5 způsobů trávení volnýho času uvnitř vanu

 

Co a jak děláme v prostoru cca 2 x 6 metrů

💧 🎧  když prší, přijde hodinka komárů či padne tma  🎬 🌒 

 

Dělání obyčejných věcí nevšedně. Nemusí jít o extrémy, aby si člověk rychle uvědomil, jaký věci bere jako samozřejmost. To je starý klišé a gró mnoha cest. Nesnášim umývání nádobí, ale když se zastavíme v domácnosti s dřezem a kohoutkem - wow, jaký blaho! Jednou 😄 A nebo kolik hodin denně vám hraje hudba? Jako správnej volnočasovej pedagog jsem zaměřila svoje kukátko na trávení volnýho času...po volným čase. Uvnitř auta. Spolužáci mi určitě odpustí, že jsem nevypracovala zrovna fenomenologickou analýzu. Až na disertačku! 

Takže:

1. Čteme knížky. Už jsme se chlubili naší knihovničkou. Vašek čte ultra rychle díky právnické praxi. Já čtu a to je vždycky výhra! Čtení má samozřejmě v autě stejný význam jako doma - je to ctnostná činnost. Pro nás je možná hodně cenná v tom, že nemáme přístup k televizi, kinu, internetu, seriálům apod. Jsou to naše skoro jediný příběhy a pohádky, akorát ne tak rychle servírované, člověk se musí ke konci docela dopracovat. Je super, že nás četba vrací k pomalýmu hltání děje a k práci s vlastní představivostí. Osobně cítim, jak doma krnim od knížek k filmům a od filmů k seriálům. (během psaní jsem si vzpomněla, že nemáme film na večer - tak jdu honem na WiFi kavárny stáhnout Into The Wild, protože Vašek to neviděl, mordijé!) A navíc četbou originálů pilujeme angličtinu jak sviň! Vašek čte samou klasickou literaturu "kterou nestihl", já to střídám. Žeru humor Ellen DeGeneres, takže její knížka mě bude určitě inspirovat ve smyslu jak psát a dělat si srandu. Z Pána Much jsme oba hrůzou nespali a nejlepší na tom bylo to, že Vašek knížku dočetl přede mnou a nakecal mi falešnou informaci - opakovaně! Já celou knížku čekala, kdy přijde zvrat a prd 😄 Už jsme stihli sosnout z YouTubu i černobílý film. "Psycho" řekla bych, očividně to říkám skoro v každým videu. Nejrychleji jsem přečetla vyprávění vojáka sloužícího v Iráku. The Long Walk je o životě během i po válce, v podstatě klasika, ale skvěle napsaná a pro mě vždycky něčím hrozně poutavá. Asi to bude slabostí pro uniformy! (popravdě mě hlavně baví rozuzlovávání PTSD)
2. Píšeme deníčky. Některý dny máme fakt hluboký myšlenky, který by bylo hodno po cestě rovnou tesat. Ze začátku jsem se nechala unášet tím, co jíme a jak jsme to uvařili. Vaření oběda zabere půlku dne a je to často docela dobrodružství, takže si zaslouží pěkně popsat. V žilách mi pumpuje adrenalin jak nikdy, když během hledání materiálu na články nacházím v deníčku každý den "ráno jsme vstali, uvařili si zelený čaj a dali s k tomu müsli tyčinku". K čtení i psaní se váže závislost na denním světle. A když padne tma? První dny jsme si vystačili na čelovkách. I svíčku jsme zkusili, ale mě z toho cukaly nervy. Po koupi první solární svítilničky za neodolatelných 99 centů jsme pořídili další dvě a Vašek je teď pravidelně dává za přední sklo nabíjet. Večer potom čaruje se stínidly a gumicuky na stropě auta a vytváří lustr. Zatím nejvíc "instagram atmošku" dělají světýlka jako na stromeček, který ale nejsou na stromeček - ty naše jsou přímo profesionální hipster design. (právě mi došlo, že pomlouvat hipstry můžu vždycky, protože nikdo přece o sobě neřekne, že je hipstr, takže nikoho neurážím) Světýlka nemají ani žárovičky, mají ultra minimalistický princip svíťavýho drátku, jsou na baterky a na 90% kupuju ještě jedny. Číst a psát tedy znamená vyřešit zdroj světla, najít si dostatek prostoru, píšící propisku, oblíct se do správnýho oděvu či honem schovat špinavý nohy do spacáku. Po všech přípravách a zaujmutí správné pozice většinou přijdem na to, že knížka/deníček je v druhé polovině auta. Není to daleko, spíš opičí dráha, přece jenom v těch 6x2m máme celý živobytí. Václav například OSMERY BOTY. Velikosti 44, včetně kanad. A pak že mý dva kufry jsou moc. 
