Jak jsem krapítko nabourala do budovy banky

 aneb DRIVE-THRU vám vyrobím, kdykoli, kdekoli a na počkání

Jako za mě dobrý, mám co vyprávět. 

Nevím, co myslel Vašek tím, že mě roztrhne až přijede.

Je to přesně taková příhoda a ukázka toho, proč mám ráda ty kluky ušatý americký. 

Tenhle příběh je paradoxní v tom, že jsem nabourala přesně na opačným místě, než by člověk řek!

V minulým článku jsem mimo jiné psala o tom, jak nesnášim parkování u místního obchodu, protože je tam málo místa a moc aut. Shodou okolností jsem přišla na to, že za plotem hlavního parkoviště, je přidružené druhé, které je navíc prázdné a akorát míň uhlazené a bez čar a pruhů. 

Dopsala jsem článek o řízení, vyrazila vyběhat torpédo a následovně využít místní veřejný sprchy.  

Po cestě do kempu jsem jela koupit "girly fruity beer" pro Emily, která mi pohlídala Baxátora během toho, co jsem byla raftovat. Alkohol se tu většinou prodává mimo potraviny v oddělených liquor shopech. Měla jsem jasný cíl zn. pomerančový pivo z místního alko doupěte. 

Před pár dny začala monsunová sezóna a už nám každý den prší i bouří. Je to úleva, od května nespadla ani kapka a prach už nám lezl krkem. Obzvlášť v kombinaci s chlupatou koulí, která se nejraděj válí v té největší hromadě popela, prachu a písku. 

 

Wait for it...

Když jsem přijížděla k likér shopu, začalo slušně pršet a já se rozhodla vyzkoušet alkoholový drive-thru. Na domě obchodu bylo velmi velkým písmem napsáno, že mají nízkou stříšku. A přesný počet stop k tomu, ale já nemám šajna kolik je 7´8, či kolik má naše auto..nebo kolik je vlastně stopa..kolik váží Bax..kolik bude vážit..lidi říkaj že prej 30 pounds...nevim!. U nápisu byla dokonce rada "pokud si nejseš jistý, prostě normálně zaparkuj, vystup si a dokvač pešky dovnitř obchodu". Prostě nebuď vůl.

Nebyla jsem si jistá, ale zajela jsem k okýnku se slušným respektem a dobrou vzdáleností, takže jsem musela napůl stejně nakonec z auta vylézt. Příběh o pivu končí překvapivě happy endem! Nejhustější vyhul v tričku s Lvím králem mi prodal, co jsem sháněla a popřál fajný večer. Při podávání kreditky se na ní podíval a oslovil mě křestním jménem. "Dneska to bude 7 babek, Andreo." Vrrr. Takovej detail, ale u nás nepředstavitelnej. 

Chtěla jsem jen miniaturně doplnit zásoby. Rozhodla jsem se, že boční parkoviště City Marketu je přece giga a nemá cenu si dělat starosti. Zvládnu to. Zaparkovala jsem, co nejblíž k obchodu, aby mi nezmokla trvča. V tom asi vězel problém.

Jakmile jsem chtěla odjet, musela jsme začít vycouvávat z několika řad a celou mě to zamotalo. Najednou stojím u malé budovy banky, která má pidi parkovišťátko a já vim, že to nevytočim dopředu. Musela bych udělat tři salta, aby se auto dostalo do správné pozice k normálnímu výjezdu. Pak si všimnu na zemi velké šipky! Většina bank (lékáren, drogerií a samozřejmě fast-foodů) tu má drive-thru průjezdy. Myslela jsem si, jak jsem to vyhrála, že to projedu naskrz okolo baráčku a vyjedu na hlavní ulici.

Byla to moje chyba, asi jako když sem zabouchla všechny klíčky v autě. Ale tohle je fakt nejdebilnější a nejmenší průjezd v celým USA. Všichni tu řídí giga auta, takže většina těhle záležitostí je minimálně pro vozidla velikosti autobusu. Not this one baby.

