Říše a století Walmartu - nakupování potravin v USA

U tohohle článku nezapomeňte, že to tady zbožňuju. 

Ale Walmart je fakt vesmír sám o sobě!

Posuďte sami.

Obchodní řětězec Walmart. Walmart je nebe i peklo v jednom. Dějí se v něm zvláštní věci, jako například ztráta soudnosti - člověk nikdy nekoupí jen to, pro co přišel. Nebo to, co má na lístku. Minimálně ta Cola nebo nějaká ňamka u pokladny přesvědčí. Nebo balzám na rty. Za dolárek, neber to! Docela známý je pojem "People of Walmart", ale zas tak moc podivných individuí jsme nepotkali. Možná nám přišli v pohodě, vzhledem k tomu, že i náš vzhled je občas echtes...kemperský. A sortiment? O tom bude tenhle článek! Nafotila jsem potajnačce co nejvíc zajímavostí a odlišností, ale málem jsem si u toho nadělala do gatí, protože focení je zakázáno.

Walmart je něco mezi naším Tescem a Makrem. Jedná se o supermarket, kde mají prostě vše. (Kromě "roof racks"/držáků věcí na střechu auta, ty nejsme schopní sehnat zatím nikde.) Ceny jsou maloobchodní a na fotkách jsou občas vidět i cenovky, pro velké zájemce  o přepočítávání (24Kč=1USD). Rozdíl je ten, že u nás v Tescu se neprodávají zbraně! A další hromada věcí. Pokud se něco z popisovanýho a vyfocenýho u nás takhle prodává, dejte mi vědět!

Juchů! Minule jsme asi jedli nějakej nereálnej. Tohle je fakt přesný. Na mlíku je pro změnu zezadu napsaný, že obsahuje mléčný produkt.

Kamarádka Domča, žijící v USA delší dobu, pro nás trefně shrnula americkou filozofii. "Convenient" (praktický, užitečný), na maximum, o to tu jde. U mnoha produktů si tedy obyčejný Čech buď ukroutí hlavu anebo se smíří s tím, že tohle tady prodává a frčí. Děláme obojí. V úžasu soustavně objevujeme nové a nové vychytávky. S některými se smířit prostě nedokážu a považuju za hovadiny (loupátko banánu apod.). Jiný věci jsou tu geniální, ale často bohužel třeba brutálně neekologický (např. vodotěsný sáčky na zip). 

Walmart je boží v tom, že je všude a je v něm vše. Pekelná je kvalita a obecná úroveň potravin považovaných za mainstream nákupů. Toustovej chleba, "plastic cheese" a mražený hotovky. Poznáme to třeba na tom, kolik je tu mrazících regálů oproti u nás. Chceš-li nakoupit zdravě a česrtvě, min. 80% obchodu rovnou přeskoč. Super je na Americe to, že tu existují obchoďáky s obdobným výběrem v bio a eko (a dalších nálepkách) kvalitě - Publix, Safeway aj. Nákup na pár dní se tu bohužel velmi jednoduše vyšplhá ke 100$. Stravovat se tu zdravě tedy je možné, je to dražší, takže je potřeba to promýšlet - potkali jsme dost Američanů, kteří to zvládají. My úspěšně kombinujeme všechny možné zdroje a nejraděj vyjídáme ledničky cizím lidem 😅 Obecně platí, že během kempování stolujem dost prasácky a během hlídání domů máme hody hodný Polreicha. 

Ovoce a zelenina

Drahý! Širokej výběr všemožných tropických záležitosti (obzvlášť na Floridě), ale ceny dost bolavý. Největší haluz jsou předpřipravený svačinky. Protože MAMINKA JE BUSY! Kup si Mickey Mouse s jablíčkama. Jednou  čekal Vašek před obchodem se psem a poprosil mě, ať koupím ananas. Pak se zlobil, že mi to trvalo dlouho, ale nebyla jsem schopná se rozhodnout jestli koupit ananas celý, nebo opracovaný špalek bez kůry či už rovnou nakrájené kostky. Moc variant. Koupili byste si pytel oloupaných a nakrájených jablek na měsíčky? Nebo to ve vás taky vzbuzuje nedůvěru?

