Čištění, izolace a podlaha očima laika/y

 

🚙 🔥 První část přestavby auta 🚗 🌞

Následující řádky jsou napsány z pohledu Andy, která není zrovna odborník na auta, techniku a manuální práci. I tak jde o návod, jak na to, když se člověk rozhodne koupit dodávku a přestavět ji na camper van. Během prvního housesittingu jsme si stanovili plán práce, který bychom rádi stihli a týden pobytu na jednom místě a měli jsme velké štěstí na luxusně vybavenou garáž pana domácího.

Představu, jak by naše auto mělo vypadat, jsem získala především z hromady videí na YouTubu, kde se dají najít stovky návodů na všechny části přestavby. Z finančního hlediska jsme se rozhodli pro ideálně vykuchanou dodávku, jejíž interiér předěláme k obrazu svému. Nejvíc se ale těším na pomalování auta z venku! Oblíbené barvy mám dávno jasné a přesný motiv se uvidí podle možnosti, jak obrázek a pruhy půjdou nasprejovat.

Nejdůležitější částí každé přestavby, kterou plánuje průměrná 25ti letá žena, je sehnat si parťáka, který všechnu práci v podstatě udělá za ni! 😆 Všechna čest Vaškovi, je to dříč a baví ho to, takže spojujeme síly a ze mě se stává profesionální podržtaška a dokumentarista.

Krok první - čištění

Pokud má člověk na výběr (my moc neměli a byli rádi, že jsme vůbec nějaké auto pořídili), určitě je dobrá volba dodávka prázdná, čímž se snižuje její cena a nutnost demontovat hromadu sedaček a plastů po bocích korby. 

Koupě auta od automechaniků měla výhodu v tom, že bylo v dobrém technickém stavu, s vyměněným motorem, zimními gumami a dostali jsme hromadu papírů o tom, co na autě bylo kdy opraveno a vyměněno. Papíry jsem uschovala a zatím znovu nevytáhla, ale vypadalo to profi a navíc jsem zrovna včera využila znalost toho, že má (asi motor) 8 cylidrů. 

Nevýhodou byla špína, prach a maz, který byl zalezlý v každém rohu a skulině kovových zákrutů korby. Pár mil po koupi auta jsme nejprve vyrazili do Home Depot a koupili pakl hadrů a jeden čistič, abychom se mohli dotknout alespoň kabiny kolem sedadel. 

První den a půl práce se tedy nesl v duchu vyrvání podlahy, nekonečného drhnutí mastné černoty a opakovanýho umývání boků a podlahy. Zatím se nám nepodařilo odmontovat volant, pod nímž to vypadá jako krmítko pro ptáky a veverky. Podlahu a kufrovou přechodovou gumu ke dveřím Vašek sekerou naporcoval a zbavili jsme se jich při prvním svozu odpadu. Po dvou dnech čichání výparů nejtvrdších chemikálií na rez a kolomaz se nám podařilo vykouzlit bílou, výrazně vonící bílou dodávku a poměrně stejnoměrně šedou palubní desku bez vzorků všemožných tekutin po předchozích majitelích. Další den Vašek vymontoval sedačky, vymetl pravděpodobně půlku novohampshirském pláže a umyl koberečky tak, že byla škoda na ně zase šlapat. Při večeři o pár dní později u nákupáku Walmart byl naštěstí on první, kdo na zem usypl salát a koberečky tak jsou už opět regulérně znesvětěny.

První den jsme si taky užili několikahodinové poslouchání rádia z auta – Vaškovu oblíbenou heavy rockovou stanici Hairy Nation. Pak rádio ztichlo a my následující dny pracovali na nepojízdném autě. K dispozici jsme měli auto domácích, které nakonec oživilo i naši dodávku. Startovací kábly už máme, takže v podstatě o nic nešlo, ale hladina adrenalinu opět zakolísala, jelikož nám jeden den došel benzín a druhý jsme úspěšně odvařili baterku.

Krok druhý – izolace

Po cestě jsme probírali různé možnosti jak auto zaizolovat. Na videích a návodech to všichni dělají a my přemýšleli i o alternativních variantách jako je konopí, vlna, kartony či noviny. Nakonec jsme skončili u stříbrné oboustranné bublinkové fólie, kterou používá většina lidí. Kotouče izolace jsme obhlíželi na několika místech a vypočítávali obsah plochy, kterou budeme pokrývat - ve stopách a palcích. 