Přiblížím se k prvnímu 90-ti stupňovýmu úhlu a zaváhám. Něco mi tu nehraje. Je pozdě, couvat umím hůř, než jet dopředu. Rozhoduju se to prostě zvládnout tak, jak už jsem načala. Velká chyba. V momentě, kdy čumákem auta skoro bourám sousedovic plot, jsem ještě stále půlkou auta za zatáčkou. Kolem na jakýmsi obrubníku. To by nebyl nakonec největší problém.

Krize nastala v moment, kdy jsem najednou uslyšela skřípání, vrzání a drhnutí. Bang bang. Nezaměnitelně jsem něco posrala. Na to, že máme asi týden a půl na střeše konečně držáky a dvě kola, jsem prostě zapomněla. Jakési stříšky jsem si nevšimla už vůbec, protože jsem se soustředila na vytočení nevytočitelnýho. Navíc tady neměli žádný upozornění. Je zažaluju, protože sem si asi vyosila kolo o jejich barák. Měli to tam napsat, že jo, Amerika, boohoo. Vašku, podej stížnost!

Vystoupila jsem z auta a udělala jedinou rozumnou věc. Začala natahovat jak malej smrad. 😅 Běžela jsem do banky, ale bylo už zavřeno. Tak jsem utíkala na benzínku, pro chlapa (to jsem měla minule zaklepat).

Věta "Jsem uplně blbá." byla dostačující k vysvětlení zapasovaný dodávky do rohu stříšky banky. 

Dobře to dopadlo. Na benzínce jsem ulovila milého staršího pana zachránce č. 2, který mě nasměroval a pomohl mi se z pasti dostat. A to dokonce tak, abych o 20 cm dál nevzala kolama druhou stříšku (což bych 100% bez něj udělala). 

Pán původně chtěl, abych kola sundala na zem. Otevřela jsem prostřední dveře a pokusila se vytáhnout na mokrou střechu od deště. Tím se vyřešila Vaškova otázka do pranice: "Když tam ty kola dám, budeš schopná je sundat dolu?" 

NEBUDU. Nebo jo, ale jen o něčí barák. K řízení kupředu a dozadu teď přibývá kontrolování střechy... mordijé!

Byla jsem na sebe fakt naštvaná a tak jsem se potrestala tím, že jsem  v amoku a zhrzení sežrala M&M´s během pár sekund a ani si je nevychutnala! What a hard life..

Následující ráno jsem vyrazila do banky, protože bylo jasný, že tam mají beztak kamery. Pan zachránce n.2 mi doporučil totéž - přijít a vysvětlit, moc se nebát. Na místě činu ještě ležel kus zelenýho prkna, který jsem urvala svým opečovávaným (a nepoužívaným) bicyklem. 

Paní z banky se nezlobila, prej to není skoro žádná škoda, takže jsem v suchu a nic se řešit nebude.

Ještěže zatím nemám na střeše tu kanoi! 😆 

promiň Venco 😈 😇

Týden sólo van-lifu

Auto-moto svět z pohledu začátečníka, kterej zasedl za volant dodávky v Americe. 

A dobrej život v horách s pejsánkem.

Název AndyJede byl od začátku trošku paradox. Jestli něco nebyla moje parketa, tak to bylo řízení. Vašek přibyl do týmu jako vrchní řidič a na větu "I´m just a driver." si obhájil víza na ambasádě i imigrační přepážku.

