Krasojízda z pohledu toho druhého

Doma prý znova udeřila zima. Tady je léto. Ale evidentně se mi snaží odpadnout noha a udělat mi ze života peklo. Andrea se mi to snaží zpříjemnit tím, že radši odjela někam do kavárny. Takže konečně nastala ta správná kompilace planet, hvězd, počasí, úrazů a naší posádky abych se dokopal k napsání svého pohledu na tu takzvanou Krasojízdu a zavzpomínal na tu povedenu zimu.

Takže pro změnu pár faktů do začátku. Nebo j***t (omluvte vulgarismy, ale chci zachovat autenticitu a navíc mě ta noha fakt k****sky bolí). Fakta přijdou cestou. Jestli si to pamatuji dobře, tak nějak na začátku února odpoledne jsme přistáli v New Jersey. Po nějakých tisíci hodinách na cestě. Jet-lack jak prase, tj. pro nás hluboká noc. Kromě chycení taxálu do nejlevnějšího motelu, kterej jsme v širokým okolí objevili, a večeři v nejbližší putyce, jsme toho už moc nenadělali. Mám dojem, že jsme to zapíchli ještě za světla. První vstávání proběhlo nějak uprostřed noci, druhý naštěstí až za svítání.

Plán koupit auto rovnou v New Jersey moc nevypadal, takže jsme stopli prvního týpka co vylezl z vedlejších dveří motelu a nechali se odvézt do jediný autopůjčovny, která měla ten den otevřeno (z**raná neděle, kdo s tím měl počítat?). Po velmi racionálním a detailním uvažování si Andrea pronajala Ford Focus. Asi půl hodiny po příjezdu. Udělalo na mně poměrně dojem, že na to, v jaký zaplivaný autopůjčovně jsme se nacházeli, se naopak auto nacházelo v dost slušným stavu. Naprostá funglovka. Dokonce s navigací. Borci toho ani moc vidět nechtěli, nejvíc je zajímala kreditka. Jak fachá kreditka, tak fachá všechno. Mám pocit,že kdybych jim dal jen svý čestný slovo, že to odřídím, vzali by to stejně, jak ten řidičák. Takže zhruba za pár hodin toho, co jsme byli vzhůru ve státech, jsme už měli auto. To docela šlo.

První testovací jízda se odehrála na trase zaplivaná autopůjčovna, nejlevnější motel. Trvalo to chvilku, takže jsem ani žádný rozumy moc neposbíral. Spíš jsem si jen ověřil fakt, že i ve státech jezdí auta.

Následovalo krásných 350 mil do New Hampshire. Tentýž den. Necelých šest set kilometrů po našem. Prvních asi patnáct mil docela ušlo. Následoval most přes Hudson a New York City. Zasranej most. Tisíc v pruhů v každým směru, pro jistotu ještě na patra, a celý to visí ve výšce několika stovek metrů. Z celé té senzace jsem byl tak nadšenej, že jsem to za mostem vzal hned první odbočkou do pryč. Škoda, že do pryč znamenalo do Bronxu a do ještě hustšího provozu.

Dalších 335 mil už byla brnkačka. Až na menší dojezd na jetlacku a ve vánici to docela šlo. Jak si člověk zvykne, že normální auta tu jsou to, co motorky u nás, normální pickupy to, co by u nás byly dodávky a normální dodávky tu jsou to, co u nás kamiony. A klasický trucky jsou asi tolik jako u nás vlaky. Pravidla silničního provozu tu maj pro jistotu napsaný na cedulích. Žádný symboly a hádanky se nekonaj. Hezky ti to tam všechno napíšou jak debilovi. Zatím nejvíc zmatečný mi přišly výpadovky z dálnice. Z nějakýho (asi bezpečnostního, ale o tom dost pochybuji) důvodu je tu mají po obou stranách směru jízdy. A nesvítí. Nikdo (ani blinkry). A nedodržují rychlost. Nikdo (ani trucky).