Z tajemného důvodu, který jsme do dneška nerozlouskli, byla cenovka u menších kotoučů užšího průměru mnohem nižší a nelogicky tak vycházelo, že více malých balení bude levnější než pár velkých. Radili jsme se s místním prodavačem, jestli je v baleních nějaký rozdíl, ale ujistil nás, že není. 

A tak jsme v den D, po celém dnu práce, jeli už docela unavení pro našich šest balíků izolace, který každý měl stát pod 4 dolary. Velký balík stál okolo 40 dolarů a byl pouze 3x tak velký. Na parkovišti jsem začala pozvolna přemýšlet, že 6x4 se rozhodně neblíží 100 dolarům, které byly na účtence. V ten moment jsme byli oba vyčerpaní a hladoví. Nechali jsme rozhodnout osud a hodili si deseti korunou, jestli se budeme vracet a řešit hned, jak to s tou cenou je. Padl Petrov, my se otočili, prošli opět celý obchod a vrátili se k příslušným regálům. To už jsem si všimla pípače na stěně, na kterém si zákazník může zkontrolovat cenu zboží, a my zjistili, že malý balík je mnohem dražší a cenovka patří k bůh ví k čemu.

V ten moment už začaly vypovídat naše mozky a my jednoduše v regálech vyměnili 6 malých balíků za 2 velké a vyrazili k reklamacím. Tam nás pan prodavač poslal zpátky, že potřebuje původní zboží (což je přece normální, ale asi na nás zapracovaly čistící prostředky) a my se tak znova vlekli tam a zpátky. Konec dobrý, všechno dobré, ušetřili jsme a navíc mi z dalšího zvláštního důvodu na kartu podle účtenky vrátili víc, než původní nákup stál. 

Velké role byly nakonec mnohem lepší volbou, jelikož se nám podařilo položit podlahu v jednom kusu a pohodlně nařezat boční pláty. Lepení izolace byla čistá práce (kromě lepidla ve spreji) a hlavně auto začalo vypadat celistvěji a jednotněji. Veškeré vyčuhující šrouby Vašek dopředu odpilovat plátkem na železo a díry v podlaze jsem zalepila speciální stříbrnou lepící páskou (jinou než univerzálním ducktapem), kterou jsme koupili u izolací a vlastně jsme ani moc neřešili, na co přesně je. Stačilo, že ladí.

Postupně jsme během dalšího dne dolepili poslední kusy našich stříbrných puzzlů a začali uvažovat o koupi růžovýho chlupatýho koberce a disco koule, který by doplnili tehdejší design auta.

Krok třetí - podlaha

 V Home Depot jsme narazili na srandovního týpka neurčitého věku 50+, z jehož vykládání jsme pochopili, že velkou část života prožil v dodávkách a byl to prostě správnej hippík - sám nám řekl, že vypadá jako Shaggy ze Scooby Doo. Nechali jsme si poradit několik možností z čeho a jak podlahu dodávky udělat a snažili se brát v potaz cenu, vzhled, tíhu, udržovatelnost. Nakonec jsem se trošku nedůvěřivě podřídila Vaškovi a vzali jsme dlouhý dřeva, ze kterých podlahu i její podsadu nařezal. A líp popíše on.

Vašek se mi svěřil, že postavil nespočet teras, posedů a zahradních domků až potom, co bez větších problémů vyrobil celou podlahu. A já tak váhala v obchodě, jestli to zvládnem!

Symbolicky mě Vašek nechal přivrtat několik šroubů, z kterých jsem hned první totálně vykotlila. Ale pomohlo to mýmu pocitu, že taky stavím. 

A tak jsme uzavřeli pár dní intenzivní práce s fungl novou podlahou, čisťounkýma zdma a vyprášenýma sedačkama. Čím dál víc se přibližujeme k vytvoření naší kajuty!

Na řadě jsou zdi, postel a strop!

Fotky a reporty na www.facebook.com/andyjede. 

První housesitting = staň se součástí rodiny a domácnosti na týden

😺 Dvě kočky a garáž plná výbavy 🍏

Juchů! Na týden se nám podařilo podomácnět v Stonehamu, Massechusetts v domě manželského páru, který odjížděl na dovolenou do New Orleans. Výměnou za místo k pobytí jsme měli za úkol dohlídnout jak na dům, tak na dvě kočky, které si manželé pořídili z útulku před pár týdny.

