jinak řečeno
👮 2 infarkty a jeden šerif 🚔
Noční parkování na Floridě není tak jednoduché jako
kempování v lesích. Střídali jsme parkoviště u pláže, na něž někdo zapomněl dát
ceduli "overnight camping prohibited" a Walmarty. Až po cestě
zpět na sever, mimo největší atrakce, jsme opět našli kempy a plácky k přespání
zadarmo.
PRVNÍ noc jsme to čekali. Parkovali jsme ve vnitřní
zátoce u rybářského parku a u příjezdové cesty vyloženě visela cedule se
zákazem nočního stání. Nicméně také obsahovala výjimku pro rybáře a jejich
přívěsy. Rozhodli jsme se tvářit jako rybáři a auto i zaparkovali vedle trucku
s návěsem na člun. S příchozím večerem jsme zalezli dovnitř auta a dělali tohle. Po oficiální
zavíračce parku jsme zatáhli závěsy a chvíli na to se nám z dáli do auta
odrazily policejní blikačky. Hlídka obkroužila v tichosti celý parčík,
nás si nevšímala a vypadalo to, že je celá rybářská schovka účinná. Nic nám nebránilo
v klidu vytuhnout.
Třísk třísk třísk na plechový bok auta. Vyskakuju do sedu, odrážím se
hlavou od stropu a pak už vnímám jen částečný vjemy. Pohybující se kužel světla
šmejdicí po našem autě. V pozadí silnější světlomet a k němu červený a modrý blikačky.
Další bušení na dveře a výzva ať vylezem.
Doma se lekám i při usínání u filmu, takže jsem od toho budíčku na další dobrou hodinu měla trojnásobně rychlejší tep. Ve zmatku jsem měla pocit, že Vašek v klidu dál spí, tak na něho hystericky šeptám, ať se vzbudí. Vašek to má na salámu.
Litovala jsem, že jsme trochu večer nepoklidili. Místo camper vanu vypadalo auto spíš jako popelnice s motorem a můj "plážový účes" na naší důvěryhodnosti taky nepřidal. Policista se mě začal vyptávat, jestli je v autě ještě někdo další a zda v něm bydlíme. A tak jsem spustila příběh o naší cestě, dobrodružství, svobodě, horách, však víte. Vzal si naše pasy a pak odešel na dobrých 10 minut volat na centrálu - nejspíš kontrolovat legálnost našeho pobytu.
Pan policista byl mladý ucho a kromě poučení, že bychom v parku správně neměli parkovat přes noc, nám hlavně doporučil kam se podívat ve státě Montana, protože jsou tam krásný hory. Náš roadtrip je snem mnoha místních a je paradox, že uvidíme víc než velká část z nich za celý život. Rozloučil se s námi s popřáním šťastné cesty a prosbou, ať "jim" kdyžtak zavoláme, kdyby se v parku dělo něco podezřelého.
K Vaškově radosti mi trvalo dlouho dobu se z adrenalinu vypovídat. Protože "když jsme byly s Monikou v roce 2012 v Coloradu a cestovaly v Baltimoru, koupila jsem si nový tenisky a děsně mě dřely, tak jsme se nechaly svézt policajty k autu, akorát jsme to auto pak nemohly najít a nevěděly jsme ani co je to za značku, natož číslo spz-tky, a kde vlastně bylo, a policajti přestali věřit tomu, že nějaký auto máme a a..."
DRUHÉ setkání proběhlo se šerifem a to za mnohem přátelštějších podmínek. Kempovali jsme uprostřed lesů Georgie a prošli jsme kratší kontrolou, během níž si vzal naše pasy už jen na 5 minut. Během toho, co s nimi odešel do auta, Vašek prohlásil, "že tady beztak pas ještě neviděli". Pan šerif ve vysokým klobouku se vrátil a pak typicky místním protáhlým venkovským přízvukem pravil, "že to tady ještě neviděli". Y´all! (jižanská zkratka, co působí hodně vidlácky, ale pozor, používat ji bude i Jižan s harvardským vzděláním!)
TŘETÍ, prozatím poslední kontakt s policijí, nastal jen z důvodu naší školácké chyby - přijeli jsme na domnělé kempoviště příliš pozdě, po tmě. Pokusili jsme se poskládat informace z internetu, špendlík na mapě navigace, selský rozum a venkovní podmínky a zaparkovali asi o 500 metrů mimo kempoviště na něčí zahrádce. Krom tmy pršelo a Vašek měl bolavý kotník, takže jsme to jednoduše zapíchli na plácku s trávou, na jehož konci stál starý karavan. Měli jsme za sebou dlouhý den a byli zralí na spacák bez jakýchkoliv protahů. Přesto jsem zůstala ještě vzhůru, zapsala deník report do deníčku a taky čekala, jestli nás přeci jen někdo nepřijde vykopnout. Nepřišel, a tak jsem to zabalila.
Usínám a maximálně 20 minut na to už přichází třísk třísk třísk a světlo baterky a blikaček do oken. Probíhá stejný scénář - mám infarkt, děsně se klepu, hysterie se střídá se záchvaty smíchu. Novinkou je, že během toho, co se snažím přelézt ze zadu auta na přední sedadlo, opřu se o volant, ten zatroubí a já mám dost. Vašek se nesmál. Nemám podprsenku, venku prší. Vysvětlim policistovi, kde si myslíme, že jsme a on mi jen sdělí, že jsme na soukromém pozemku a řekne kam auto přeparkovat. Pasy si vyžádá, ale nechá je jen zmoknout a podá mi je nazpět. Nakonec to byla win-win situace, protože "public area" měla i záchodky.
Doufám, že víc těhle nočních budíčků už nebude, nejsem na to stavěná. Vašek slibuje ještě 8, na každý měsíc jeden.
Žádné komentáře:
Okomentovat