3. Organizujemmmm JÁ věci. Uklízení, přeorganizovávání, přehazování z taštičky do taštičky, hledání ztraceného a ztrácení dříve uklizeného. Můžu se tomu věnovat i na tak malým prostoru každý den neomezený počet hodin. Někteří z naší posádky se totiž snaží vymyslet systém, který by nám pomohl mít věci uspořádány tak, aby byly logicky a a tématicky k dispozici. Ostatním členům je to jedno - buď používaj stejně jenom jedno tričko celý měsíc a nebo se neobtěžujou ani neoblíkat. První týdny mi zabralo hodně času se v autě převlíct. V čupu, v kleče, několik vrstev, inkognito, aby nebylo vidět zepředu, zezadu, od Vaška. Táta mi vždycky říkal, "dobře se uč, nebo si budeš muset umět sundávat podprdu ve dřepu, aby ses uživila". Nakonec je to 101 i van lifu. To sem si vymyslela, nicméně - poklona striptérkám!
4. Sledujeme film či seriál. Během propršených dnů v Georgii jsme hodně ocenili večerní "díl seriálu na dobrou noc". Párkrát se mi podařilo udržet nabitý notebook, ale zvládli jsme skoro celého Daredevila na tom nejhorším mobilu, co máme (který je ale neustále s navigací v nabíječce auta). Vrchol cestovatelské kinematografie nastal v okamžiku, kdy Vašek konečně svolil k tomu (měl tu čest být zasvěcen!), že se podívá na moji nejoblíbenější pohádku Goofy na výletě. Jestli se někdo chystáte do USA, určitě se podívejte, je to nejlepší roadtripovej film pod sluncem už od dob VHS. Nejvíc nás trápí promeškání nové série Hry o trůny a vymýšlíme "tour de couchsurfing s HBO".
5. Hrajem a posloucháme hudbu. Chybou posledních dnů bylo, že jsem Vaška podporovala v tom, ať si vyzkouší ukulele a hraje si. Každý večer mě mučí z předních sedadel jeho pilný cvičení čtyř akordů, ze kterých jednou bude písnička od RHCP. Úcta jeho vůli a výdrži - nebýt "zdění" z pověšených dek. Je pravda, že mu naoplátku hodně a ráda zpívám, až se divím, že občas nenabourá. Opřít se do Adele, to je nádhera. Jsme si kvit. Uvědomila jsem si, jak jsem "závislá" na muzice. Jsem zvyklá vyplnit hudbou každou volnou chvíli doma. U nás jede rádio auta jen za jízdy, protože baterku už jsme oddělali a od té doby je čím dál tím unavenější a neriskujeme. Během jízdy je výběr nadprůměrný, pokud naladíme něco jiného než country. Oba jsme jak měsíčci na hnoji, hraje-li alternative nějakého města (Jacksonville Alternative, Birmingham Alternativ, Boston...). Já si hodně užívám i popárny od podlahy, Vašek je docela zkousává, ale je prazvláštní, že mají na většině stanic výběr jen ze 4 písniček. SHAPE OF YOU. CLEAN BANDIT. LOVE ON THE BRAIN. A pak asi 4 písničky znějící jako jedna, takže se to počítá dohromady. Ed nám hraje minimálně 1x za 2 hodiny. A to už se nám začne stýskat. Je to super písnička. Největším hippie cestovatelským roadtripovým objevem, který slouží jako soundtrack k naší cestě je jednoznačně HOME.

 

Hodně volnýho času zahučí v sakrováním nad mobilem při vyhledávání tras, kempů, případně couchsurfů atd. Obzvlášť práce s mapou na mobilu je koníček, rozvíjející můj zen.