Proč...ne?

Předkrájená cibule..cool! Ale.. proč...jo?

 

Máslo a oleje

Máslo se dá najít chuťově podobné jako to naše, jen člověk musí být pozorný na nápisy. S máslem se ale v Americe umí dělat zázraky. Tak například udělat z něj sprej! Nejprve mi to přišlo jako hovadina. Později jako úplná kravina, obzvlášť když jsem se v jednom domě snažila naložit maso na kung pao a musela ho sprejovat. Říkala jsem si, kriste, to jsou tady všichni tak líní, že je pro ně i problém na pánvičce rozpustit kousek másla a raděj potřebujou sprej? Ne že by nefungoval skvěle, ale moje česká šetřivá dušička si nedokáže představit, kolik tuku v láhvi spreje je v poměru s cenou. A to říkám já, zhnilá jak veš (ale Vašek a naši to o mě nesmí říkat). Ale teď si bydlíme hezky v domě s teráskou a plynovým grilem a voila, olej ve spreji mi přijde jako fakt dobrej nápad. Hranice mezi super vylepšovákem a samoúčelnou věcí, která se samozaměstnává je tu velmi tenká! 

Máslo ve spreji na postříkání popcornu tu mají, ale rychlovarný konvice v domácnosti ne. Až tak je dobrodružnej náš život na cestách!

Chleba s máslem a medem? Na táborech jsme předmíchávali medový máslo.  Tady je další level.

Na USA mě baví skládání názvů věcí či míst. Názvy jsou často doslovný a hodně významový. Příkladem může být margarín s názvem "Nemůžu uvěřit tomu, že to není máslo!". To mi přijde príma, kam se hrabe nějaká Flora s Ramou. Ne že bychom margaríny jedli, ale podařilo se mi na nich špionážně zachyttit i ty giga balení.

Zdravíčko pro srdíčko, kilovka.

Olej ve spreji patří do každé domácnosti!

Kuchařky potěší, že Walmart nabízí i široký výběr míň dostupných věcí. Vedle klasických olejů se dá najít x druhů kokosových a dalších alternativ. Například avokádový olej ve spreji. (to by mohlo být super na vlasy!)

Do velkýho trucku, velký balení

Mezi potraviny, které se tu kupují ve velkých balení patří například mlíko. Denně ke kravičce pro čerstvý mlíko nechodíme už skoro nikdo, ale tady se kupují několika galonové barely různých typů mlík. Naši mi vždycky říkali, že odtučněný mlíčný výrobky jsou fujtably plný chemie. Tady proto rovnou vždycky bereme plnotučný a vyhýbám se všemu semi, reduced nebo s vitamínkem D. Mezi super produkty tu patří všemožný alternativní mlíka jako je mandlový, sójový, nebo třeba rýžový. Jsou tu k dostání v normálním obchoďáku a ne pouze jako podpultovka ve zdravce. Do kávy nám u lidí doma šmakuje prodáváná half-and-half smetana s mlíkem. Průměrná rodina má doma giga ledničku a k ní většinou ještě i externí mrazák. Nejspíš proto ty velký balení. A nebo jsou velký balení a poměrně nízký ceny pro místní lákadlem k nakupování? 

Větší jsou tu i plechovky piva, necelý litrovky. Vašek si na velikost nestěžuje, s chutí už je to horší. K cenám ještě stojí dodat, že jsou bez daně.

 

Šíroký sortiment odcaaaď až pocaaaď

Tenhle výjev na mě působí až umělecky. Naštěstí jsem rajčatovou omáčku nesháněla.

