Nejzážitkovější místo v Coloradu - Kaňon smrti

 

Potřebuješ zvednout hladinku adrenalinu? Nech si od Andy nastavit navigačku!

 

14 dní jsme hlídali dům v horách. Měli jsme se skvěle, podnikli několik výletů, koulovaček, já psala a Vašek kutal. Napadla nám kupa sněhu, ochraňovali jsme kočku se psem před divokou zvěří a večery trávili u Netflixu se zmrzlinkou (doporučujeme 13 reasons).

Čas letí jako blázen a byla potřeba popojet zase dál. Začínali jsme fest pohodlnět a chtělo to zase vyrazit do divočiny.

A tak jsme vyjeli na západ Colorada.

Do nádhernýho kaňonu.

A málem přišli o auto.

A umřeli.

Asi 10x.

Do kaňonu se dalo dostat dvěma způsoby a já zvolila na navigaci tu kratší. Kdo mohl vědět, že to bude přímo srázem do rokliny?!

V poslední době nám sice už nezlobila baterka od auta, ale začaly odcházet brzdy. Máme plán je vyměnit během příštího housesittingu, za týden.Vašek umě brzdy šetří a při jízdě z kopce podřazuje. Já raděj moc neřídím.

Těšili jsme se na nový zážitky a dobrodružství a proto bylo ideální zamířit skrze poušť do kaňonu plnýho překážek a nástrah. YOLO. 

Popravdě nic z následujícího jsme nečekali - ale o tom přece cestování je!

Vjeli jsme na prašnou cestu a dokonce se vraceli podívat na ceduli po straně, jestli náhodou nezakazuje vjezd autům. Nezakazovala. Ale nejspíš doporučovala jít raději pěšky, na koni či na čtyřkolce.

A tak jsme se rozjeli vstříc dramatu o těchto dějstvích:

1. Cesta se postupně začala přeměňovat na měsíční krajinu posázenou minami. Dodávka vesele skákala po brdcích a šutrech či zapadávala do děr. 

2. K tomu se proměnila na mulí stezku podél stometrového srázu. Serpentiny střídaly úzký zatáčky za roh, kam nebylo vidět. 

3. Zajeli jsme tak daleko, že nebylo návratu. Nebyla šance otočit se či vyhnout protijedoucímu vozidlu. Naštěstí se jiný magor nenašel. 

4. Téměř uprostřed cesty stál šutr. Začali jsme panikařit. Couvat už ujetou cestu by bylo téměř nemožný. I pro Vaška.

5. Celá cesta dolů měla 9 mil. První jsme jeli asi hodinu. Byl brzký večer. Dole na nás čekal kemp.

6. Šutr se nám podařilo "objet" zleva. Vašek se bojí výšek. O tom, co viděl pod sebou na hraně srázu raděj nemluví. Pravým zadním kolem jsme šutr trochu odtlačili. A asi přišli o disk.

7. Po nekonečnu skákání, mravenčí práci a tempu jsme dojeli do údolí na rovinu.

8. Radovali jsme se.

9. Pak před náma přes cestu tekla řeka. Vašek situaci obhlídl a bez větších rozpaků řeku v pohodě přejel.

10. Stejnou "řeku" jsme museli přejet ještě jednou. 

11. Jeli jsme dál a smáli se slovy "co ještě".

12. Najednou před námi na cestě ležel giga strom.

13. Kolem stromu byla vyjetá náhradní cestička, pravděpodobně čtyřkolkou nebo jeepem. Pro naší dodávku to znamenalo skoro sjet do řeky. Kořeny stromu, okolo kterých jsme se vytáčeli v prudké zatáčce objíždějíc spadlý strom, jsou druhým favoritem na příčinu ztráty disku kola. (nějaký ošklivý zvuky jsem slyšela...kromě našich nadávek smíšených se smíchem) 

14. Následoval moment, během kterýho jsme zjistili, že předchozí "řeka" byla zatím říčkou. Před námi tekla už fakt řeka. V moment našeho příjezdu ji obratně brodila kráva. Všude přítomný krávy na nás nechápavě čuměly. Vašek na ně řval ať nečumí.

15. Vašek se rozhodl přebrodit řeku jako kráva. Voda mu sahala do půlky stehen. Naše auto je hodně vysoký a na předchozích brodech se tak tak namočilo. Tohle už byla vyšší liga.