O hlídání domů a mazlíčků jsem se dozvěděla díky Travel Bible, knížce plné tipů a rad na cestování, kde představili stránky www.trustedhousesitters.com. Už v létě 2016 jsem se zaregistrovala, vyplnila svůj profil a tiše obdivovala možnosti půlročního hlídání pobřežního domu na Novém Zélandě, či starání se o farmu v Irsku, během toho, co je majitelka na výměně kolenního kloubu. Roční poplatek za členství vyšel na 100 dolarů (cca 2500 Kč) a přestože jsem první půl rok nakonec službu nevyužila, měla jsem čas zorientovat se v tom, jak celá věc funguje, co se od hlídačů očekává apod.

Před odletem jsem prohledávala pravděpodobné lokality a termíny, v nichž jsme plánovali pobyt a začala si psát s naší hostitelkou. V náš prospěch nejspíš hrál i fakt, že manželé B. jsou původem z Polska a proto jsme se my „východo-evropani“ prostě rychle sčuchli. Vzhledem k chaosu prvních týdnů a nejasné další trasy, komunikace s paní B. utichla a já pořád váhala kdy jí napsat, že to bohužel nakonec nebereme, protože už jedeme na jih. Nakonec jsme se opět museli vrátit krapet na sever do NH a termíny nám krásně vyšly – paní B. jsem zavolala a naštěstí s námi pořád počítali! 

Manželé B. (50-60let) nás přivítali v pátek odpoledne s večeří, vínkem a pivem. Domácí jídlo, kuře, pečené brambory a salát byli splněným snem po pár týdnech Mekáče. McDonalds nás ulovili na svoje kupony 1+1 zdarma a stálou WiFi, ale jídlo jako od maminky, nenahradí nic! Co teprve dobrou postel.

Dostali jsme návod na kočky, televizi a domácnost a k tomu ledničku, zbytky z večere a obsah skříní i vinotéky k užitku. Kočky Philo a Xenie jsou půlroční sourozenci, kteří si postupně zvykali na dům a díky své zvědavosti se rychle učili pravidla domácnosti – J. J. Rousseau jedna radost. Nakonec se z nich nestala ani zmrzlina, bábovka ani nevlezli do myčky a pračky a zvládli jsme kocourovi i třikrát denně kapat do očí kapičky na kočičí herpes (?). Kocour byl oprsklejší a odvážnější, číča byla ze začátku hodně plachá a stydlivá, ale nakonec si i ona přišla nechat podrbat bříško. V průběhu našeho pobytu se otrkali dost na to, aby spali s Vaškem v posteli. Užili jsme si s nima hodně blbin a ony s náma taky. Bude se mi stýskat! A jim taky, Vaška v noci kocour ohryzával, když ho přestal drbat.

Během týdne jsem manželům B. poslala pár fotek, že jsou kočky stále naživu, dům stojí a u nás vše dobrý. Oni nás spravovali o dovolené a dávali instrukce, kde najít např. najít reflektor, abychom mohli pracovat i večer. Taky jsme se bohovsky stravovali a užili si pohodový snídaně vedle zasluněné terasy a vymýšleli plány na obědo-večere, v nichž mi opět Vašek dal na prdel. Vyzkoušeli jsme i domácí pancaky s javorovým sirupem, včetně pár černých karcinogenních z mé dílny. 

Před příjezdem majitelů jsme dům uklidili, aby se neřeklo a dali si poslední výborný kafe na terase při zapadajícím slunku. A uvědomili si tu parádu, kde jsme, co se nám už podařilo, čím jsme prošli a že fakt už máme auto, kus práce za sebou a že některý věci je tak krásný neřešit. Celý týden jsme měli neuvěřitelné štěstí na počasí, které se každým dnem v podstatě zlepšovalo a oteplovalo. Poslední dny jsme venku chodili v tričku, sníh rychle mizel a my chytali barvičku. 

Lokalitu Stonehamu jsme si prožili jako místní – jezdili jsme do místního Hornbachu (Home Depot), do obchodu s potravinami (Stop and Shop) a liqueur shopu – na rozdíl od ČR se tu alkohol (především tvrdší než pivo a víno) prodává v prodejnách zvlášť. Nám sice stačilo pivko, ale zrovna to tu neprodávali ani v obyčejných potravinách. Na procházky, knihovny či výlet do blízkého Bostonu bohužel čas nebyl, ale horizont bostonských výškáčů a mostů jsme si prohlídli alespoň po cestě na letiště. Překvapivé bylo, že nás za celý týden nepřišli pozdravit/zkontrolovat sousedi, jen na nás párkrát bafl pošťák. Ten funguje stejně jako u nás a místo doručení očekávané simkarty od našich, jsem obdržela lísteček, že jsme nebyli doma (100% v uvedený čas byli). Naši práci sledovali z povzdálí jen hromady ptáků, datlů, macatých veverek a narazili jsme i na zajíce. 🐇

Manželé B. jsou klikaři na zpožděná letadla a po cestě tam i zpět z dovolené se zasekli na několik hodin na letišti z důvodu technických potíží letadel. To nám dalo víc času vše uklidit, stavit se po cestě pro květiny na stůl a dodělat obrázek na památku. B. jsou hodně zcestovalí a rádi sbírají umění a knihy, takže celá domácnost vyprávěla příběhy z různých zemí, kde žili či byli na dovolené. Pokusila jsem se přispět svoji troškou do sbírky obrazů od různých přátel a provětrala výbavičku, kterou táhnu z domoviny.