V. je na měsíc zpět doma a nezbývá mi, než řídit. Vloni v prosinci jsem udělala řidičák a při první jízdě na Štedrý den jsem hned ucpala Cejl přes všechny pruhy. Nějak se mi nedařilo poznat, jestli mám nastartovaný auto. Prostě zdechlo v zatáčce za squashem Radost a moji mysl zatemnil adrenalin. A taky nějakej ten stresor a nervózor. Stojim přes koleje, žádnej provoz, byl sváteční den kolem poledne. Dělám, co můžu, ale vlastně se mi chce akorát brečet. Z jedné strany vidím v dáli šalinu. Z druhé taky. Za pár minut ke mě velmi pomalu obě přijíždí. Ani na mě necrčí, protože očividně pochopili, že sem marná (chvála jim, je uplně zbytečný troubit na někoho v pasti). Přijíždí princ na bílým koni. Respektive sympatickej fešák v bílým autě zastavuje u obruníku a já vyskakuju z tátova auta. "Pomoc, já nevim co mám dělat, jedu poprvé!" Sympaťák mě zachránil a popřál mi hezký svátky. Když jsem dojela asi za hodinu domů (o tři ulice dál), klepala jsem se tak, že sem nemohla ani odemknout dveře od bytu. Nejdůležitější poznatek toho dne byl však snubní prstýnek na ruce zachránce. Bůů, škoda. Priorities!

Myslím, že jsem se docela posunula. Postupem našeho putování mě Vašek začal pouštět za volant. Docela to trvalo, než mě vůbec nechal udělat jedno kolečko na parkovišti naší zrenovovanou dodávkou. Pravda, že hned za prvním parkovištěm byl deseti metrový sráz, ale tak přece nejsem upa blbá...

No..

Teď už řídím jak drak.

Vašek je pryč.

Už jsem stihla nabourat do zdi za mnou.

(couvám a najednou je tam vysokej betonovej obrubník!)

Možná odřít jedno auto. 

(otáčím se a je to natěsno... vždycky je to natěsno, ale vždycky mi V. říká, že "tam mám dva metry ještě"... jsem si fakt nejistá... na tom autě je pak odřenina, ale přisáhám, že sem necítila nic,... takže už tam byla předtím.. snad.. jo..pšt..) 

Každý den poctivě trénuju couvání a především překládání si do mozku, co vidím v zrcátku, a co to vlastně pro mě znamená.

Ani jednou jsem ještě nemusela poprosit nějakýho mužskýho o pomoct, yay! Instrukce při couvání od kamaráda se nepočítají.

Každej den mám pocit, že sem píchla. Zdají se mi o tom i sny.

Jednou jsem zaslechla něco ne moc pochvalnýho o mým parkování.  Vůbec se nedivím. Při zajíždění na parkingplatz se pravidelně trefím přesně doprostřed dvou míst a dělící čáru mám uprostřed auta. Nevím, v jaký moment nastává chyba, ale je vždycky stejná. Precizně stejně blbá. Takže musím vycouvat a zajet znova, asi tak na 5x. Ideální u obchodu, kde je mrtě lidí, aut, málo místa a hodně stresu. Poslední dny raděj moc nejim, abych nemusela na nákup.

Stejná sranda probíhá v mým dočasným kempu, který je rájem psů. Včera mě obzvlášť pobavili. Přijíždím a do cesty mi postupně pomalým táhlým krokem vleze asi 5 labradorů. A čumí. Čekaj na moji couvací show. Na místě kam chci zajet leží hračka, liška. Nechci ji přejet a ztopit, tak vyskakuju z auta, lišku sbírám a házím kus bokem. Jdu zpátky k autu, nasedám a liška leží zpět na původním místě. Jeden z těch miláčků ji "fetchnul". Čekám, až se psí obecenstvo aspoň posune stranou a začínám baletit dodávkou na svý místo. Liška neliška.

 

Řízení v USA

Už dýl chceme s Vaškem shrnout pár informací o řízení auta v USA.

Pro mě jako nováčka, jsou některý věci obzvlášť maso, protože mám zatím vytlučené v hlavě pravidla z autoškoly, který prostě musí být, nebo všichni umřeme. Třeba blinkry při objíždění překážky (nonstop záležitost v Brně). Pro zkušenýho řidiče zase absence některých základních věcí znesnadňuje rychlejší a agresivnější jízdu. Prostě všichni umřeme.

