Moje chyba, uznávám
Od večera jsem měla dobrej pocit, že zítra by to šlo. Jít běhat. Pro některý lidi je to "second nature", pro jiný se jedná o akt jdoucí naprosto proti přírodě.
Okolo našeho kempu vedl okruh, slibující stezku lesíkem kolem stašidelné rozpadlé chatrče a prokleté kadibudky. Ideální místo na ranní boj se sama sebou.
Vstali jsme neobvykle brzo okolo osmé, protože jsme přejeli jedno časové pásmo - v podstatě jsme tedy opět vstali stejně. Nicméně v Alabamě bylo brzký krásný ráno, slunko ještě nepálilo, vzduch voněl čerstvě díky okolním stromům, trávě a nikde ani noha.
Připravila jsem se a Vašek mi oznámil, že si "půjde hrát" na dětský hřiště, rozuměj posilovat. Domluvili jsme se, že si snídani dáme až po mým sportovním výkonu, protože bylo jasný, že to nebude na dýl, jak půl hodiny.
Ptám se, jestli má klíče a vnímám něco o tom, že mám zabouchnout. Bohužel však nevěnuju dostatečnou pozornost celé zprávě. Jednou jsem si dovolila neposlouchat slovo Boží, ponořená do svýho odhodlání nevzdat běhání dřív, než vůbec začnu.
Běžím, snažím se nezastavovat, zmáhám kopec i on mě a otáčím se u cedule "Warning, Danger of Catastrophic Sinkholes". Okruhem skrz lesní cestičku dobíhám k Vaškovi, který se na kovové konstrukci hřiště všelijak přitahuje a napumpovává. Potím se, protahuju a připomínám zralejší rajče víc, než ty v supermarketu. Vypadáme docela hustě, si myslim.
Prosím ho, ať mi podá klíče, že půjdu do sprchy.
"Cože...?" odpovídá zvláštně neutrálním tónem. Bez špetky srandy, pošklebování, nic. Neobvyklý.
"Pujč mi, prosimtě, klíče."
Ticho. Ptáci odletěli a ztichli, vítr ustal. Vznikl nepřirozeně klidný prostor, těsně před masivní vlnou, která rozdrtila drtivou část indonéskýho pobřeží. Nebo tak nějak jsem to cítila uvnitř své malé dušičky, protože mi docházelo, co jsem provedla.
Vaškovi odchází veškerá mimika, zamrzá obličej a bělaj pěsti, kterýma pořád pevněji svírá kovový trubky. Pomalu se otáčí směrem ke mě, v hloubi duše počítá do desíti a pravděpodobně se opět ptá Boha "zač jej trestá".
"Nechceš mi říct, žes to zamkla, že ne? Já ti říkal...." pravil medovým hlasem, kterej trestá víc než 10 ran karabáčem.
Otáčim se a jdu beze slov honem k autu. Rozhodně jsem západku zamáčkla s úmyslel jej zamčít. To ale u mě může znamenat, že jsem nakonec auto stejně nezamkla. Doufám ve svý štěstí a herecký zkušenosti na sehrání scénky "to byl ale vtípek roku, viď?".
Zamčeno.
Docela jistě vim, že už tak hustě nevypadáme.
Jak to celý dopadlo?
Den poté sedíme v ultra hipster kavárně několik set mil dál:
"Můžeš mi popsat jaks to nakonec otevřel?"
"Nejdřív sem jako kretén 5x obešel auto, jestli je fakt, fakt zamčený. Po zjištění, že je všechno fakt, fakt, fakt kurva zamčený, sem si dával bacha, abych nedobouchl ty jediný, trošku otevřený (rozbitý = nedocvaknutý) dveře. V tu chvilu si přijela se zázračným panem hasičem s ještě víc zázračným ramínkem. Ten se nám pokusil odjebat veškerou gumovou izolaci okolo oken. Auto bylo naprosto nedobitný. Mistr požárník volal cajty, kteří nás poslali pro změnu do pi..., s tím, že takhle "nový" auto neodemykaj. Asi hodinu jsem ramínkem šťáral ve skvíře u dveří a každých 5 sekund přemýšlel, že to okno vysklim a to auto zapálim. Nakonec po skvělým opalování v dopoledním sluníčku (pozn. Andy) a hodině marnýho snažení sem se na to vysral a sedl sem si na lavku. Bez snídaně, bez vody, bez sprchy, bez cigár a bez stínu na vyjebaným slunci - mě napadla ta spásná myšlenka, že otevřu druhou půlku těch křídlových dvěří. Dveře se zázračně rozletěly dokořán... asi o 15 čísel, protože to ten píp píp píp píp zámek pořád držel dohromady...."
Vytvořenou škvírou Vašek narval ruku zespoda dovnitř, podal si tyčku na prodloužení dosahu a čudlík vycvakl. Tradá.
Vaškovi dlužím 60 dolarů, protože mi je ušetřil u odemykací služby, kterou bychom v případě neúspěchu s ramínkem museli zavolat.
Osprchovali jsme se a raděj jeli.
Piece of cake!
(Dostal za odměnu. Místo snídaně. Někdy kolem druhé odpoledne.)
Žádné komentáře:
Okomentovat