Na pár příkladech bych chtěla ukázat někdy ochromující možnosti výběru. Dostávám se tu v obchodech často do rozhodovací paralýzy. Velmi špatný nápad je jít do Walmartu hladovej, "že si něco koupím". V takových momentech se ze mě stává bloumající zombie, čím dál tím unavenější a děsně "hangry" (hungry + angry), díky nachozeným kilometrům mezi regály. Doma jsem nějak zvyklá na cca tři úrovně produktů, třeba u kečupů. Aro je sr*čka, Otma je normálka a Heinz je asi kvalitní, ale drahej, a vůbec, kdo pozná rozdíl, beztak je to všechno z Čínských rajčat. V novým prostředí je potřeba se zorientovat. Ruku na srdce -  kterou omajdu z fotky byste si vybrali?! (je to navíc tak zlomek regálu). K průvodcům po státech by se měly vydávat brožury na nákupy! 
K paralýze se pravděpodobně pojí i jazyková bariéra - někdy už jsme unavení studovat každou věc zvlášť. Na druhou stranu, díky tolika možnostem má nakupující možnost jednoho dne, asi po delší době, najít opravdu perfektní věc přesně dle jeho představ.
Jakmile se mi podaří úspěšné rozhýbat paralýzu, je potom těžký se udržet a nezačít nakupovat vše. Navíc ve Walmartu mají vše, čili kromě potravin přichází na řadu rukodělný pytlovinky, oblečení, kosmetika... ale o tom v dalším článku.

 

Ranč, ranč, ranč.. a proč je některej vzhůru nohama? Už vím, je to kondicionér. Asi už stárnu.

Srdíčko by ve Walmartu určitě zaplesalo každé nadšené pekařce. Jsou tu většinou dva regály plné spešl potřeb a přísad na pečení. Pro lenošnější hospodyňky jsou v chlaďácích předpřipravený tuby s těstem, případně suchý směsi nebo zamražený dobroty. V regálech jsou nejrůznější zdobítka, příchutě, krémy, věci co člověk zamíchá do těsta. Kousky čokolád na sto způsobů. Předpřipravené bobečky čokolády, žádný vyrábění kousků čokolády mačetou z čokolády na vaření Orion (nyní už jen "na vaření", bo to legálně čoko už ani není). Pinterest a virální cukrářský videa můžou být v klidu zásobovaný odtud.

Tohle nejsou kokina na normální spotřebu, ale na pečení. Ani nevím jak to nazvat. Posypky? Značkový posypky?

Nevím přesně jak se to používá, ale chci to všechno!

Pečivo

Shodli jsme se, že pečivo tu stojí docela za prd. Rozhodně z Walmartu. Chleba se prodává především toustovej (2 miliony druhů) a k tomu pár vek ala "french bread". Chleba chleba to není. Chuť sladkýho pečiva je min. z 90% složená z cukru, takže ani milovaný cookies nebo brownies nám nakonec moc nejedou, je to taková umělá sladkost. Po táči s meruňkama bych se umlátila. Po něčem z pravýho másla, smetany, ovoce. Vůbec, ty naše český budky pekárenský jsou super, máme doma neuvěřitelnej výběr sladkýho i slanýho. Tady nejvíc frčí donuty. PS: A taky muffiny, jeden jsem měla v bistru i smaženej.

 

Vajíčka

Ve vajíčkovým byznysu jsme narazili na tři pozoruhodnosti. V Americe je všechno obecně větší. Silnice, auta, dost lidí (ale ne až tak, jak se říká) a hlavně balení potravin. Giga mega balení čipsů, hektolitry šamponů a barely džusů jsou normálka. V našem případe mini ledničky a nejistýho chlazení je vždy o nervy, jestli koupit vajíčka. Obzvlášť když se často prodávají jen po platech jak pro Karlovu pekárnu. Průměrná mamča většinou dává do vozíku plato alespoň 30 vajíček, spíš 2x. S cenou vajíček je to jako u nás, jakmile nakupujícího zajímá kvalita chovu a wellbeing slepic, prohne se. V jedné pobočce Walmartu vyřešili velká balení tím, že je někdo naporcoval vejpůl a my si šťastně odnesli 6 vajec. Nejmilejší mi zatím byli dvě vajíčka z ruční benzínky uprostřed lesů Georgie, který jsme od paní dostali do pytlíku a po pár hodinách je usmažili a snědli jako exkluzivní zboží, protože jsme v té době ještě neměli ledničku.

