Plnou parou na týdenní obhlídku hor
a promočenej úprk
Křest ohněm, doslova
Využili jsme nabídky zůstat o pár
dní dýl v hlídaném domě v Greenvillu, díky čemuž mohl Vašek dotáhnout
nezbytnou část přestavby dodávky. Zároveň už bylo načase se rozloučit a vyrazit
s tím, co máme. Ikdyž jsme toho moc neměli, obzvlášť co se týče výbavy do
lesa, nebo zásob vody a jídla. 8. března jsme odstartovali etapu 38 dní
v dodávce do dalšího hlídání domu, tentokrát v polovině dubna
v sweet home Alabamě. Po měsíci spěchání napříč státy a úkoly jsme se
konečně dostali do přírody a pomalejšího tempa.
Kempování na pomezí Jižní
Karolíny a Georgie pro nás bylo odrazovým můstkem k tomu pravému
van-life dobrodrůžu. Dostali jsme se z hip bohatšího městečka doprostřed
lesa, s výhledem na protější stráň a stromy těsně před zelenáním. Poprvé
jsme měli otestovat čerstvě dodělanou postel, se kterou jsme prozatím akorát jezdili
po obchodech a to velice opatrně. Předhůří Apalašských hor bylo na úplným
začátku jara, dost možná jsme chytli první jarní víkend hned začátkem března.
Na internetech jsem našla kempoviště bez bližšího popisu, než že je zadarmo a
je v horách. Po příjezdu jsme našli několik plácků podél řeky,
z nichž každý měl k dispozici ohniště. Přijeli jsme těsně před
západem slunce a v posledních paprscích si místo prohlídli a vybrali
parking-plac. První opravdickej kempovací večer uprostřed divočiny (oukej, tak
lesa) jsme vegetovali na zbytku čipsů ještě z Novýho Hampshiru a bylo to
boží.
První procházku na wc za keř jsem
zhodnotila, že nám „vzadu za autem teče
nějaká sračka“. Ráno Vašek objevil, že nám za dodávkou teče pramínek,
dokonce se zaraženou trubkou, aby byl silnější a čistší. Takhle začala celá
sága Andy a záchody. Výhodou tohohle kempu bylo, že u sousedů byla přes den
k dispozici kadibudka deluxe.
Řeka nebyla širší než pár metrů a
teplotou zdaleka ne na koupání. Ale každý večer u vody něco (příšera) vylízalo
a čekalo vyloženě na Čechy k sežrání. Vašek měl tu čest poprvé vidět 50
odstínů mé připosranosti. On je holt zkušenej myslivec, lovec, rozdělávatel
ohně, nečůrač na posedu. Já dělám, že sem dobrodruh, ale první večery jsem měla
infarkty při každým šustnutí v křoví.
Vyjížděli jsme na lehko,
v jedné vrstvě, tričko a legíny. Z těch se postupně staly
podvlíkačky, pyžamo i denní oděv, taková druhá kůže. Ocenili jsme teplý
spacáky, protože noční teploty se nebezpečně každým dnem vracely blíž k nule.
První noc byla namáhavá, ale
krásně. Trvalo nám si zvyknout na spaní v rakvi, obzvlášť chudákovi Vaškovi
chybí pár desítek centimetrů na nohy. Neměnilo to nic na dobrým pocitu, kolik
jsme toho zvládli. V takových chvílích zaznívá „Touhle dobou před rokem/měsícem/…“ a naplno si uvědomujeme (jaká
je to haluz, štěstí, mazec, privilegium,…), kde jsme a co děláme. Zbytek času o
obojím nemáme šajna!
Druhý den jsme vyrazili pro
zásoby a po cestě narazili na náš nejoblíbenější typ obchodu – thrift shop.
Sekáče, hrabárny, zatuchlý haly plný pokladů z druhé ruky, z nichž
většina je k ničemu. Ale co kdyby tam bylo něco, co děsně potřebujem! A
taky že vždycky je. Minimálně nějaká knížka za 50 centů. Knihovna už nám roste
do slušných rozměrů a kvalita jejího obsahu hraje všema žánrama - červená,
vzpomínky na Irák, klasika jako je Přelet nad kukaččím hnízdem či kousky Bible
zadarmo. Během prvního nákupu jsme se rozšoupli a brali vše, co slibovalo lepší
kempování – starou pánvičku, rošt z trouby, tuhý deky, který nakonec
izolují i dělají závěsy, nebo třeba pytel svíček a citronelu na komáry.
Nakoupili jsme i správný zálesácký jídlo – fazole, konzervy a buřty.
