem sdělila u policistů hned první paní za přepážkou. Ta bohužel nepředala info fešákovi a ten mi předal obecné informace a odkázal mě na víc papírovaní, než jsem potřebovala. A já se nechala zmást videama... 

Docházejí mi peníze kvůli projetýmu benzínu.

Vzpomínáte, co byla nejtěžší část registrace auta v New Hampshire? Adresa. V NH je potřeba mít adresu trvalého bydliště. A především její důkaz. Nájemní smlouvu, prohlášení majitele, výčtování energií, apod.

V Coloradu je potřeba adresu uvést taktéž, ale netřeba ji nijak dokládat. Paní za okýnkem mi dvakrát významně šeptla, ať si prostě najdu jakoukoli adresu, že to nikdo nekontroluje. Motel, pošta, modrej domek na ulici,...   Nepotřebujete kamaráda, který vám před notářem podepíše, že u něj bydlíte. A jako doručovací adresu použijete poštu, která tu funguje skvěle. Opakovaně už jsem vyzvedávala zásilky na různých pobočkách, stačí říct jméno a mít s sebou nějaký doklad totožnosti. Když řeknu svoje jméno, většinou už ví, o co jde!

Ostatní věci jsou například v Coloradu už jednoduše vyříditelné. Za jedno dopoledne. 

• Pozor, ikdyž vám někdo řekne, že něco platí i mezi státy, nespolíhala bych na to. Ikdyž ten někdo je policista a ještě si to ověří telefonicky. Ta spackaná VIN inspekce z Wyomingu mi byla k ničemu, protože v Coloradu vyžadovali coloradskou. Za 10 babek!
• V Coloradu je k registraci auta nezbytné mít coloradské pojištění. Trocha papírování, ale dobrá zpráva je, že staré pojištění se dá zrušit a přeplatek vrátit. U mě se jen změnila firma, ale zůstaly stejné poplatky. (Nekřesťanský.) 
• V NH stála registrace k 400 dolarů. V Coloradu 150 babek a dostala jsem nový spztky s těma spropadenýma nálepkama do září 2018.

Celá eskapáda se vyřešila přeregistrováním dodávky do Colorada, což má mnoho výhod, je to naše centrum dění. Je jednoduchý se tu cítit jako doma. Buena Vista je něčím speciální. A očividně "traveler friendly".

Shrnutí: Jak koupit auto v USA?

Letět do Denveru, jet autobusem do Chaffee County (Buena Vista a okolí), koupit auto tam. Vyřídit si pojištění, VIN inspekci a použít fyzickou adresu třeba motelu. Doručovací adresu uvést poštu a za 2-3 týdny očekávat důležitý papír, Title (doklad o vlastnění auta). Být v USA legálně, klidně na turistické vízum. Zůstat v Coloradu, je to tam fakt krásný. 

PS: Není třeba pojištovat další osoby, pokud jim občas půjčíte auto. Nevím, jak se to dokazuje, ale při nehodě to pokryje majitelovo pojištění. Extra pojištěný by měl být jen někdo, kdo jezdí pravidelně.

PPS: Nástin pravděpodobných informací o podmínkách v různých státech lze najít zde, https://www.dmv.org/. Za úplatek vám tam klidně zavolám, výdělek bude použit na kompenzaci psychické újmy během telefonování s úřady.

PPPS: Happy End je nejvíc v tom, že si každý s Vaškem můžeme nechat spztku z Novýho Hampshiru s heslem "live free or die". Kdysi jsme v servise dostali jen tak coloradskou spztku - ta bude Barčina.

Medvědobijec,

kterýho porazila myš 3:1

Teoreticky jsem se o setkání s medvědy poučila už nespočetněkrát. Neutíkat. Povídat si s ním klidným hlasem. Představuju si to asi takhle: "Medvídků, grizzlíků, prooosímtě, nežer mě."

(o tom nám ostatně brzy popovídá Vašek, který je na cestě na Aljašku!) 

Ale co dělat, když mám v autě myš, mi nikdo neřekl! 

Záhadou zůstává, jak se tam dostala. Auto bylo skoro pořád zavřené - nejprve kvůli dešti, a další pravděpodobný den, kvůli muškám. 

Musím dodat, že mi myši nevadí. Přijdou mi roztomilý. Kdyby to byla tarantule, někde v pouštních oblastech USA, auto rovnou podpálim a rozhodně do něj už NIKDY nevlezu.  

(jen při hledání výskytu tarantulí v USA a řešení psaní n/m jsem se z vygooglovaných obrázků osypala, rozbrečela a 2x poblinkala)

1:0

Pár nocí zpět mě probudil Bax velmi nepříjemným způsobem. Nablil mi do postele. Dřív, než jsem stihla rožnout a dávícího se psa popadnout, drahoušek ze sebe vrhl večeři bez sebemenší známky lítosti či snahy zmenšit následky svýho konání.  

Proto mě následující noc šramocení v dodávce tolik nepřekvapuje. Postupně mě ze spánku probírají různý zvuky a šustění. Myslela jsem, že Bax seskočil z postele, aby se napil. K překvapení nás obou dochází, když rozsvítím a se psem na sebe v tichosti zíráme přes spacák, v němž se válí. 

Šramocení, křoupání a cupitání pokračuje.