Po týdnu v New Hamshire, kdy napadlo pár metrů sněhu a kdy jsme úspěšně (neuvěřitelně) sehnali dodávku, jsme byli nuceni vrátit vypůjčený auto. Zpátky v New Jersey. Což znamenalo odvézt obě auta zpátky dolů 350 mil. Nechal jsem Andreu párkrát řídit toho Focuse, abych byl aspoň trochu v obraze, co mě po cestě dolů čeká. Vypadalo to v pohodě a neviděl jsem v tom žádný zásadnější problém.

První zásadnější problém se objevil asi po patnácti vteřinách, co jsme se rozjeli. Respektive co se Andrea rozjela jako vedoucí vozidlo a odjela kamsi do hajzlu. Pro vysvětlení. Andrea řídí Focuse, jakožto vedoucí vozidlo. Vybavená navigací, pojištěním, elektronikou, vyhříváním oken, vyhříváním sedaček. Navíc malý auto s pohonem na všechny čtyři. Já řídím Chevrolet Van Express. Bez navigace. Bez pojištění. Bez vyhřívání oken, Bez vyhřívání sedaček. Z***ně gigantický auto. Zhruba dva na šest metrů. Z***ně prázdný auto se zadním náhonem. V z***ný sněhový bouři. Tedy nemůžu se rozjíždět tak pohotově a rychle jako Focus. Nebo jsem si to aspoň z počátku myslel. Nakonec se ukázalo, že osm válců a pětilitrovej objem motoru má cosi do sebe. Při startování vydává zvuk, jak stíhačka. Když se tomu šlápne na krk, tak se div nepostaví na zadní (možná postaví, ještě to někde vyzkouším).

Takže zpátky. Stojím tady na té příjezdovce nějakýho baráku, uprostřed zapadlýho (doslova tou dobou) městečka v New Hamshire. Okolo zuří sněhová bouře, cesta jak takž protažená, takže na ní leží jen pár čísel sněhu. Vedoucí vozidlo přede mnou. Kupodivu docela provoz, takže čekáme, jak budeme mít trochu víc místa na zařazení se. Chceme popojet asi tak sto metrů doprava. K pumpě, páč jsem docela na suchu. Navíc jsem chtěl Andreu seznámit s alespoň základními pravidly takovéhle spolujízdy. Co se od ní jako od vedoucího vozidla očekává. Zejména když doprovodné vozidlo nemá navigaci. Takže čekáme na vhodnou chvíli popojet ten kousek doprava. Najednou vedoucí vozidlo vyrazilo. Doleva. Říkám si „Oukej, tak se na pumpu asi nakonec rozhodla vysrat a vememe benál někde po cestě. Couž“. Vyrazím teda za chvíli za vedoucím vozidlem. Akorát, že vedoucí vozidlo už nikde nevidím. Pokračuju teda dál popaměti a doufám, že vedoucí vozidlo pochopilo, že když mě evidentně ztratilo, tak má počkat po trase po jaké jsme se domluvili. A to co možná co nejdřív. Po půl hodině mi je jasné, že vedoucímu vozidlu tohle není jasné. Nic no, v hlavě se mi už rodí plán B, jak to zapíchnu někde v DunkinDonuts a počkám, než si Andrea uvědomí, že se občas musí podívat do zpětného zrcátka.

Kupodivu si to uvědomila dřív než jsem čekal. Volá mi na mobil, že je na tý benzínce jak jsme se domluvili (jep, dokonce i teď se mi při té vzpomínce vaří krev). Ještě že venku bylo zrovna minus šestnáct. Zkouším si teda prvně pořádně zadní náhon v nějaký škarpě a otáčím auto zpátky. Jsem poprvé rád, že to má místo normálních pneu jakýsi traktory.

Opravdu byla na té benzínce, jak jsme se domluvili.

