Jako
majitelku psa mě v USA zaujaly psí parky, které jsou hojně rozšířené nejenom ve
velkých, ale i v menších městech. Amerika je opravdu velká země, a proto je
nějak přirozeně místo i na rozsáhlé parky často přímo uprostřed města. Nejedná
se jen o oplocený plácek, jako je tomu často u nás, kde brňáci čekají na svůj perfektní park se vším všudy.
V Americe jsou to velké plochy rozmanitého terénu - mulč, tráva, písek,
kamení, umělá tráva či udusaná hlína a štěrk. Ve státech, kde během léta panují vysoké teploty,
se dbá na to, aby v parku byly stromy či umělá zastřešení nabízející stín. Když
už se staví v USA psí park, tak pořádně. Na místě bývají i nejrůznější pítka s
vodou, od hadice s miskami, po zabudované fontány - a pokud park neměl
vyřešený přívod vody už ze začátku stavby, je k místu přivezen velký barel
vody, který správa města pravidelně doplňuje vodou čerstvou. Parky zdobily skalky, kameny a nechyběly samozřejmě ani překážkové dráhy na agility.
Během
sólo cestování jsem po dlouhých dnech v autě na dálnici Baxovi vždy
"slíbila", že zastavíme u nějakého parku, kde se vyběhá a vyřádí s
ostatními psy. Navštívila jsem desítky parků od Colorada na sever i na západ a
musím uznat, že 95% z nich bylo na vysoké úrovni. Od vzhledu, výbavy, po rozlohu či důmyslné řešení rozdělení prostoru. Nabízely zábavu nejenom pro psy, ale byly i
místem k setkávání jejich majitelů. Psi se mohli v klidu vyběhat bez otravných
vodítek a pánečci se nemuseli strachovat, že se zatoulají, kdyby ucítili
veverku/srnu/fenku nebo okolo jelo auto či chutný cyklista k nahánění.
Pár příkladů z praxe, které mi utkvěly v paměti. V Bueně Vistě byl psí
park výjimečný nejenom dojemnou snahou o udržení standardu vody na místě pomocí
doplňovacího barelu, ale i hromadou hraček, míčků a disků, které v parku ležely
volně k dispozici a nikoho z místních ani turistů nenapadlo si šikovné věcičky
vzít domů.
V parcích jsem se seznámila s lidmi, s nimiž jsem dokonce v kontaktu až dodnes! Například s Andrewem, se kterým jsme se dali do řeči kvůli mému přízvuku (dělal si ze mě legraci, jestli jsem z Kanady) a nakonec mi u sebe doma poopravil auto a zachránil tím celou výpravu! Prim psích parků hrálo království u Salt Lake City a to nejenom
nepřekonatelným výhledem na Twin Mountain, ale až hollywoodskou výstavbou a
výbavou - jako byla okružní trasa na běhání, různorodý materiál povrchu, lavičky,
jezírko uprostřed či umělé kopečky. V dobré čtvrti si i psi zasloužili svůj
luxusní park. Jen pánečci zde nebyli tak přístupní jako na zapadlých
místech.
Líbila se mi myšlenka psích parků u veteriny a útulků, s níž
jsem se setkala minimálně dvakrát. Zaměstnanci a potencionální majitelé tak
měli možnost vzít pejska z útulku na zkoušku do parku a viděli jeho chování v
přirozeném prostředí mezi ostatními psy. V jednom z nich jsem potkala pána s
neuvěřitelným štěnětem obřího plyšového medvěda. V Americe narůstá na
popularitě křížení pudlů s nejrůznějšími rasami k získání kombinace
požadovaných charakterových rysů a vzhledu. Pánův pes byl křížencem velkého
pudla s bernským salašnickým psem, kterého jsem se marně snažila vyfotit během
toho, co poskakoval po parku jako přerostlá chundelatá hopskulka.
Když jsem
ztroskotala na několik týdnů v Idahu, psí park se stal mým denním chlebem k trávení času. Bax se rozhodně nezlobil, ikdyž vděku jsem se od něj taky nedočkala! Při každém odchodu kvílel, jakoby v parku nestrávil oproti ostatním
psům drtivou většinu dne.
Socializace v psích parcích pomohla Baxovi získat sebevědomí i respekt k ostatním. Naučil se vyrovnat i větším psům a
věřím, že díky tomu není malým hysterickým psíkem, ale hravým parťákem, který
se nezalekne ani vlčáka ke hře. (Spíš k obskákání.) Naopak jedna stydlivá tří měsíční fenka vlčáka s
růžovým šátkem okolo krku se Baxe dokonce bála, přestože byla i přes mladší
věk už několikrát větší a těžší než on.
Bax se díky blízkému kontaktu a hře se
psy všeho věku a velikostí naučil vycházet prozatím s každým psem a jsem
přesvědčená, že o tom socializace má být. Jen v málo situacích, jako např. když už byl unavený
a začal se mi schovávat u nohou jsem seznala, že je čas zakročit a být i
jeho ochráncem. Vše ostatní jsem nechávala, aby štěně naučili ostatní psi. Když si moc dovoloval, tak si ho podali, ale většinu času mě i ostatní pejskaře překvapovalo, jak se od štěněte nechají prohnat a mydlit.
Jedním z
nejkrásnějším míst pro psy i lidi byl poslední park, který jsme navštívili v San
Francisku. Jednalo se o rozlehlou zátoku vhodnou k celodennímu procházení, kde
pro pánečky byla i venkovní kavárna. Pro psy za ní byla i sprcha, takže
mohli s
čistým svědomím svobodně dovádět především vodomilní labradoři i v bahnitých březích. Záliv s loukami a mostky navíc nabízel výhled na centrum města
a známý Golden Gate Bridge!
Po
návratu do Čech mi tu chyběly podobné a pořádné psí parky - oplocené výběhy s
překážkami, prostorem na trénink i hru a setkávání s lidmi s podobnými zájmy. A
proto jsem se rozhodla využít možnosti, vymyslela projekt, během kterého by se mohl postupně zrenovovat a rozšířit komínský psí výběh a to celé přihlásila pod heslem
Psí parky pro Brno do SmartUpu od Nadace O2.
Když vše dobře dopadne, potkáme se
tam v září s Baxem na ničím nerušené lítačce!