Opět jsme se technologicky posunuli a koupili do zapalování auta věcičku, která má výstup jako zdejší zásuvka. Doufáme, že tím vyřešíme psaní a práci na pc, bez potřeby soláru.

Možná taky usmažíme baterku při prvním zapojení. 

Držte palce, prosím!

Hello, so this is what we do and why.

 

Dear English speaking friends, J1s, hosts, surfers, house owners and travelers!

 

I will do my best and try to write at least once per month a summary about our adventure in English language. Thank you for your interest and support! Many of you told me that the Facebook translator is not 100% correct and sometimes you get lost. Well no worries, it probably doesn’t make sense anyway!

Hop on to the little introduction:

My name is Andrea and I am big big dreamer. I always wanted to travel around the world in RV and over the past few years I watched hundreds of YouTube videos about van conversion.

I visited United States couples times thanks to my dad and via exchange programs. I fell in love with the nature, especially mountains and always met super kind, generous and interesting people. Although I spent 4 months in US in summer 2016, it didn’t felt like enough time. 

So I made a plan – to make the road trip happen. To travel around US for a year, take it slow, to stay where-ever I like it. To travel the Rocky Mountains, explore lakes, beaches, waterfalls. To see as many gorgeous sunrises and sunsets as possible.

At that time I haven’t even had a driving license yet, but hey, you know what they say, nobody´s perfect.

In fall I arrived home to Czech Republic and was catching up with my friends. One evening in a pub, I was telling them about my summer in New Hampshire and the crazy plans for the next year. Maybe crazy, but dead serious. 

His name is Václav and good luck with pronouncing it. He was a friend of a friend, we met for the first time and just happened to sit at the same table in that pub.

It went somehow like this:

„So I am going to buy a van and ... drive, travel, mountains, humming birds, sunsets, blah blah blah… It is just I don´t have driving licence yet.“

„Hey, can I go with you? I can drive. “

And so he did.

After three months, in February 2017, we met at the airport in Prague and flew to New Jersey.

All righty, we have met couple time in between, but no more than 5 times, I would say. And twice of that was on Christmas market over hot-drunken-appleish drink.

Two As to your Qs:

1. Are you a couple? 

Nope. We just share the same wanderlust! We are more like a team. 

2. How do you finance your traveling?

The best we can! We both sold or rented everything we could before leaving. That and savings gave us budget for the beginning, especially for buying the car and the insurance. The point is to cut out expenses as much as possible. That is the great thing about traveling in a van – you already have a roof over your head and that is a big time saving while traveling. We also got into couchsurfing and housesitting. On our “to do” list is still couple ideas, such as working on farms as volunteers in exchange for bed/dinner/shower.

It costs money, but we don’t really have concrete idea how much - ´cause who would waste precious WiFi or data on checking back accounts!

Sure, I would love to make money online by blogging, but I realized that, I want to do it for fun, with the drive to tell a story and enjoy the process - because I laugh my ass off while writing in Starbucks, ask Vašek. So we write our story as diary for us, as a book for our families and friends, anyone who is interested and so we create photo albums of cool moments and places. But of course, if you feel like sharing our page couple thousand times, thanks! :D

Let’s wrap it up with third question in a short dialogue I had on the street yesterday.

I met little girl on the street and she was curious who am I, because she knew I am not the dog, nor the house owner we currently sit .

„Where are you from?“ she asked me, and heard about Europe for the first time.

„What are you doing here?“

„You mean in United States? We travel.“ I replied.

„Oh… but… why?“

„Well it´s fun.“

She gave me really intense look. 

„Okay... because I don´t want to work like them grownups.“

Do you have any brutally honest questions as well? 
Or have I missed anything basic about how it all started?

Next time, I would like to sum up what we did the first month and what it took to be able to start the van life.

Let me know if you understand and have a great day!

Jak to bylo s těma zabouchnutýma klíčema

Moje chyba, uznávám

 

Od večera jsem měla dobrej pocit, že zítra by to šlo. Jít běhat. Pro některý lidi je to "second nature", pro jiný se jedná o akt jdoucí naprosto proti přírodě.

