Třešnička

Následujících pár řádků už jsou jen dodatkem a završením dlouhatánské cesty domů. Rozhodla jsem se jej oddělit, protože už nepatří pod nadpis Import psa z USA, nicméně si naše výprava a přelet domů zaslouží romantické uzavření. 

Po vystoupení z letadla a "proclení psa" jsme se před letištěm potkali s Barčou, na kterou si Bax radostí ucvrknul. Teta je prostě teta. Naplno nás už profackovala chladná zimní noc a já s Baxem jsme nasedli k Barče do auta a vyrazili směr Brno.

Možná si vzpomenete, že jsem sama sobě slibovala, že se na Českou Republiku budu dívat vlídnějšíma očima. 

Některý lidi si po návratu domů oddychnou a jsou rádi zpět.

Jiní pláčou štěstím,
nebo smutkem po zahraničních dobrodružstvích.

Já byla příliš unavená na to, něco cítit. 

V tom byl pro mě vlastně Bax ve výsledku opravdu Supportem. Starostí o něj jsem neměla čas topit se v jakýchkoliv pocitech ohledně konce naší cesty a opuštění mé milované Ameriky.

Procitla jsem při první zastávce. 


A strašlivě se nasrala. S prominutím, ale fakt to nebylo naštvání, ale absolutní amok nad českou absurdností. Bára to jen sledovala s pohledem:


"Jo, jo, holčičko, já vim..."


Po přibližně hodině jízdy do Brna jsem poprosila Báru o pauzu na benzínce kvůli psovi i WC. Moje oči automaticky zabloudili ke keřům na kopečku, starý zvyky hnedka nepřeučíš....

Nicméně benzínka s bistrem na sobě nesla magický nápis. Takový symbol, souhru náhod nebo karmu. Přede mnou byla na výloze vylepená obří fotka hot dogu se zdobným písmem:

"Ochutnejte Ameriku"

Olalá, říkám si, ale hlad ani peníze nemám. 

Nemám žádný koruny, v podstatě ani drobný dolary a už vůbec ne eura.

Mám ale plný močový měchýř.

Vejdu dovnitř a automaticky zamířím dozadu, tak jako každý den posledních 10 měsíců. Benzínky byly naším druhým domovem. Jejich vodová káva, jistá toaleta, voda, zrcadlo a nezbytný palivo. 

Narazím na turniket.

Cenu už jsem pro jistotu zapomněla, ale nebylo to 5 ani 10Kč. Alternativou bylo rovnou jedno euro.

Realita na mě letí z nebes volným pádem.

V Americe jsou záchody v každým obchodě, někdy i dvoje, například na opačných stranách giga Walmartu. Benzínky jsou automaticky brané jako místo na pauzu a toaletu. Na záchod mě nepustili na benzínce jen jednou, ale to bylo po té divoké noci v New Orleans. Brzy ráno ve špatný čtvrti jsem vypadala jako šlapka, co potřebuje další dávku, aby zapomněla, že si večer nablila do čerstvě propíchnutýho nosu a zadělala si tak na jistou infekci.

Otáčím se od turniketu k pokladně bufetu.

"Dobrý den, kartou ten záchod asi zaplatit nemůžu, viďte?"

"Ne, ne."

"Aha a když si koupím něco na jídlo, tak se tam dostanu?"

"Ne, ne. Ale když zaplatíte za záchod, dostanete 10% slevu na občerstvení."



Pěním, syčím, uvnitř řvu "Ochutnejte prej Ameriku" a spouštím dlouhej monolog hněvu kvůli téhle kravině... 

Bára se směje a vítá mě Čechách.


Prostě... to by se ti v Americe nestalo!



PS: Nakonec jsem paní ukecala, že jsem přijela z daleka a nemám ani kačku v hotovosti. A turniket dle jejích instrukcí podlezla.

Kde jsou horký dny v kaňonu, kde WC hlídají jen chřestýši.