Natankoval jsem teda nakonec jenom auto a Andrei pouze vysvětlil nějakej základ naší komunikace za jízdy. To už půjde, jsem si říkal. A docela to šlo. Než jsme za chvíli najeli na dálnici. Evidentně jsem zapomněl vedoucímu vozidlu vysvětlit jízdu na dálnici. Aspoň těm amíkům se musí nechat, že odhrabovat silnice fakt umí (nebo umí... lijou na to jakousi nemrznoucí s**ku, takže to všechno odteče, těžko říct jak je to ekologický). Na dálnici teda mám docela co dělat i sám se sebou, takže se nestíhám věnovat tomu, co vše vedoucí vozidlo nedodržuje a prasí. Jediná výhoda toho obřího auta je zatím jen to, že sedím vysoko. Takže až se zabiju, budu mít na to krásný výhled. Jak jsem prázdnej, tak vítr, sníh, zadní náhon a přejíždění z pruhů do průhů, si dělají s prdelí auta, co chtějí. Traktory netraktory. Pokaždé pečlivě kontroluju, koho všechno jsem při přejíždění přejel. Třepotající se boční zrcátko mi to moc neusnadňuje. Přední okno se přidává k zrcátku. Taky nezvládá nápor větru a sněhu, takže ustavičně a vydařile zamrzá. Stěrače už mám jen od toho, aby ten led vyleštily. Vodou v odstřikovačích si dokážu vydobýt výhled okýnkem asi tak dvacet na dvacet čísel. Ruce mi přimrzaj k volantu páč, tak gigantický a prázdný auto prostě nezvládnout ty větráčky vytopit. Navíc potřebuju veškerý teplo, který zvládnout vyplodit, k tomu abych si udržel svůj exkluzivní výhled z auta. Na klidu mi moc nepřidává rozsvícená kontrolka tlaku v pneumatikách. Ve chvíli kdy se ji rozhodnu ignorovat přidá se k ní kontrolka motoru.

Nenudím se.

Kontrolky ignoruji. Svítí dodnes.

Venku pořád sněží a vedoucí vozidlo se kupodivu pořád drží na silnici. Asi za hodinu dáváme pauzu. Mám toho dost. Měním interiér své skvělé pojízdné mrazničky za vyhřátý křesílko u krbu ve vedoucím vozidle. Andrea toho má evidentně taky dost. Dáváme na nervy cígo a pro změnu jí vysvětluji pár věcí, abychom přežili. Třeba jak je to s minimální rychlostí na dálnici, jak se přejíždí z pruhu do pruhu, jak se sjíždí z dálnice a jak se zapínaj ty v****aný světla!

Docela ještě chápu, že si amíci nezapínaj světla behěm dne. Ale když zuří zas***ná vánice a vidím velký h***o skr zamrzlý sklo, tak by to snad mohli pochopit dop**e, ne? Začíná mi být jasný, že to bude ještě dobrá prdel.

Padla tma a k mému překvapení si amíci zapli světla. Říkal jsem si jestli sedím nějak blbě, tím, že jsem tak vysoko, nebo čím to je, že mě všici oslňují. Jasně, že ti de****vé, si zapnou leda dálkový světla. Z „vidím velký h***no“ se stalo „vidím ale úplnou p*ču“. Mám chuť použít tu dodávku jako beranidlo na první z***ný auto, který bude mít dálkáče. Ještě, že ve vedoucím vozidle neví, jak se zapínají dalkáče. Nechám si to na další pit stop.

Před každým pitstopem mě vědoucí vozidlo překvapí. Dokáže vjet, odbočit, objet a zastavit kdekoliv, kde nemá. Každý sjezd z dálnice přejedeme o pár mil. Každý parkoviště objedeme minimálně třikrát, než na něj trefíme. A zatím jen jednou jsme málem najeli na špatnej vjezd na dálnici (do protisměru). Nicméně už jsme vychytali přejíždění z pruhu do pruhu. Trik je v tom, že vedoucí vozidlo hodí signál, že bude odbočovat. Já tam pak vjedu a tím vybrzdím všechny ostatní vozidla, který by se tam pletly. Vedoucí vozidlo si tam pak přejede jako po másle. Mě párkrát vytroubí a vyfakujou. Couž, druhá výhoda obřího auta je ta, že je fakt obří, takže aspoň trocha toho respektu od ostatních. Navíc je starý, takže úcta ke starším v praxi.