Okolo našeho kempu vedl okruh, slibující stezku lesíkem kolem stašidelné rozpadlé chatrče a prokleté kadibudky. Ideální místo na ranní boj se sama sebou.

Vstali jsme neobvykle brzo okolo osmé, protože jsme přejeli jedno časové pásmo - v podstatě jsme tedy opět vstali stejně. Nicméně v Alabamě bylo brzký krásný ráno, slunko ještě nepálilo, vzduch voněl čerstvě díky okolním stromům, trávě a nikde ani noha.

Připravila jsem se a Vašek mi oznámil, že si "půjde hrát" na dětský hřiště, rozuměj posilovat. Domluvili jsme se, že si snídani dáme až po mým sportovním výkonu, protože bylo jasný, že to nebude na dýl, jak půl hodiny.

Ptám se, jestli má klíče a vnímám něco o tom, že mám zabouchnout. Bohužel však nevěnuju dostatečnou pozornost celé zprávě. Jednou jsem si dovolila neposlouchat slovo Boží, ponořená do svýho odhodlání nevzdat běhání dřív, než vůbec začnu.

Běžím, snažím se nezastavovat, zmáhám kopec i on mě a otáčím se u cedule "Warning, Danger of Catastrophic Sinkholes". Okruhem skrz lesní cestičku dobíhám k Vaškovi, který se na kovové konstrukci hřiště všelijak přitahuje a napumpovává. Potím se, protahuju a připomínám zralejší rajče víc, než ty v supermarketu. Vypadáme docela hustě, si myslim.

Prosím ho, ať mi podá klíče, že půjdu do sprchy.

"Cože...?" odpovídá zvláštně neutrálním tónem. Bez špetky srandy, pošklebování, nic. Neobvyklý.

"Pujč mi, prosimtě, klíče."

Ticho. Ptáci odletěli a ztichli, vítr ustal. Vznikl nepřirozeně klidný prostor, těsně před masivní vlnou, která rozdrtila drtivou část indonéskýho pobřeží. Nebo tak nějak jsem to cítila uvnitř své malé dušičky, protože mi docházelo, co jsem provedla.

Vaškovi odchází veškerá mimika, zamrzá obličej a bělaj pěsti, kterýma pořád pevněji svírá kovový trubky. Pomalu se otáčí směrem ke mě, v hloubi duše počítá do desíti a pravděpodobně se opět ptá Boha "zač jej trestá".

"Nechceš mi říct, žes to zamkla, že ne? Já ti říkal...." pravil medovým hlasem, kterej trestá víc než 10 ran karabáčem.

Otáčim se a jdu beze slov honem k autu. Rozhodně jsem západku zamáčkla s úmyslel jej zamčít. To ale u mě může znamenat, že jsem nakonec auto stejně nezamkla. Doufám ve svý štěstí a herecký zkušenosti na sehrání scénky "to byl ale vtípek roku, viď?". 

Zamčeno.

Docela jistě vim, že už tak hustě nevypadáme.

Jak to celý dopadlo?

Den poté sedíme v ultra hipster kavárně několik set mil dál:

"Můžeš mi popsat jaks to nakonec otevřel?" 

 

"Nejdřív sem jako kretén 5x obešel auto, jestli je fakt, fakt zamčený. Po zjištění, že je všechno fakt, fakt, fakt kurva zamčený, sem si dával bacha, abych nedobouchl ty jediný, trošku otevřený (rozbitý = nedocvaknutý) dveře. V tu chvilu si přijela se zázračným panem hasičem s ještě víc zázračným ramínkem. Ten se nám pokusil odjebat veškerou gumovou izolaci okolo oken. Auto bylo naprosto nedobitný. Mistr požárník volal cajty, kteří nás poslali pro změnu do pi..., s tím, že takhle "nový" auto neodemykaj. Asi hodinu jsem ramínkem šťáral ve skvíře u dveří a každých 5 sekund přemýšlel, že to okno vysklim a to auto zapálim. Nakonec po skvělým opalování v dopoledním sluníčku (pozn. Andy) a hodině marnýho snažení sem se na to vysral a sedl sem si na lavku. Bez snídaně, bez vody, bez sprchy, bez cigár a bez stínu na vyjebaným slunci - mě napadla ta spásná myšlenka, že otevřu druhou půlku těch křídlových dvěří. Dveře se zázračně rozletěly dokořán... asi o 15 čísel, protože to ten píp píp píp píp zámek pořád držel dohromady...." 