3 postřehy o řízení značky "only in America":

 

Blinkry jsou tu volitelný. Pro velké procento místních řidičů je blinkr nejspíš jen ozdobou k ohňostrojům na 4th of July. Ne fakt, bohužel na dálnicích si to frajeři kličkují mezi min. 4-proudovkama, doprava doleva, bez jakýhokoliv upozornění blinkry. Totéž ve měste, člověk chce vyjet z benzínky a čeká až auto na obzoru projede. Ale ono najednou zničeho nic zmizí v odbočce. Netřeba více cementovat.

Světla. Obecně se tu šetří na žárovičkách a světlech. Přes den se nesvítí, v podvečer taky ne. (To platí pro auta, naopak v domech se svítí celý den, všude a hodně. Asi proto, že tady maminky nesmí jen tak na děti pokřikovat "máte doma černochy?!", když nezhasnou v koupelně. To je trochu černej humor, že? Ups, a zase. Fu, není to jednoduchý, bejt korektní.). Americkým autům by v podstatě stačily jen dálkáče, protože to je jediné světlo, co používají. 

Když jsem v lednu omylem jela z Brna do Kuřimy a omylem celou dobu svítila dálkovýma světlama, všichni na mě blikali a kdyby mohli, určitě bych dostala pár facek. Až na benzínce v Kuřimi mi jeden pán vysvětlil, kde je problém a jak ho vyřešit. Musím uznat, že přes den, ve stínu, stříbrný/šedý auto na silnici bez světel není prostě tolik vidět, jako když svítí denníma - nebo je rozhodně vidět později. Co je neomylně vidět, jsou auta v noci, která nevypínají dálková světla při potkání a tak většinu času je člověk oslepenej a vidí velký h... což je ještě ok, horší by byl jelen, moose, pářící se medvědi apod. A tak jedu pomalu, protože nic nevidím. A proto se na mě nalepí zezadu někdo rychlejší a oslepuje mě do zpětnýho zrcátka svýma dálkáče ještě víc. Lovin it. Po tmě skoro nejezdíme, protože to už dávno potřebujeme mít místo, oheň a buřty s kukuřicí na grilu. Hledat místo na kempování po tmě je na prd.

Do třetice výrazné téma - rychlost. Vašek shrnul moje řízení, že buď jedu 10 nebo 90 mil/hod. Má pravdu, chvilkama se zapomenu a začne mi noha padat na pedál a z předepsané 55 se stane 70tka. Jednou už tam byla skoro ta 90tka (cca 150km/h), ale to bylo uprostřed planiny, nikde nic, rychlost se stává relativní, vzhledem k tomu, jak pomalu se otáčí planeta, že jo. Dva týdny před Vaškovým odjezdem jsem řídila hlavně já, abych si natrénovala dovednosti na maximum. Rychle jsem si zvykla na místní styl jízdy - a to nedodržovat rychlost. Přesahovat 65ku o 5 čísel je v pohodě, ale většina lidí jede tak o 10-15 rychleji. Uprostřed hor, kde nejsou velké serpentiny a sestupy, se na to rychle zvyká a člověk si to sviští jako po autíčkové dráze, co jsme si kdysi stavěli v obyváku. Pak mi ale kamarád řekl, ať "nespeeduju", že přece není kam spěchat. "Kam spěcháš, do hrobu?". Ani ne, tak teda víc chilluju.