Takovýmhle nějakým způsobem jsme zvládli úvodních 200 mil a zbytek cesty si nechali na druhej den. Třeba už nebude sněžit, třeba bude menší provoz.

„Jo kámo, j***t.“, si asi ráno řekl vesmír. Pořád sněžilo. Pořád jsem neměl vyhřívaný sedadla, nebo rozumně odmražený přední sklo, nebo nepřimrzlý ruce k volantu. Pořád svítili kontrolky a třepalo se zrcátko. Pořád mě vedoucí vozidlo překvapovalo novými excesemi. Ale už to bylo kousek, tak jsem věřil, že to zvládneme. Abych si tak nevěřil, tak začalo sněžit ještě víc. Dálnice se proměnila v obyčejnou polňačku. Jedeme krásných dvacet mil v hodině. Aspoň mi tolik nezamrzá přední sklo. Jedeme dlouho. Nejedeme daleko.

Někde na jihu Connecticutu se počasí konečně zlomilo a začal se do sněhu přidávat déšť. Byl jsem rád už za cokoli jinýho než je sníh. S tímhle už si stěrače docela věděly rady a mohl jsem si pustit trochu toho teplýho vzduchu aj na sebe. Už jsem si říkal, že z nejhoršího jsme venku.

No jo, já vůl zapomněl na New York City. S dodávkou po mostech to byla ještě větší senzace než s Focusem. Vedoucí vozidlo udělalo stejnou chybu jako já předtím, takže jsme si dali zase projížďku po Bronxu. Ať platila jakákoli pravidla silničního provozu, tak se vstupem do města evidentně padly. Žádná přednost v jízdě, žádný zip, žádný ohled. Museli jsme dotáhnout do naprosté dokonalosti naši techniku změny pruhů. Další výhoda obřího auta. Ve městě jich tolik není. A už vůbec tak starých, takže ač to stálo nadávání, troubení a fuckování ze všech stran, vždy mi nakonec to druhý auto uhlo. Přece si nikdo nenechá odřít mercedes shnilým chevroletem. Zhruba po hodině motání se po New Yorku, jsme konečně přejeli Hudson a zastavili. Teď už jsem si fakt myslel, že z nejhoršího jsme venku.

Vesmír ten den se mnou evidentně ještě neskončil a přišlo znovu na řadu „Je*at kámo.“ Dále na programu dne je New Jersey. Nejkratší úsek a byl definitivně nejhorší. Pořád pršel namrzající déšť, pořád provoz jak kráva. Přidala se k tomu tma. A kompletně od****baný silnice. V horším stavu jsem ty silnice tady ještě neviděl. Dokonce do teď, co jsme ujeli dalších pár tisíc mil, nikde nebyly silnice tak kompletně a úplně na p***u jak v New Jersey. Naseru se jenom, když si na to vzpomenu. Kanály stoprocentně hloubili granátem. Každá zas***ná kaluž se tím pádem proměnila v po***nou propast. Kolo jsem urazil málem jen asi tisíckrát. Zastavil, vystoupil a zapálil auto se všema okolo a s celým městem? Milionkrát.

Poslední kapka byla, když mi vedoucí vozidlo někde těsně před cílem ujelo na semaforu. Věděl, jsem, že za to tak úplně nemůže, ale už jsem prostě nemohl a chtěl jsem to zapíchnout na první zk***né odbočce, co se naskytne. Už jsem se na to fakt chtěl vysrat. Andreu naštěstí napadlo to stejný, takže na první zk***né odbočce jsme se potkali. Společně jsme si svorně popi***li na to jak je New Jersey krásný a všichni tu si zaslouží smrt a dojeli jsme tu nemožnou trasu.

Nějakým zázrakem se nám podařilo odřídit dvě auta ze sibiře zpátky do díry světa, vrátit v pořádku auto a přežít. Za odměnu, jsem ještě hodinu a půl odřídil k posteli. P***nej happyend.