Se slzou v oku vzpomínám na
hostinu toho večera. Do černa spálený buřty se zatuchlých chlebem. Ze začátku
to vypadalo, že budou nasucho. Špekáček bez hořčice, to je jak… pivo bez pěny,
fotbal bez gólu, vývar bez nudlí. Prostě dobrý, ale! Čecháček se ve mně občas
naštěstí nezapře a v Mekáči si vždycky štípnu kečup navíc. Takže první
poctivej špekáček do nás zahučel a to s výběrovou medovou hořčicí značky
McDonald´s.
Nejkrásnější na těhle několika
lesních dnech bylo to, že se nám vybila všechna elektronika. Chápu, že rodinní
příslušníci a nejbližší nebyli zrovna nadšení rychlou rozlučkou „čau, jedem do lesa a možná se ještě někdy
ozvem“. Ale na tohle jsme se hodně těšili. O čem je takováhle odluka od
klasickýho života si oba píšem do deníků a občas o tom debatujem. Jestli
přijdem na něco hlubokýho ke sdílení, napíšu. Krásný na téhle nezávislosti je
např. osvobození se od času. Ráno nás budí slunce. Vaříme, protože máme hlad. A
po západu si třeba čteme, píšeme a spíme. (K těm činnostem se hodí dodat, že
půlka naší posádky si chce hodně povídat, druhá ne. ) Prvních pár dní jsme se
tomu divili, zastavili se a říkali si „ty
jo, já vůbec nemám tušení kolik vlastně je, možná 12h možná 15h“.
V normálním světě člověka honí termíny, schůzky, budíky. Užili jsme si
velký luxus toho, prostě nemuset vědět. Všechny činnosti nám zabraly víc času,
než by si jeden představil. Uvařit čaj na snídani? Minimálně hodina. Zajistit
dřevo na večer? Celodenní průzkum okolí, nošení klacků a sekání klád. Mytí
nádobí? Ledová voda, kýbl a jedem. Nakoupit? Jsme uprostřed ničeho, takže výlet
na půl dne. Pro trampy, skauty, chataře nic neobvyklýho, pro mě asi zajímavý
tím, že je to jaksi full-time, že to nedělí nekončí.
Hlazení ryb
A pak jsou tady takový ty aha momenty, někdy jde o sekundy, během
kterých se převrátí celej svět naruby. Ty ryby. Vašek umí rybařit (dle
vlastních slov je „zkurvenej genius a umí
všechno“) ale tyhle dvě jsem ulovila já po cestě na záchod. Vyrazila jsem
na kole k vedlejšímu plácku s kadiboudou a s pány rybáři si
vyměnila mávnutí a „hey“. Po cestě
zpět na mě jeden z nich něco volal. Vyskytujeme se spíš na venkově a
přízvuk místních už je hodně jinej než „Proper
English“ a pekelně se táhne. Prdlačky rozumíme.
„Už jsi měla někdy pstruha?“ ptal se pán, opakovaně.
Říkám, že ne, ikdyž doma asi jo,
ale neviděla jsem moc smysl v tom snažit se mu vykládat o pstruhovi
z Makra, kterýmu se připeklo oko k pečícímu papíru, následně utrhlo a
mě se z toho chtělo brečet.
„Tak si nějakýho vem.“
Otevírá chladící box s ledem
a rybama. Ty ryby tam rozhodně neplavou, prostě leží a jsou mrtvý. Nastane
dlouhej moment, taková ta minuta, co mohla trvat hodinu. Čumím do tý ledničky a
přemýšlím, jestli tam mám jen tak sáhnout. Za mnou opřený kolo a na sobě legíny
a triko. Hlavou mi bleskají nápady, že si teda rybu vezmu a dám si ji za gumu
od gatí, jak pojedu. Nebo do podprsenky. Nevím, nikdy jsem rybu na kole
nevezla. Pánovi jsem navíc špatně rozuměla, takže jsem chtěla rychle situaci
vyřešit. On stál a koukal na mě, jakoby fakt čekal, že ji jen tak vytáhnu a
odejdu.
„Máte nějakej pytlík?“
Rybář vytáhl nejlepší pytlíky na
světě, se zipem, který jsou ultra nepropustný a super bezpečný. Fouknul tam
jednu a pak po troše drahotách jsem svolila i k druhé pro kamaráda.