16. Zhodnotila jsem situaci pro Vaška jako moje řízení. "Je to 50 na 50. Buď to přežijem, nebo nepřežijem."

17. Domluvili jsme si strategii. Vašek vjede rychle do řeky široké min. 10 metrů a snad nezapadnem. Když jo, Vašek vyskočí a honem bude tlačit auto zezadu, během čehož já přeskočim za volant. Začala jsem být hodně nervózní. Krávy nesouhlasně bučely.

  

18. Rozjeli jsme se a přes kapotu se nám převalila tsunami. 

19. Překvapivě tím příběh nekončí a našemu autíčku patří všechna čest. Vydrželo toho už s náma dost. Řekou projelo, nechcíplo a my nevěřícně pokračovali dál.

20. Za řekou se nacházela cesta, kterou jsme mohli jet od začátku, kdybych ji zvolila na mapě. NUDA! Jeli jsme po ní dál, obdivovali skalní útvary, údolí plný krav a nakonec dorazili k super vodopádům a tábořišti. V kaňonu bylo večer několik dalších aut a krásně teplo.

21. Ráno byly všechny tábořiště prázdný. Dali jsme si obvyklou snídani a vymýšleli procházku. Další den jsme museli být zase na východě v 5 hodin vzdálené lokalitě s domem na hlídání na víkend. Byli jsme uprostřed pouště, uprostřed dna kaňonu, mimo civilizaci, bez signálu a zatím znali jen jednu cestu nahoru, která nepadala v úvahu. Doufali jsme, že ta druhá bude trošku míň offroadová.

22. Nasedli jsme do auta, strčili klíčky do zapalování a uslyšeli známý "cvak, cvak, cvak".

23. Auto sice nechcíplo hned po vlně přes kapotu, ale očividně přes noc už naši sranda cestu nerozdýchalo a do rána vypustilo duši. Koukali jsme pod kapotu, ale nic očividně vyřešitelnýho tam nebylo.

24. Naštěstí v dáli bylo auto a ještě s jedním pochopili dle naší otevřené kapoty problém a přijeli nám na pomoc. Auto máme pojištěné jen na škodu způsobenou někomu, takže sehnat a platit odtud odtahovku by byl PRŮSER! Máme více štěstí než rozumu a celou eskapádu opět vyřešilo nakopnutí baterky druhým autem. Tfuj tfuj. Cokoli jinýho by byl... to už jsem naznačila.

25. Ráno jsem taky zpanikařila, protože jsem slyšela divný zvuky a viděla něco velkýho černýho a malýho černýho za tím. Třásla jsem s Vaškem a šeptem hystericky ječela "medvěd s malýma". (což je ta nejnebezpečnější varianta jak potkat medvěda, obzvlášť když běhám pomalej než Vašek). 
Václav mi to asi nesežral ani na chvilku a hned mě setřel, že je to černá kráva (jako stovky jiných okolo).

26. Vyrazili jsme a jeli po fajn štěrkové cestě podél řeky krásným údolím. Všude samý medvědi. Chci říct krávy.

27. Bylo jen otázkou času, kdy nám krávy zatarasí cestu. Dočkali jsme se a tak jsme kus cesty popojížděli okolo býků velkých jak naše auto. Bylo to vlastně fajn, protože všude byly telátka! Až na to jedno, co spinkalo u cesty v keři stejným způsobem jako podle V. spinkají nebo se opalují zvířátka kolem dálnice.

28. Vypadalo to, že celá tahle trasa bude končit hezky. Stádo krav na silnici totiž náháněli praví fešní kovbojové na koních! A kdo jim pomáhal? No přeci dvě borderky!!!

29. Na rozloučenou s kaňonem nám však na přední sklo přistála taramtule. Moje smrt. Už jednou málem musel Vašek sjet do příkopu, protože jsem měla zevnitř na okně pavouka a panickej záchvat. Tahle chlupatá potvora s modrýma očima (nemyslim Vaška, muhahaha) byla naštěstí venku. Dva dny.

Ptám se Vaška při psaní o téhle magořině: 

"Proč jsme to vlastně všechno dělali?"

"No abychom otestovali ty nový poličky!"

Na památku máme i malý film!

(omluvte prosím vulgarismy, to ten adrenalin)