Druhou raritou jsou uvařený a oloupaný vajíčka. Přijde mi to super jako svačinka, zdroj bílkovin, obměna sýra/šunky, tatranek. Určitě to šetří čas - a to jde nejvíc, protože ten stojí peníze a je třeba... co je vlastně třeba dělat, namísto vaření a loupání vajíček? IDK. Ve školním bufetu bych je místo bagety Crocodille koupila a doufala, že nejsou od minulých Velikonoc. 

Největší magořinou, nad kterou zůstal stát i Vašek, je prodej žloutků a bílků zvlášť. V láhvi. Už z nápisu "100% Liquid Egg Whites" se mi chce trošku grcnout. Nikdy! Chápu pouze u profi kulturistů a bodybuilderů, pro který jsou žloutky příliš kalorický a je jim vždycky líto, že se kvůli nim půlka kuřátka nenarodila zbytečně.To prostě nemůže být čerstvý!

Bohužel je to dle nápisu opravdu z vajíček. V tomhle případě bych byla raděj za palmovej olej a sóju.

Walmart je prostě místní záležitost. My si teď dem dát čipsy. A to když se tady sežere celej balíček, to je teprv průšvih, protože jde minimálně o Family size XXL. 

😁

Výbava a techno-vymoženosti zajišťující naše přežití

 

Věci, na který nedáme dopustit 

(zatím nám za jejich doporučení nikdo neplatí, takže jde opravdu jen o tipy z praxe)  

 

KUCHYNĚ

Některé věci jsou jasné, hodnotu jiných si uvědomí člověk až po chvilce jejich absence. Rozhodně děkujeme Prometheovi za oheň. K tomu se pojí náš plynový vařič, díky němuž už jsme navařili pár luxusních jídel, byť to trvalo půl dne. Malá bomba je určitě super základ, ať už na ohřátí vody na čaj či na kouzlení s konzervou fazolí. Sortiment výbavy na vaření venku je nekonečný a zámožnější kemper může mít fakt fancy gril. V našem případě hraje jednu z nejdůležitějších rolí malý rošt. Je z thrifu, je o něco málo větší než A4, ale používáme jej pořád - na buřty, brambory, kukuřice, hrnce, pánve, přes vařič na dvě mocca konvičky, na oheň, na veřejný gril. 

Úroveň stolování i jiných činností hodně zvýšily dvě rybářský židličky. Jsou ze sekáče, jak jinak. Dlouho nám trvalo sehnat stůl. Pravé skládací na kempování se většinou všude pohybovaly okolo 40$ a v thrifu jsme hledali neúspěšně. Málem jsme pořídili malinký lagricový stolek za 15$ ve spešl karavanovém obchodě. Se začínající sezónou se pochlapil Walmart a koupili jsme v něm dost mega, hodně bytelnej a za přiměřených 20$ fakt dobrej skládací stůl. Zatím se nám daří dozadu auta narvat vzhůru nohama kolo (respektive vzhůru kolama :D) a za něj i stůl. Osvědčil se už jak na přípravu jídla, tak třeba jako zástěna grilu před větrem. Nevýhodou přibývající výbavy je i rostoucí bordel, který se snažíme organizovat, ale vybalit se a sbalit se pomalu zabírá víc a víc času. Ikdyž třeba vstávám k šesté kvůli wc (tzn. že V. je taky vzhůru protože je princezna na hrášku), stejně se někam nevyprdelíme dřív než po poledni!