Jízda se psem

Dokud jsme byli dva lidi, pejsánek vždycky seděl u nohou pasažéra a pokud se vzpouzel, byl usměrněn. Byla jsem trochu nervózní, jak budu řešit řízení a psa sama, ideálně během jízdy na dálnici s Baxem motajícím se do drátů nabíječek a věcí. Celý téma se vyřešilo hned po cestě z letiště, když jsme vyklopili Václava. Bax se asi na moje řízení nemohl dívat, nebo mu vadí klima, smrad nohou, nebo je jen raděj na svým pelíšku. Přichytila jsem ho k sedačce vodítkem, abych měla jistotu, že na mě během jízdy nepřeleze. Nejsem zrovna ultra dobrá v jízdě rovně, když nemám oči přilepený k cestě přede mnou. Pes se ale maximálně snažil uškrtit se lezením dozadu, do prostředku auta před postel, kde má pelíšek. A od toho dne se Baxík drží u pelíšku, zakrývá si pacicčkama oči nebo hrůzou žvejká, co má poblíž a rozhodně se mi do řízení nemontuje. Win-win, říkám že to bude geniální pes.

Pár shrnutí a trocha té nostalgie

První měsíce bych tu asi sama zahynula a to hned při první jízdě. Vašek se mě pokusil naučit, co mohl, díky! Sice by skřípal zubama, kdyby mě viděl jak teď jezdím, ale od té doby, co řídím sama, tak mi přijde, že mi to bez jeho vyděšených výrazů a hlasitýho fuňení jde líp! Už jsem ve fázi, kdy se dokážu během řízení i napít, sníst čips, použít balzám na rty nebo se podívat ze strany na stranu! Vím, kde jsou stěrače a ladím rádio! 

Klouzat po silnici mezi horama a poslouchat hudbu, to byl můj velkej sen, obzvlášť od loňska. Když nás vozili místní děcka po okolí na výlety a zážitky, kolovali jsme mobil s hudbou jako jukebox a každý vybral jednu písničku. Jedním z hitů loňskýho léta bylo pro mě "Ride" od Twenty One Pilots.

Když máš to štěstí realizovat svý sny...

Včera jsem strávila den u jezera. Hrála si s Baxem a nenápadně ho přesvědčovala, "že voda je kámoš". Když se procházíme, ťapká za mnou a když se zapomene u něčeho příliš zajímavýho, písknu a on začne jak splašený kůzle svištět ke mě a kroutit celou prdelí. Začalo pršet a dusnej vzduch se konečně osvěžil a voněl takovým tím nezaměniteným způsobem. 

Omylem jsem si místo čajových pytlíků koupila krabici kapslí do kávovaru se zeleným čajem. Vařím čaj dost srandovním způsobem, ale stejně bodne k rozjímání. Začala jsem číst Jungle Book, kterou jsem si dovezla z domu. Dostala jsem ji loni na narozeniny v originále, jako připomínku toho, že jsme novou zfilmovanou Knihu džunglí viděly s mámou v Londýně, když pro změnu ona měla narozeniny. Byl to takovej ten místní zážitek, místní lidi v kině v neturistické části města. Nejvíc se nám líbilo, že lidi okamžitě zpívali "Bear Necessities", asi jako kdyby Češi začali zpívat V lese, jó v lese, na jehličí.

Je to sice super nevýchovný a nedůsledný, ale nedá se ubránit tomu vzít si štěňátko do postele. Když se zavrtá do spacáku nebo leží jak králík, uši nahoru, moje srdce taje a zapomíná, jak mě den předtím kousnul. Byli jsme ve městě a cizí lidi se strachovali, proč mám čůrek krve přes celý lýtko. To to rozkošný štěňátko, chcete si ho pohladit?

Colorado je nádherný a lidi jsou super.

Málokdy se mi stane, že něco předčí moje očekávání nebo se jim vyrovná. Jsem velkej snílek a mám až příliš barevnou fantazii. Pět let jsem se toužila vrátit a držela si vzpomínky na místa, lidi a zážitky v hodně duhové bublině. Vidina toho, že se vrátím, mě držela, když byla potřeba. Je skoro nemožný, aby to znova bylo stejný.

Tohle místo je mi nejspíš zaslíbený, protože je to pořád stejně dobrý. Výhled na hory s nacucanýma červánkama je nepřekonatelnej. Večerní jízda kopcama s píničkou "Ride" v rádiu, je jako soundtrack k tomuhle snu. Taková je realita všedního dne, když je někdo klikař. 