Vytvořenou škvírou Vašek narval ruku zespoda dovnitř, podal si tyčku na prodloužení dosahu a čudlík vycvakl. Tradá. 

Vaškovi dlužím 60 dolarů, protože mi je ušetřil u odemykací služby, kterou bychom v případě neúspěchu s ramínkem museli zavolat.

Osprchovali jsme se a raděj jeli.

Piece of cake!

(Dostal za odměnu. Místo snídaně. Někdy kolem druhé odpoledne.)

Jejda!... půjdeš se mnou Naples?

 

a nebo taky

 Plastový Nipples

 

V roce 2012 jsme cestovaly s kamarádkou Monikou po východním pobřeží USA. Taky jsme spaly v autě, ale na předních sedadlech. Po dvou týdnech jsme hledaly park, kde bychom se mohly natáhnout na deku a trochu srovnat záda. Jedna paní nám poradila nějaký známý park, tak jsme horkotěžko ve městě zaparkovaly, vyrazily... a prásk, Bílej dům. To vysvětluje nápisy Washington, DC všude okolo. My věděly, že jsou v USA dva Washingtony. Jen si je krapítko zaměnily. Tohle je přesně moje oblíbená pedagogika zážitkem. Teď už se nespletem a víme, že i taková ta giga bílá sedící socha Lincolna je tam, v našem parčíku. 

Vyrazili jsme s Vaškem z nejjižnější části USA, samého cípku Florida Keys směrem na město Naples. Během rána Vašek mluvil se známým, kterýmu mu Naples doporučil, "ať se podíváme, kam se stěhují milionáři na důchod". Městečko milionářů už jsme zažili a ostrůvky, ze kterých jsme vyráželi byly taky pěknej vysavač peněz, takže jsme to nebrali jako něco velkýho.

Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem měla regulérní sprchu. Teplou, s šamponem, krytou. Od náletu mušek vypadám jakože mám lepru, proto chodim do obchodů už jen v dlouhým rukávu a legínách, přestože je venku pěkný dusno. Mám s sebou hodně oblečení, ale repre košile už dávno došly. Dva dny mi už slzí oči, když Vašek zvedne ruku. Nevydržim to  a ptám se, jestli má ještě nějaký čistý triko. "Jo, asi deset." 

Od té doby, co jsme na Floridě, jsme docela v tursitických oblastech a klidný plácky uprostřed přírody tu prostě nejsou. Přespáváme u Walmartů. To znamená, že co se týče hygieny, spolíháme na čištění zubů, vlhčený ubrousky a občas narazíme na plážovou sprchu. Někteří z nás spolíhaj na to, že jejich pižmo je neodolatelný. Není.

Díky kontrole i/y jsem se dozvěděla z Wikipedie, že Pižmo (odborně a hovorově zastarale mošus) je pronikavě páchnoucí látka, kterou produkují samci kabarů pižmových při značkování svého území. Doufám, že mošus odpoví i na otázku, kterou mi pravidelně píšete :D NE.

Couchsurfing nám vychází spíš míň, než víc a proto jsme se dostali do subkultury přespávačů u obchoďáků. Kvalita záchodů v nich se různí, ale na těch posledních před Naples se prostě jeden fakt nechtěl zdržovat. Celý nákupák se nacházel v oblasti, kde bylo zapotřebí mít u pokladen policajta a na dveřích WC nápisy "krádež se nevyplatí". Zrovna to ráno tam jsem měla takovej instinkt, že bych si měla po dlouhé době udělat linky a dát řasenku. Neposlechla jsem.

Přijeli jsme do Naples a zastavili jsme na zásuvku/WiFi do Starbucks a dlouho hledali řešení soláru. Skrze Couchsurfing jsem zkontaktovala jednoho pána, co nám nabídl se u něho stavit do kanclu a večer se přidat "na poslech hudby". A ráno na kafe a farmářské trhy. Hodně jsem váhala, co mu vlastně odepsat a nutila jsem Vaška ať se zapojí do přemýšlení. Na zahrádce kavárny jsem mu přečetla zprávu od pána jménem Bill nahlas, celou, různýma přízvukama, prostě sme dělali opičárny. Omlouvám se všech prarodičům, ale taky pěkně sprostnem a říkali jsme strašný čuňárny. Kdo za to může je jasný. (On, ona, on, ona, mamí!)