ENERGIE

Zásuvka do zapalování

Většina kemperů v autech se vybaví solárním systémem. Na výběr jsou různé velikosti, skladnosti a výkonnosti. Nejedná se zrovna o levnou záležitost a po průzkumu trhu a posouzení našich potřeb jsme se rozhodli zkusit jinou variantu. Nabíjet potřebujeme především malou elektroniku v popředí s počítačem. Nezbytnost soláru se láme na tom, jestli se kemper rozhodne pro elektrickou ledničku. Bez ní je obživa v autě složitější, ale existuje ještě další varianta, která v USA hodně frčí. Amerika je země ledu. Na každé benzínce, v obchoďáku i ve stáncích podél silnic se prodávají pytle s kostkama ledu. Pít kolu bez ledu je tu jako pít u nás teplý pivo bez pěny.  "No go". 
Rozhodli jsme se přidat do proudu a koupili si plastovou chladničku na led, která se nám akorát vleze mezi sedadla. Jeden pytel za 2$ nám zatím vydržel ke čtyřem dnům a máslo, jogurty, sýry, vajíčka apod. značně zvýšili úroveň našeho jídelníčku. Kolem a kolem, ušetříme, máme víc vody a nemusíme na konci řešit jak prodat solár.

A teď k té zásuvce. Solární situaci jsem konzultovala s tátou, protože je z oboru. Poradil mi, ať se ještě podíváme po adaptéru, který by se zapojil do zapalování (která máme v dodávce dvě) a měl výstup jako zásuvka. Jednoduchá koupě v prvním větším Walmartu, za cca 30$. Aktuálně máme pocit, že jsme neuvěřitelně hi-tech - můžu psát v podstatě kdykoli, po cestě i ráno/večer a zbývá nám i baterka na film. Auto kucká při startování ještě o trošku víc, ale jsme připraveni na výměnu baterky. Psychicky a teoreticky, prakticky zatím prostě JEDEM. 😄
 

NÁDOBY

Kanystr na benál byl bez debat jednou z nejdůležitějších koupí a nedáme bez něj ránu. Naše kontrolka ukazuje zbývající benzín nepředpovídatelným způsobem a už jsme minimálně dvakrát dojeli nadoraz. Navíc se začínáme pohybovat opravdu uprostřed "middle of nowhere" a občas špatně odhadnem, jak daleko se nachází další benzínka.

Některá kempování jsme mohli v klidu protáhnout díky zásobnímu barelu vody. Na každé vhodné zastávce taky doplňujeme všechny petláhve a malý kanystry od vod co máme. Voda je prostě nenahraditelná a potřebujeme ji neustále - nejenom na pití samotnou, ale taky na vaření čaje, kávy, těstovin, rýže, kašiček, čínských nudlí, atd. Díky ledničce máme další zdroj vody z rozpuštěného ledu, který by se v případě krize dal pít, nicméně prozatím se třeba hodí na zalívání ohnišť. Aktuálně se nacházíme v Coloradu, kde jsou lesní požáry velkým strašákem, takže voda a lopatka na písek se stává základní výbavičkou k práci s ohněm.

Opomenout nesmím ani kýbl, ve kterým už bylo bůhvico. Nejprve jsme ho používali při mytí auta už kdysi v Massachusetssu. Takže byl zevnitř trošku černej. Později jsme do něj balili příslušný techno úklidový věci, nakonec špinavý nádobí a teď už jakkýkoliv nádobí, co je potřeba přenést. Vašek kýbl poctivě vydrhl, tak doufáme že už to není takovej kentus.

 

VŠEMOŽNÉ PÍČOVINKY

(název od Vaška)

O gumicukách jsem se zmiňovala dřív a jsou stále univerzálními pomocníky. Drží kufry a úložný krabice na místě během jízdy. Taky fungují jako věšáky na mokrý či smradlavý oblečení nebo ručníky. Super koupí byl rychleschnoucí ručník z mikrovlákna či čeho, co nezatuchá (150 Kč Decathlon). Na večer přes natažený gumicuky přehazujeme deky, aby nám nebylo vidět dovnitř - navíc deky hodně fungují i jako tepelná izolace.








Ke gumicukům patří háčky. Velká esíčka jsme nejprve haluzí dostali a využili okamžitě na zavěšení dek, bund, krosny apod. Vnitřní rámy auta jsou plné otvorů a hákovat tak můžeme do aleluja. Jakmile jsme začali háčky shánět v obchodu, neuspěli jsme. Vašek je naštěstí vášnivej sběratel bordelu ze země, a díky tomu dokonce našel další dva uprostřed lesa a na vrcholku kopce. Náhodou jsme na háčky ke koupi narazili na pobočce Fedexu v papírnických potřebách.