Sedla jsem na kolo, rybičky
v pytlíku si dala na řídítka a nadšeně jela zpátky. Křičím na Vaška, ať
rozdělá oheň, že jsem byla rybařit. Ryby se tvářily mrtvě a pytlík mě trochu od
jejich utrpení a smrti distancoval. Neměla jsem dosud moc možností si pstruha
někde prohlídnout, tak jsem ryby začala přes pytlík zkoumat a hladit, trošku je
litovat, protože jsou mrtvý. Vašek si chystal prkýnko a noviny, aby holky
vykuchal. Nevypadal moc nadšeně načasováním, protože si zrovna oblíkl svůj
„nový“ svetřík z thrift shopu a měli jsme v plánu jet do baru na
karaoke. (Odkud nás následně vykopli, protože nejsme členové s membershipem.)
Vašek vzal pytlík do ruky a po rychlým
ohledání zkonstatoval, „Voe, dyť jsou
ještě živý.“
„Neee..“ pronášim docela jistě, protože jsem viděla dobrých 15
mrtvých ryb v tý ledničce. K tomu jsem je naklepala jízdou na kole a
následně ještě hladila.
„Tak proč se ještě snaží nadechnout?“
V ten moment jsem i já přes
pytlík viděla jak se jedné chuďeře zvedaj žábra.
Nenastalo žádný plácaní po hlavě,
za hlavou ani o kamen. Vašek jednu vzal, během toho se druhá snažila zdrhnout. Sviňe jedna klouzavá. Podřízl ji pod
krkem, a protože sama nemůže, řvala jsem za ni. Tak potom řval Vašek na mě, ať
jsem zticha, ať to neslyší ti rybáři.
Pstruzi na másle, se zeleninou,
uprostřed hor, na ohýnku, chutnali výborně.
Na ohýnku jsme taky převařovali
vodu z pramene. Někdo z nás dvou špatně operoval se zmíněnou trubkou a do
vody se dostal písek. Naštěstí Vašek opět zazářil kombinací své zručnosti a
inteligence. Je to otravný, ale je fakt bedna. Já navrhovala využít „survival
tip“ z YouTube, kde vodu filtrovali přes tampon. Vašek původně chtěl
využít čisté hadry, ale pak si vzpomněl na jednu dosud přehlíženou součást
poděděné výbavy – papírový filtry na kávu, klasický kalíšky. A tak jsme pár hodin dřepěli u pet-flašek a čistili
čůrek vody od písku a všeobecnýho lesního bordelu. Vodu jsme vařili ve všech
dostupných nádobách na roštu nad táborákem. Co na tom, že jsme měli jen dvě
pokličky a do většiny vody nalítal popel. Prý je sterilní. Neměli jsme tušení,
kam naše cesta povede dál, a proto jsme se předzásobili pitnou vodou. Chutnala jako
uzenáče, stejně tak zelený čaj z ní připomínal spíš pstruhy od večeře. Táborákem
vonělo všechno a uzený jsme byli i my skrz naskrz. Vyrobili jsme uctihodných 5 galonů
vody! A u prvního jistýho zdroje pitné vody je vylili.
Naše první kempování bylo
ochutnávkou toho, co nás čekalo během následujících měsíců. Věčný řešení „mě se chce čůrat“, potřeba sprchy a
přemlouvání toho druhýho, že už potřebuje sprchu, boj s divočinou, počasím
a taky krásný ztrácení se v přírodě, času a prostoru. Už jsme toho kousek
ujeli, ale zdaleka nejsme ani v polovině!
Z lokality nás vyhnalo
především zhoršující se počasí. Každým dnem zabral déšť víc a víc hodin
a obzvlášť jednu z prvních nocí nám nedal spát. U příjezdové cesty vedle
řeky stála cedule s výstrahou před jejím vylitím při prudkých deštích. Ze
spánku nás probral slejvák ve formě koberce vody bušící na plechovou střechu
dodávky nad našima hlavama. Dobrou půl hodinu jsme oba leželi, myslejíc si, že
ten druhý spí. Myslela jsem na řeku, která se zvedá a přemýšlela o tom, že
nejsme na totok pojištění. Když jsem se odhodlala do Vaška rýpnout, aby se
probudil, oznámil mi, že je dávno vzhůru a snaží se řeku pozorovat, ale vidí h…
Byli jsme oba logicky nervózní, neznali jsme místní přírodu a natož
směrodatnost cedulí. Vzpomněla jsem si taky na pramínek za autem a zvažovali
jsme odplavení auta z obou stran.
Do deště se nám ale nikomu vylízat nechtělo
a tak jsme vlastní smrt pro jistotu zaspali.
Počasí se zhoršovalo a na vyhlídnutých horách k vyšplhání místo deště sněžilo. Vašek měl špatnou náladu kvůli dešti, já kvůli tomu, co jsem měla na hlavě místo vlasů. Nazrál čas se na chvíli rozloučit s horami a
vyrazit směrem na jih vstříc teplu. A sprše!
Žádné komentáře:
Okomentovat