Highway to hell

 

🙊💩 Nejhorší volba jakou jsme zatím udělali 💩🙈

Jízda, na kterou jen tak nezapomeneme.

Pár řádků o té naší slavné cestě. Pár faktů do začátku. Řidičák jsem si udělala během listopadu, zkoušku složila 2. prosince a poprvé sama řídila na Štědrý den. Sice jsem zablokovala Cejl a cizí pán mi musel odjet autem z kolejí, ale snažím se do toho dostat rychle. Během ledna jsem měla k dispozici auto od táty a jezdila co to šlo - ale ve výsledku to byly tak dva týdny, který se především skládaly z hodin snah zaparkovat v centru Brna.

Naši pořád říkali cosi o tom, že si to představuju jako Hurvínek válku s tím řízením v Americe.

Z New Jersey do New Hampshiru cestu odřídil Vašek. Byla to dálka, ale docela slušné podmínky až na závěr cesty, jen jsme bojovali s únavou z cesty a časového posunu. Časté zastávky, pravidelný přísun cukru, moje snaha souvisle konverzovat a dobrá hudební stanice Vaška udržela vzhůru a cestu zvládl bez problému. Osvědčil se na svojí pozici, kterou se představuje už od ambasády: "I am just a driver."

Do týdne jsme museli auto z půjčovny vrátit a protože se nám zadařilo koupit i vysněnou dodávku, byla možná pouze jedna varianta jak celou operaci provést. Odvézt na jih obě auta, každý řídit jedno. Krásných 350 mil. Prostě hodně. Naštěstí jsme si na to vyhradili dva dny (jednu noc jsme strávili v motelu). Zatmívalo se mi z představy řízení už při jejím plánování, ale nebylo na výběr. Auto z půjčovny jsme pojistili na způsobení škody někomu, ale ne na poškození auta samotného. Nepojištěné auto, protože to při pujčování finančně dost bolelo.

K tomu se přidaly zprávy o sněhové bouři, díky níž od rána chumelilo už ve městečku Lancaster, ze kterého jsme vyráželi. Celá cesta začala tím, kdy jsme se před vyjetím domluvili, že nejprve stejně musíme natankovat a sejdeme se tudíž na benzínce. Sedla jsem si do auta z půjčovny, začala se brodit hromadami sněhu, urputně dávala pozor jestli nikdo nejede, abych mohla vyjet na ulici, aby mi to neuklouzlo při zatáčení... až jsem automaticky zabočila na špatnou stranu - přesně na druhou, daleko od benzínek. Informace o tom, jak funguje spolujízda dvou aut, kdy přední naviguje, jsme si samozřejmě nesdělili ihned, ale až po mé fatální chybě. Vesele jsem jela do kelu, když jsem si po pár blocích uvědomila, že někde za mnou by měla vlastně jet dodávka - a ona tam nebyla. Nastala složitá otáčka, návrat ke startu, kde nikdo nebyl, jízda k benzínce, kde Vašek nebyl, telefonáty... Nakonec to Vašek rozdejchal, dojel zpět ze sousedního města, trochu mě poučil jak jízda bude fungovat a my vyrazili.

Následujících 48 hodin jsem prožila střídavě v transu, kómatu a traumatu. Teď, když bych chtěla cestu popsat, klepou se mi ruce, mám před očima mlhu a pořád cítím žaludeční vřed velikosti tenisáku, co jsem si během jízdy uhnala. Byl to děs. Brečet se mi ani nechtělo, za to vystoupit z auto nespočetněkrát a zvracet půlku druhého dne.

Ale auto se řídilo skvěle! Vašek říká, že to byl Ford Focus, já bych to popsala jako malý mrštný autíčko, dobře se točilo volantem a ten automat - no nádhera. Neměla jsem vůbec problém si zvyknout, že chybí pedál a přeřazování - v nitru jsem vždycky věděla, že tam u nás přebývaj!