Celý pobyt jsme zakončili luxusní snídaní v podání pana domácího a jeho omelety, dostali až příliš mnoho výbavy a jídla na cestu a zaplnili tak naše auto sadou koření, nádobím, nejrůznějšími nádobami, konvičkami, dózami, papučemi, věšáky, háčky, tužkami, gumičkami, sadou tabasca, termo taškami, heřmánkem, kyblíkem,…

Nakonec jsme nemohli využít nabídku zůstat déle, protože se potřebujeme dostat na další lokalitu domu na hlídaní, ale určitě jsme získali blízké dočasné rodiče a byli jako doma.

Třikrát hurá housesittingu! 

Fotky a reporty na www.facebook.com/andyjede. 

Oblíbená kombinace

 

🐕 New Hampshire a péče o auto 🌲

Cesta tam a zase zpátky, Hobbit hadra

Ano, ještě jednou jsme se vrátili do NH. Potom, co jsme se úspěšně přesunuli naší krasojízdou dvěma auty ze severu do New Jersey, jsme zjistili, že povinnou technickou inspekci nově zaregistrovaného auta musíme udělat ve státě, kde jsme jej koupili. Opět jsme vyrazili na cestu, tentokrát jen v naší dodávce, za volantem Vašek s mnohem nižší hladinou adrenalinu a směřovali na jih NH rychle splnit inspekci, která musí být udělána do 10ti dnů od koupě vozidla.

Počítali jsme s tím, že se nevyhneme výměně předního skla a díky kontaktu na mechaniky jsme měli i slušnou šanci na to ji stihnout a nenechat se jako cizinci zbytečně natáhnout. Po přespání u borců v Concordu s ukecanou kočkou jsme hned ráno vyrazili do dílny a svěřili dodávku do jejich péče. Na hodinu, během níž auto diagnostikovali, nám půjčili auto, abychom mohli zajet do města na snídani a vzhledem k tomu, že k řízení dodávky mám prozatím zákaz (počkáme nejprve na velké parkoviště), cvičila jsem své řidičské schopnosti alespoň s autem půjčeným. S křižovatkami, pruhy a přejížděním se pořád moc nekamarádím, ale oproti předchozím podmínkám to byla projížďka jedna báseň.

Po návratu nás v dílně hned několikrát mile překvapili – auto má prý inspekci hotovou ve stavu jakém je už z předtím (prý viz. nálepka na okně, kterou jsme moc neřešili) a tím pádem okno řešit nemusíme! Při obecné kontrole stavu ale zjistili prosakování kapaliny na převodovce (tehdy jsem byla seznámena s kapalinami u převodovky) a doporučili nám ji raději nechat teď spravit za cca 200 dolarů, než později odvařit převodovku celou a potýkat se tak s výměnou za tisíce dolarů. Shodli jsme se, že to zní rozumně, obzvlášť vzhledem k tomu, že jsme ušetřili peníze na výměnu čelního skla (odhadovali cca do 300 USD). Dodávka byla od toho dne zkontrolována, nejlepším stavu jakém mohla být, pneumatiky přifouknutý a všelijaký kapaliny a oleje vyřešený. O tom jak po této precizní kontrole chcípla uprostřed Bostonu později.

Couchsurfing č. 4 – Přátelé a How I Met Your Mother v novohampshirském podání

A čekal nás další skvělý couchsurfingový večer. Vašek se zkontaktoval se Sarah žijící v malém městečku jménem Jaffrey na jihu NH. Sarah pochází z Texasu, kde často hostovala a přestože většinou nepřijímá surfery bez pořádné reference, zaujalo ji, že má někdo zájem zůstat v jejím současném bydlišti, protože se nejedná o nijak známé či turistické místo. Tomu odpovídalo i naše večerní bloudění mezi domy, stromy a závějemi, protože na mapě nebyly domy správně číselně zaznamenány, a čísla na domech byla na přeskáčku. A tak jsme opět jednou vymrzli v hromadách sněhu, ale nakonec přistáli v přátelské atmosféře společné večeře se Sarah, jejím manželem a přáteli. A kupou mazlíčku!

