Už několikrát jsem narazila na názor cestovatelů, že drobná setkání a výměna pozitivních zkušeností s lidmi z různých koutů světa přispívá k "lásce, toleranci, respektu, sluníčku v duši a mírečku na Zemi". Souhlasím!
Neznámé často v lidech vyvolává domněnky, stereotypy a předsudky.
Cestovatelé někdy můžou vypadat jako bohémové, co si jen užívají pro svoji vlastní potěchu. Z mého pohledu sdílením svých zkušenosti jako je psaní knih, Facebooků, nebo jen hospodskými storkami předávají přímé zkušenosti s jinými kulturami a moje multikulti socped dušička to žere. Díky cestovatelům mám tušení, že nejchudší lidi jsou ti nejpohostinější, že Balijci jsou hrozně v pohodě, nebo že v Jižní Americe se o couchsurfera div nepoperou.
Skrze vlastní putování zaměřené na Ameriku vidím především jednotlivce. Amerika jako stát dělá velký věci, kterým nerozumím nijak odborně, ale tuším že nejsou ok. Materialismus, mcdonaldismus, všechny ty války s bůhví jakým opravdovým záměrem.
Jsou to ale individuální lidi, se kterýma zažívám výjimečný setkání, drobný momenty, který mě naplňujou vírou. V obecný dobro, svět, lidi, dobrý konce.
Cestování daleko a sólo většinou naše okolí vidí dvěma způsoby:
1. Wow! Paráda! To je skvělý! Hned bych jel taky! To bude nejlepší trip tvýho života!
nebo
2. Seš si jistej? Co když že tě někdo okrade? Znásilní? Nabourá? Co budeš dělat, když se ztratíš a budeš tam uplně sám?
Není to žádná věda. Pozitivní myšlení prý přitahuje pozitivno. A negativní naopak.
Věřím tomu a potvrzuje se mi to.
Tady je pár všedních dnů, který pro mě mají velký kouzlo. Přátelský setkání s lidma nakonec předčí všechny nejvyšší hory, nejblyštivější jezera, nejzajímavější skály, nejoriginálnější mosty a možná i nejkrásnější západy slunce.
Když jsem dostala darem Kalaschnikov
Projížděla jsem Wyomingem a díky tipu jednoho pána objevila překrásný jezero obklopené těma nejnej skalisky. Přijela jsem na parkoviště se začátkem trailu odkud jsem měla naplánovaný celodenní výlet okolo té nádhery.
Na jediném volném parkovacím místě zvláštně postával pán s dospělým synem a málem jsem je svým šoférovacím umem přejela. Když si mě všimli, proběhlo klasické seznamování.
„Kdo jsem, jak se jmenuji,
odkud pocházím, na jak dlouho, …“
Pán, Ron, se nadchnul. Byl to veterán, mariňák, jak mi
ukázal na logu mikiny. Za svoji službu prý bojoval s mnoha komunisty Asie, ale
do východní Evropy se nedostal. Do hor se synem přijeli hledat a rejžovat zlato, víkendový koníček.
Ron se na chvilku vzdálil ke svému autu a vrátil se s tím, že pro mě něco má. Donesl
vystřelovací kapesní army nůž, „automat kalaschnikov“ (myslela jsem, že to jsou jen pušky!) a dal mi ho na památku –
když jsem z toho "Československa". (nevím, co tou větou přesně myslel, znělo to jako politování)
Nůž jsem si hned chtěla dát na kapsu, ale protože jsem pako, strčila jsem klipsnu dovnitř a Ron mě s pobavením naučil, jak se správně nosí nůž.
Obecně mám z nožů strach a pojí se mi s nima divná představa, jak se zabodnou někomu do hrudníku a škrábnou žebra. Brrr, asi jako nehty na tabuli.
Tenhle nůž je ale hrozně krásnej. Během šlapání po vrcholku skal kolem nás mlsně lítali nebezpečně velcí a děsiví havrani. Byla jsem připravená bránit svýho mrňavýho psa novou sexy army kudlou.