Proč jsem si málem několikrát musela převlíct spoďáry:

• Stav silnic a dálnic - břečka, vyjetý koleje, klouzalo to a pro nezvyklého řidiče to byl pocit, že jednou se natočim a už letim. Nejvíc jsem si oddechla, když před námi na jedné dálnici jeli tři pluhy a my museli jet za nimi krásných 2O mph.
• Mrznoucí déšť - abychom počasí nekřivdili, sníh se postupně měnil na déšť, který vesele zamrzal na předním skle v neprůhlednou krustu.
• Dálnice - moc pruhů, auta za všech stran, výjezdy z dálnice na obou stranách, tzn. přejíždění z pruhu do pruhu, ideálně přes hromady kluzkého sněhu. Potřeba udržovat vyšší rychlost.
• Navigace - kapitola sama o sobě. Nestíhám to. Jízda po dálnicích se mi moc nelíbila a díky mé neschopnosti správně odhadovat, co po mě navigace chce, jsme stejně pořád sjížděli jinde a jeli náhradní cestou. Ale fakt jsem to nedělala naschvál.
• Tma - v půlce druhého dne jsem se dostala na takovou úroveň řízení, že jsem si i zapla světla. Jinak jsem měla nonstop stažené půlky, že se nevejdu na silnici nebo štrejchnu protijedoucího. Pár značek o jelenech, losech a podobných volovinách už byly jen detailem.
• Neztratit Vaška - dodávka je naštěstí velká a dobře viditelná. Postupně jsme si ujasnili, že pokaždé když se ode mě Vašek vzdaluje, nemám zpomalovat, že pouze udržuje bezpečnostní rozestup. A já ze začátku hlídala minimetry, aby se mezi nás někdo nedostal. Chudák malej - jeho popis téhle jízdy bude taky pecka. 
• Každý příjezd a výjezd ze zastávky - obtočení několika bloků, parkovišť, Mekáčů apod. patřilo k pravidelné zábavě před a po pauze. Během těhle chvil jsem byla ráda, že mě Vašek nemůže z druhýho auta uškrtit.
• New York - peklo ve formě nájezdů na giga mosty. Točny, rychlost, stres, dodávka dejchající mi na záda při každým brždění. Opět jsem nezvládla přejet 4 pruhy a sjeli jsme do Bronxu. Totéž se nám stalo po cestě tam.
• New Jersey - tady už jedu jen ze setrvačnosti. Modlím se ke všem svatým, držím slzy u Milion Reasons od Lady Gaga, skučím při každým vytroubení. Přejíždění po tmě z pruhu do pruhu se stává ruskou ruletou - koukám, ale vidim velký kulový.

Co se nám na cestě podařilo vychytat:

• Přejíždění z pruhu do pruhu - Vašek sledoval všechny moje extempóre zezadu a viděl celou škálu mých silničních prasáren. Odbočování jsme nakonec vyřešili plynule tak, že já jsem začala blikat, Vašek situaci vyhodnotit, odbočil do vybraného pruhu a já se pak v klidu zařadila před něj.
• Pravidelné zastávky - každou hodinu až dvě jsme si dali kafe, záchod, sváču, postěžovali si na podmínky a dodali odvahu zase pokračovat.
• Rozdělení se - na jednom semaforu jsem Vaškovi ujela a on zůstal stát. Díky hodinám jízdy už jsem si vycvičila bulvy, všimla si ztráty parťáka ve zpětném zrcátku a na nejbližší benzínce ho počkala. Velmi hladký proces!
• Neusínat - alespoň z mé strany, mikrospánek nebyl problém. Spíš naopak. Po tomhle zážitku byl problém vůbec usnout - první noc jsem při každém zavření očí viděla svištící auta, úzké pruhy, světla, tunely. 

 

 Konec dobrý, všechno dobré. Auto jsme vrátili, nic se nám nestalo, zbylých 9 měsíců a 3 týdny už nikam spěchat nebudem. Po útrapách na nás čekal nocleh v rámci prvního couchsurfingu, kde se o nás postarali jako o vlastní.

Fotky a reportáže na www.facebook.com/andyjede.