 

HYGIENA

Vlhčený ubrousky bych si s sebou vzala jako jednu ze tří věcí na opuštěnej ostrov. Bereme ty nejlevnější pro mimina a v kombinaci s dezinfekčních gelem (hand sanitizer) nám poskytují aspoň základní pocit hygieny. Použití je jasný nejenom po lesním wecku, ale třeba i po veřejných kadiboudách bez vody (ve většině parků). Po práci s ohněm či grilem většinou končí Vašek s černým obličejem i rukama až lokty. Pokud nejsme u zdroje vody, kapesníčky nám šetří zásoby. Vlhčený ubrousky a dezinfekční gel nám zachránili už párkrát život, po celým dnu v botách. Smradlavý boty se nám řešit 100% nedaří, ale dají se vždycky aspoň na noc hodit ven - slibujeme si od nich ochranu před medvědy. Nohy máme po kapesníčkové proceduře jako nový. Pokud teda zrovna nejtrajdáme písečnými dunami. Na písek už jsme zvyklí z Floridy a navíc nesmrdí, takže ten nám tolik neva.

"Protože popel je sterilní!"

Tváře Texasu, který jsme nečekali a příběh jménem PLACKA

Moje představa Texasu byla plná stereotypů – sucho, poušť, placka. Ke slovu placka se váže… 

Seděli jsme ještě na Floridě ve Starbucks na internetech a probírali fotky. Koukali jsme na Vaškovy fotky „z pohledu řidiče“ a bavili se o jednotvárnosti floridské krajiny – silnice rovný, bez zatáček, nikde žádnej kopec, natož hora ve výhledu. 

„Hrůza, to je samá PLACKA, PLACKA, PLACKA!“ Nadávám hlasitěji, než si uvědomuju. Často mám pocit, jakoby to, že nám nikdo nerozumí, znamenalo, že nás ani okolí nevnímá. Ve Starbucks jsem se přesvědčila, že nás okolí občas i poslouchá.

Slyším smích a tichý šišlavý placka, placka, placka. Podívám se směrem ke zdroji hihňání a vidím puberťácký pár sedící v rohu kavárny, dívající se mým směrem. V moment, kdy jsem je jak úča přistihla, zatuhli. Vydechli, když viděli, že se tomu směju. Došlo mi, že jsem se rozčilovala příliš nahlas (asi jako nein, nein, nein!) a představila si, jak pro ně slovo PLACKA musí znít srandovně – a oni pro nás, když netuší, co papouškují.

Florida byla turistická destinace, plná multikulti lidí a migrujících seniorů na různý sezóny. Postupujeme více na jih a jsme zvědaví, jak moc se domorodci budou lišit. Polovina lidí nás lákala na „jižanskou pohostinnost“ a druhá trošku varovala před nedružnými venkovany (rozuměj vidláky, rednecky, hicky,…). 

Doposud jsme měli štěstí (podle nás spíš SPRÁVNÝ MINDSET) na hodný lidi a ani Texas nebyl výjimkou. Potkali jsme lidi s různýma příběhama a měli tak možnost nahlídnout do života místních. Ač to někdy bylo divočejší, rozhodně jsme se pořád nedostali do jakéhokoliv ohrožení. Největším rizikem našeho nomádění je zatím příroda – zvěř a počasí. Takže v poho.

Pan policajt z Texasu

Přijíždíme na perfektní kempoviště zadarmo. Piknikové stoly, řeka, grily, záchodek. Trochu sušší prostředí uprostřed Texasu, ale kemp obklopují keře a pár stromů. Naše výbava se zdá už v podstatě kompletní. Máme dokonce stůl! Dlouho jsme objížděli sekáče a hledali kempovací stůl za dostupný peníz, až nakonec zvítězil bytelný kousek z Walmartu, nejlevnější co jsme viděli. 