Výlet se protáhl na celý den, došla mi voda a zpátky k autu jsem se doplazila značně vyřízená a vyprahlá. Vztah s darem jsem zapečetila oloupáním těch nejchutnějších pomerančů na světě.
Marmeláda a tenisák
Snažím se vřelost Američanům oplácet nejlíp, jak dovedu.
Byla jsem si vyprat a umýt nádobí v laundromatu a dala se do řeči s pánem
s border kolií. Povídání se točilo okolo našich psů a navíc jsem zjistila,
že pán bydlí nad mým oblíbeným jezerem. Nádhera!
Strávili jsme spolu celý čas
praní a sušení. Bax dostal od pána malý tenisák, který jsem hned využila v sušičce
– pomáhá správnýmu rotování prádla.
Během umývání hromady nádobí jsem našla i
malou domácí marmeládu z domova. Uprostřed léta jsme se setkali s mým tátou v Coloradu a já si přála, aby nám dovezl marmošku. Taťka dovezl dvě skleničky a na první jsme si pochrochtali u snídaní.
Druhou skleničku jsem našla zahrabanou v krabici s nádobím. Rozhodla jsem se, že jedna importovaná sklenička pro mě a jedna zrovna nalezená
jako dárek pro milého pána, je fér "obchod". Jen tak.
Českou rybízovou marmošku ze zahrádky na „brněnským priglu“ si teď na tousty k snídani mažou
američtí manželé s borderkou Tilly. Uprostřed coloradských hor s výhledem
na to nejkrásnější jezero a hory.
Nedávno jsem se dočetla, že některý naše těžko popsatelný pocity, mají alespoň v angličtině své jméno. Tyto propojení různých světů mi připomněly:
Sonder
n. the realization that each
random passerby is living a life as vivid and complex as your
own—populated with their own ambitions, friends, routines, worries and
inherited craziness—an epic story that continues invisibly around you
like an anthill sprawling deep underground, with elaborate passageways
to thousands of other lives that you’ll never know existed, in which you
might appear only once, as an extra sipping coffee in the background,
as a blur of traffic passing on the highway, as a lighted window at
dusk.
(pánovi, co umýval okna v laundromatu jsem v závanu dobré nálady dala ochutnat slivovici, ale to není tak romantický, že jo)
Naši se snad nebudou zlobit, že jsem jeden z jejich dárků poslala
dál. Dávám si za úkol propašovat domů na Vánoce domácí americkou marmeládu jako
odškodný.
Podobná setkání či dary nejsou v Americe ničím neobvyklým.
Patří k důvodům, proč na místní nedám dopustit a durdím se, když mě někdo
přesvědčuje o tom, jak jsou „všichni Amíci blbí, tlustí a falešní“.
Potrefená kdáká
Často mám pocit, že u nás doma tohle není. Na domov se dívám jinýma, skeptičtějšíma očima a po návratu si dávám předsevzetí to změnit.
Jeden moudrý starší pán, se kterým jsem pár dní kempovala, mi nevěřil, že Češi nejsou tak přátelští.
"Vsadím se s tebou, že kdybych zítra přijel do České Republiky bez jediné koruny, do večera bych našel místo, kde složit hlavu a teplou večeři."
Určitě by se mu to povedlo. Proč? Protože tomu věřil.
A protože to byl neuvěřitelně veselej člověk. A taky moudrej pán, co mě toho za pár dní hodně naučil. Měl přes dva metry, bílej plnovous a děti ho v září prosily o vláček a poníka na Vánoce.
Já mu říkám Johnny Ámos Komenský.
"I can´t" doesn´t exist. You just haven´t tried yet. Peskoval mě láskyplně při mý premiéře dofukování pneumatik dodávky, výměny brzdové žárovky apod.
Některý setkání jsou tak hluboký, že se o tom skoro ani nedá psát.
Dík za přečtení. 🌻