Jeden pohled na podlahu stačí k tomu, abych zjistila, že na Baxově žrádle si pochutnává drobounká myšička. Kurevsky rychlá myšička. Nebýt zvuků a strachu, že mi bude běhat po hlavě, neřešila bych ji tu noc.  Jsou 4 ráno, tma jako v pytli a zima. Vypouštím proto do akce svou psovitou šelmu. Bax, největší štěkna, ochránce před každým šustnutím a pohybem okolo auta, si myši nijak zvlášť nevšímá. Pejsek si poslušně zaleze do boudy a chroupá uzený prasečí ucho, jako bychom neměli v autě narušitele.

Do chytání myši se dávám já. Myš se po chvíli klidu rozhoduje vylézt z úkrytu a ochutnat nastraženou pastičku z psích kokin. Nad tou čekám s nádobou v rukách připravená myš chytnout a následně vypustit do přírody. Netoužím po tom, vidět rozkousnutou ani do pastičky chycenou roztomilou myšku. 

Chytnout tak rychlýho tvorečka, ale není jen tak.

V jediný příhodný moment myší nepozornosti se pokouším sklapnout past. Chytnout se mi podaří jen její ocas. Musí ji to určitě bolet. Začíná mi jí být líto. 

"Promíň, myšičko!"

Dřív, než jsem vymyslela způsob, jak odchytit zbytek hlodavce, vysmýkla se a byla v čudu. Ten večer už byla poučená a znovu nevylezla. Usínám poslouchajíc myší nožičky trtající po útrobách dodávky a doufám, že nemá v plánu vlézt mi do spacáku.

  

2:0

"Musíš ji chytit na kus špeku." radí mi po telefonu babička. "Přispendli ho k zemi, ať s ním nezdrhne."

Večer vyklízím pole a doprostřed podlahy přitloukám kus salámu. A čekám. Čekám na posteli. Čekám sedíc na ledničce. Čekám a čekám. Nehýbu se dlouhý minuty, ale myš nikde. 

Venku padá teplota pod nulu a "já se na to můžu..."

Lezu do spacáku, pouštím si seriál a poočku kontroluju salám. Největší obavu mám z toho, že na něj zapomenu a během noční procházky na záchod si zabodnu špendlík do nohy. V horším případě o salám projeví zájem Bax. 

Po pár minutách klidu slyším známé hrabání v plechové misce s granulemi. Salám netčený. Misku schovávám a vytahuju přibitý špendlík, protože jsem slabé povahy.

Myš vyhrává. Za celou noc se mi ji nepodaří ani jednou vidět, za to sežere všechno podstrčený i zapomenutý. Mám pocit, že mi běhá po hlavě a zdají se mi sny o tom, že kempuju před domem svého matikáře z gymplu, který mi pomáhá chytat v autě dva černý potkany.

V autě mám doopravdy jen jednu malou pískovou myš. A přerostlýho černýho potkana bez ocasu. Ten noc zpestřuje střídáním kňučení zimou, že nutně potřebuje do spacáku a prodíráním se z něj ven, protože je mu horko a udusí se. 

Přestává mi myšičky být líto. Přemýšlím o tom, že ji udusím plynem z výfuku. Vašek mi připomíná, že má v kufru pastičky. Pár měsíců zpět jsem se nad nimi smála. Osud myši považuji za zpečeťěn, byť si nad rozmáčknutou myší asi ublinknu.

3:0

Dochází mi nervy. Pastičky z ČR se mi rozpadají v rukách. Ze tří nakonec sestrojuju jednu domněle funkční. Nikdy předtím jsem žádné nenatahovala, ale po konzultaci s internetem doufám, že mám vyhráno.

Myš všude nasrala. Třetí noc s ní příhodně trávím na parkovišti u obřího obchoďáku s loveckými potřebami. Chtěla jsem si pojistit úspěch další pastičkou jinýho typu. Obchod Cabela´s má vše na lov kachen, jelenů, medvědů a čehokoli lesního - kromě myší. Pastičky u lovců nevedou, kromě "ozdobných" ocelových zubatých mega ok na chudáky v divočině. 

Začala mě intenzivně lákat představa myš zastřelit. Místní shovívavost se zbraněmi se na mě už očividně odráží.

Česká pastička se salámem nemá žádné výsledky. Třetí noc bez spánku sleduju s čelovkou na hlavě tu malou mrchu. Už to není roztomilá myšička, ale pěkná kurva. Nestydatě skáče a leze po všech věcech, ale při mým sebemenším pohybu se dává na bleskový úprk. Po pasti probíhá a nic se neděje. Z celého mého obytného prostoru se stávají zoufalé pokusy o nakonec nefunkční pasti. Začínám se obávat, že je myší víc. Minimálně dvě nebo jedna abnormálně hbitá s teleportem.

Grand Finale

Příští ráno vyrážím pro místní pasti. Holt na americký myši je potřeba amerických pastí. Mou pozornost zaujmou lepidlové pasti, v balíčku jsou rovnou 4. Naivně doufám, že tenhle typ je určen k humánnímu odchytu. Na obalu vysvětlují postup jednoduše: 

Rozbalit. - Dát na vhodná místa - Vyhodit.

O osudu myši se nezmiňují.

Neměla šanci. Chytila se překvapivě rychle, její chamtivost po psích granulích ji přivedla do záhuby. Tuhé lepidlo zachytilo jemný kožíšek nadobro.

Bylo mi jí nakonec líto, ale nedala mi na výběr. 

Je noc, v okolí tábořiště vyjí kojoti a já se pár dobrých minut ještě snažím myš vysvobodit.

Musím se pochlapit. 

Ukončuju její trápení, vytahuju army lopatu a myši se dostává i příkladný pohřeb do země.

4:0 

Stejně z toho celou noc zase nemůžu spát.

Myš vyhrává i posmrtně.