K řece s jezem přijíždí klasický místní truck s huskym na korbě. Z auta vylízá klasický místní pán (krátký vlasy, fit, v kšiltovce) a za ním vyskočí absolutně netradiční jezevčík (dlouhosrstý flekatý s jedním modrým okem a druhým hnědým). Přijeli tradičně krmit husy toustovým chlebem za dolar. 

Vyrazím od naší dodávky směrem k nim, ulovit pár pohlazení huskyho. A přichází „Amerika“. Dostala jsem chleba pro husy, seznamovací pokecání, málem celýho psa (kdyby se manželka nezlobila) a vizitku „kdybychom cokoli potřebovali“. Pán byl místní policista a bohužel jsem si nezvládla zapamatovat jeho jméno a ani na vizitce není (je obecná policejní, na níž napsal svůj mobil). Mohl by to být třeba Bob. Nebo Tom, ale to byl jiný vysloužilý šerif, kterého jsme potkali v kempu, a dal nám na sebe vizitku, kdybychom cokoli… o tom příště.

Po cestě ke kempu jsme si všimli cedule k odbočce na „rodinný křesťanský ranč, kde jsou vychováváni dobří chlapci z Texasu“. Hned mě zajímalo, jestli jde o převýchovný tábor, pěstounskou péči či nápravný ústav, protože jsme během cest už potkali jednu slečnu pracující s problémovými teenagery uprostřed přírody. A pro ty, co znají „cash me outside“,  autorka tohohle virálu byla na převýchově na podobným ranči též. Něco pro sociálního pedagoga.

Před rozloučením s panem policajtem jsem si na ranč vzpomněla a zeptala se, jestli o něm neví víc. Jestli bychom se tam mohli jet podívat.

Z pána vypadlo, že tam vyrostl. Že je to zařízení pro „troubled boys“. Že si před rančem prošel šedesáti pěstouny. Možná říkal šestnácti a já blbě rozuměla, ale i to je šílený číslo. A že tam před pár dny dělal přednášku. Pochopila jsem, že proto, že je dobrej policajt a navíc peer pro tamní kluky.

Znovu nám nabídl, že kdybychom potřebovali třeba sprchu nebo vyprat, ať dáme vědět, že u nich doma vždycky někdo je. Dům má plný dětí a manželka ráda pohostí cestovatele. Má totiž rakovinu, takže je doma.

Ten den jsem byla nějak na měkko. Tohle byl dobrej příhoz do ohně.

Další den jsme vyrazili omrknout ranč. Bohužel jsme se strefili do víkendu, kdy nejsou návštěvní hodiny, a kancelář byla zavřená. Ranč je obří komplex domků, taková vlastní vesnička s příslušným rančovým vybavením a zvířenou. Základní filozofií tamní práce s problémovou mládeží jsou křesťanské hodnoty a výchova v náhradních rodinách. 

Kontakt na pana policajta jsme využili vzápětí – jednak, protože v oblasti San Angela bylo pěkný vedro a taky proto, že jsme si koupili neuvěřitelně slaný párky a během jejich grilovačky vypili skoro celý náš barel zásobní vody. Domluvili jsme se, že nás vyzvedne v kempu a vezme na osvěžení k sobě domů kousek odtud.

Zastavili jsme u rodinného domu z kamene uprostřed rančů, koňů, krav a kaktusů.

„Ten jsem sám postavil.“ Odpovídá s poděkováním na pochvalu domu během toho, co sklízí z křesla policejní opasek s bouchačkama.

Se zbytkem rodiny jsme se nakonec nepotkali, ale poňuchňali jsme si huskyho Harley a dva jezevčíky. 

Pán byl frajer a patří mu respekt za to, kam se vypracoval a dík za vstřícnost ke dvoum upoceným v-podstatě-bezdomovcům-z-ČR.

Paní od FBI

Po návratu do kempu nás čekal večer s jiným Texasanem. Začali jsme připravovat snovou večeři, grilovaná kuřecí prsa se zeleninou. Měl to být klidný večer s pivečkem, čerstvým jídlem (den bez konzervy je pro nás svátkem) a pohodovou atmosférou.