Otevřeli jsme dveře a hned za nimi seděl nádherný modrooký husky jménem Montana. Další okrasou byla neuvěřitelně chlupatá kočka s očima jak ping-pongáče, která prý původně cestovala s cirkusem. A parta místních milovníků NH, přírody, hor a zimy byla jak vystřižená ze sitcomu ala Přátelé. Pohostili nás vínem, výbornou večeří (špeclemi z rodinného německého dědictví) a hromadou vtípků a vyprávění. Nejlepší na couchsurfingu je, jakým způsobem člověk na chvilku zapadne do něčí domácnosti a společnosti, jakoby obul jejich papuče a byl součástí místních. Každý couchsurfing je jiný a tenhle byl neuvěřitelně pohodový a srandovní díky dobré partě přátel a jejich vzájemných vtípků. Večer jsme uzavřeli kostkami o žetony a bohužel jsem se musela i rozloučit s huskym, ze kterýho jsem se upřímně málem potentovala. Na noc jsme se rozdělili na gauč a matračku a na Vaška celou noc upřeně čuměla kočka na okně a celou noc dozorovala. Vašek má raděj psy, ale očividně kočky vyhledávají jeho přítomnost.

Zádrhel v Bostonu

Další den ráno nás vyprovodil tatínek Sarah a my vyjeli směr Boston, kde jsme měli šanci na další potencionální couchsurfing. Ten nakonec nevyšel, protože se nás sešlo více na jeden termín a nebylo možné, aby nás tolik přespalo v jednom bytě studentíka se spolubydlícími. V Bostonu nám přestal kompletně fungovat americký telefon a tím pádem i data a my tak dojeli na místo, kde jsme doufali v možnost přespání a až tam na WiFi zjistili, že se akce ruší. Motali jsme se tak s dodávkou po centru Bostonu a úzkých uličkách univerzitní oblasti Cambridge a hledali parkoviště a obchod na nákup oběda.

Narazili jsme na potraviny s malým parkovištěm ideálním na pauzu. Vašek zajel na parkoviště a začal jako vždy obratně zacouvávat na místo, když v tom začalo být auto podezřele tišší a tišší. Chtěla jsem se mu začít smát, že mu chcípl automat, o čemž jsem byla dříve poučena, že se v podstatě stát nemůže. Úsměv mi zatuhl v momentě, kdy auto opravdu ztichlo, chcíplo a nehodlalo pokračovat. Benzín ukazoval čtvrt nádrže, čímž mě Vašek uklidnil o několik hodin dřív, když jsem říkala, že už jsme dlouho netankovali (naposledy hned po vrácení auta z půjčovny v NJ, čili opravdu v kdysi dávnu).

Na pomoc nám přispěchal zaměstnanec obchodu, přistavil své auto, pokusil se nám nahodit baterku, se kterou ale problém nebyl. Naučili jsme se alespoň frázi „jump the battery“. Dodávku jsme zatlačili na místo a opět měli více štěstí než rozumu. O pár budov dál byla na rohu benzínka, kam jsme zašli pro barel benzínu. Po cestě jsme vymýšleli katastrofické scénáře, telefonáty do autodílny, ze které mělo být auto naprosto v pořádku, vypočítávali odtahovku bez pojištění poruchy vlastního auta,…

Ukázalo se, že auto prostě nejede, pokud nemá benzín. Problem solved.

Při další návštěvě Home Depot jsme koupili barel a nehodláme tuhle srandu opakovat.

Zastávku na parkovišti jsme zakončili skvělým obědem z obchodu, kde mezi normálními potravinami stály i samoobslužné barůvky plné hotového jídla, salátů, kuskusu a jiných dobrot.

Jiný couchsurfing se nám na poslední chvilku sehnat nepodařilo a tak jsme poslední noc před týdnem hlídání domu strávily v klasickém motelu Red Roof Inn.

Během následujících dnů jsme k barelu dokoupili i startovací kábly a frázi „jump the battery“ využili naostro. Trochu nechtě, ale úspěšně testujeme limity našeho auta, naštěstí dokud jsme v civilizaci. Trošku nám to cuchá nervy, ale ve výsledky nás to baví a nedá se, než se smát každý nový poruše.

Říká se, že s poctivostí nejdál dojdeš, ale myslím, že s humorem ještě o kousek dál. 😆

Fotky a reporty na www.facebook.com/andyjede.