V kavárně taky seděl okatej kravaťák, kterej mi připomínal někoho z Ordinace nebo tak. Hodně spolíháme na to, že nám nikdo nerozumí, ale občas mi přelítne myslí "ty voe představ si, že by to někdo poslouchal".

Po kavárně jsme vyrazili směr kancelář Billa, aspoň pozdravit, ale popravdě doufajíc v pozvánku na sprchu a trochu domácího žvýkání. 

Já v pracovních legínách s peřím z polštářů, spacáku, flekem od sava a s hodně prachem. V apartní fakt teplé košili ze sekáče. S obličejem a vlasama, co se jen občas vidí ve zpětným zrcátku.

Vašek na tom byl líp. V boxerských kraťasech s rozparkem, výjmečně prej měl i spoďáry a tričko, který nesundal jen 2 dny v 30-ti °C (to, co sem ho donutila) a se srandovně spáleným výstřihem na krocana. S batůžkem. Oba s nohama ušmudlanýma jako děti z fotek National Geographic.

Vešli jsme na promenádu Naples, kde zářily restaurace, kluci v čených košilích připravení na "valet parking" nablýskaných poršáků a feraráků. Páni vypadali jako ti z billboardů s reklamama na právnické služby. Morgan and Morgan. Dopravní nehoda? Vyřešíme. Rozvod? Vyhrajeme. Poprvé jsem viděla naživo pár uniformních obličejů z dílen plastické chirurgie. Dámy měly střevíčky, šaty, pánové barevné košile. Pekla jsem se v dlouhým rukávu a kalhotách, ale děkovala jsem bohu za ně. (PS: Zrovna píšu opět ve Starbucks, v tomtéž :D) Chlupatý štípance tu zatím nejsou v módě. Tohle je místo, kam se člověk vypraví ve večerní róbě. A když jste hodně důležitej a spěcháte, kráčíte ve špatným pruhu, vrážíte do lidí a máte černý obroučky brýlí. Vašek komentuje vaši výšku a chování tím, že máte asi napoleonskej komplex. Andy řekne "Ave! ... Aha, to byl Caesar." Pak se Andy rozesměje a Vašek rozpláče. Všude byly nasvícený palmy a viděli jsme na prodej jeskyňovitý krystaly za 9 999,99 dolarů. Čtvrt mega korun. Při procházení kolem nich jsem se ve svý "róbě" potila ještě trochu víc.

Billova realitní kancelář byla přímo na promenádě. Za rohem domu jsem si aspoň rychle vyčistila nehty a vešla do mramoru, skla, světla, možná na zemi ležela kožešina z ledního medvěda... 

Na levé straně byly dva stoly, u jednoho pán, dle očekávání Bill a u druhého...okatej kravaťák z kavárny. Pozdravila jsem Billa a maskovala zděšení nadšením s komentářem, že jsme s jeho kolegou seděli na kafi. Vašek "něco řešil venku", ale mám fakt pocit, že pan Bill reagoval ve smyslu, že už to ví. Byl moc milej, doporučil nám kudy se projít a kam se spíš hodíme.

Už nikdy nečtu zprávy nahlas, obzvlášť s rádoby indickým přízvukem.

Kromě absolutního výtlemu nad tím, kam jsme to vlezli v našem hobo stavu, jsme si užili večer u pláže mezi nádhernýma domama, procházku po perfektním písku, okukování surfařů a západ slunce z mola. 

To všechno tak nějak uzavřeli tři kluci na pláži. Všichni měli stejný béžový bermudy a polo-trička. Jen každý triko bylo jiné pastelové barvičky. Fotili se při západu slunce a navzájem měli ruce na zadkách.

Takhle jsme se jako dva šupáci podívali do jednoho z nejbohatších měst na Floridě.

Bylo to všechno moc krásný.