Že bude vítr foukat odjinud, nám mohlo napovědět policejní auto stojící u sousedních kemperů . Zapletli jsme se do řešení životní krize paní z vedlejší stanu, která vypadala, že v tom stanu už nějakou dobu žije. Porvali se s manželem, jeho policie odvezla a ona zůstala v kempu sama se psem, bez auta. Přišla se za náma svěřit s těžkostí života, kterou musela ve stanu notně zapíjet. Jako správný socped jsem jí poskytla krizovou intervenci a do nekonečna jsme poslouchali její trápení v pár větách dokola. Paní vzhledem vypadající jako bezdomovkyně prý pracovala pro FBI, má IQ 140, porazila by Vaška v šachách a manžela strašně miluje, ale taky nenávidí. Kolik z toho, co nám povídala, bylo pravdy, netuším.

Pár věcí vím jistě. 

Vyhořely nám uhlíky a vystydlo maso. Opravdu jsem nechtěla paní zapalovat cigaretu, kterou už měla v puse tak, že si ji strčím do své. Fakt jsem se jí bála půjčovat svoje brýle (hádám, že bych se tu za nový nedoplatila), ale nedokázala jsem je uhájit. Ne, opravdu jsem jí nemohla dát kroužek, co mám v nose – především proto, že ho nedokážu ani otočit, natož vytáhnout. A už vůbec nezvládnu propíchnout nos jí. Z naslouchajícího a chápajícího socpeda se ze mě stal po pár hodinách hladovej a unavenej socped, kterej se toužil ožraly zbavit. Překecala jsem paní, že jí doprovodím ke stanu (s plánem nechat ji tam).

Osudová chyba.

U stanu byl na řetězu kolem stromu uvázanej její pes. Mixka ovčáckýho psa s pitbulem. Krásnej pes, slušný tele. Paní zakopla o jeho řetěz a začala se válet v prachu a hovnech, který tam pejsánek už pár dní střádal. Pes se rozdivočí, na řetězu se div neoběsí a hrozně skáče. Přemlouvá mě, ať si ho jdu pohladit. Já oupa nemám důvěru vyjít vstříc k jeho rafající tlamě.

Nemusela jsem. Paní ho tak zručně uklidňovala, až se jí uplně vyvlíkl z obojku. 

Kapitola druhá. Ožralá paní a k tomu divokej pes.

Bojim se. Pes byl na řetěze asi pár dní v kuse, takže sprintuje ze strany na stranu po celým kempu a když přiletí jako torpédo k nám, nenapadne ho nic lepšího než se od nás párkrát odrazit. Vašek to bere líp než já, má zkušenost s giga psama. Byl to roční pes, takže kombinace skoro štěněte a k tomu nevyběhanýho.

Sranda pro mě končí v moment, kdy už špinavá od prachu a psa schytávám další nálet, během něhož mě nechtěně drápne do nohy. Doggo nadšeně přiletí znova a rozetře si moji krev po bílým kožichu. Vybavim si hromadu hoven, ve který ležel ve svým výběhu, podívám se na majitelku, která nevypadá jako zodpovědná očkující panička a mám dost. 

Vašek se mezi nálety psa a paničky snaží pořád ještě grilovat a klepe se hlady, protože jsme od rána nic nejedli a pomalu zapadá slunce. Oba nasadíme výraz „stačilo by“.

Paní se nakonec sbalila a vytuhla ve stanu. Nějakou dobu jsme ještě kontrolovali řeku, jestli se nametená nevypleskla do vody. Pes šťastně pobíhal po areálu, dokud jsme ho po večeři neodchytli a neuvázali, aby ho něco nesrazilo.

Na noc jsme raděj přeparkovali na druhou stranu řeky, abychom se vyhli nočním návštěvám. 

Lidi v Texasu „great“, i paní na nás byla moc milá a hodná, Vaškovi chválila zuby, mě řasy. Falešná představa nesnášenlivýho jižana tedy rozbita. A příroda? V příštím článku – kdo by to byl čekal, že v Texasu budou kaňony a jezera jak Brno! (já vim, někdo vzdělanější než já jo :D)