Dík!  Já to světu jednou oplatím, slibuju.

A + B + CO

PS UPDATE: Co na tom, že jsem dopsala článek a nabourala kolama na střeše auta do stříšky banky. Lol, nebylo to očividně tak moc "drive thru", jak psali :D

BAX, Baxter, Baxík, Baxinka, Baxouš, Baxule, Baxmen, Baxuška, piraňa,...

nebo ta malá ku...

ale to jen, když žere hovínka

akorát, že je žere furt, protože venku je prostě široký degustační list

horsko kozí, srnčí, králičí, kačení, různých šelem, předchozích psů, kemperů, syslí,...

normálka uďo

a pak si s ním cizí paní dává francouzáky

"humpl" (Vašek, 2017)

... 

"Máme v posádce štěně! Hurá!" Zvolává nadšeně Vašek každý den. No, spíš než zvolává, tak nadává a spíš než hurá, tak... Ale taky ho má rád!

O kom, že je to řeč? No o tomhle krasavci! 

Album na FB

Tak jak to celý bylo, je a bude. 

Během hlídání domu v Coniferu mi paní domu řekla, že kousek v okolí bydlí paní s chovnou stanicí malých australáků. Bylo jasný, že se tam musíme podívat, a tak jsem paní chovatelku vystopovala na Facebooku a domluvila si poňuchňání. Sranda byla, když jsem se jí zprávama ptala, jestli můžu vzít kamaráda. Ne, že by tu bylo zas tak nezvyklý, pozvat si domů cizince, ale pro jistotu jsem jí chtěla říct dopředu, že přijdeme s Vaškem oba dva. Paní mi napsala, ať se nezlobím, ale že mě bude muset poprosit, abych kamaráda kdyžtak nechala před jejich domem v autě. Dalo to pár zpráv, než jsme si porozuměly, že já myslím pana magistra, zatímco ona pochopila, že kamarádem myslím "four-legged friend". Vašek tedy mohl i do domu.

Paní chová Miniature Australian Shepherd a díky ní jsme prokoukli do téhle menší varianty australského ovčáka. Proč existuje "mini aussie" a dokonce i "toy"? Komfort pro lidi, je to prostě tak. Pro mě ideální varianta cestovního psa - aktivní, společenský, na sporty, tůry a mazlení. Stejně jako se hodně rozšířilo, co všechno je borderka - krátkosrsté, drobné, liškoidní,.. tak se už před pár desítkami let někdo rozhodl šlechtit australáky menšího vzrůstu. A taky nemaj ocas! Neptejte se mě proč! Nebo ptejte, četla jsem, slyšela jsem několikrát, ale proč se to ještě pořád dělá.. prostě tradice. PS: A z Austrálie taky nejsou 😆

Tímhle způsobem jsem se seznámila s Mini Aussie rasou. Ale od této paní chovatelky Baxe nemám. Nemáme. Je to můj pes, ale strejda Vašek je během našeho cestování vrchní "bad cop"  a spojujeme síly na pořádnej (pozitivní/mysliveckej) výcvik.

Milý Ježíšku...

Touha po psovi mě drží už krásných 10 let, kolem a kolem - během cestování máme na štěňátko fůru času. Každý den venku, na procházkách, u jezer, řek, na loukách a v parcích. Proto jsem v Coniferu pořád googlovala a googlovala... Původně jsem se snažila sehnat třeba odrostlejší štěně či mladého psa z útulku. Bože, online výběr a "adopce" psa z útulku je tu stejně složitá, snad jako adopce dítěte u nás. Napsala jsem (jakože teď to myslim smrtelně vážně) dva motivační dopisy a životopisy na třeba 10 stran, kde po mě chtěli vědět moje příjmy a způsob živobytí, rodokmen a výpis z trestního rejstříku (ok, půlku z toho). Nakonec si vybrané favority vzal někdo přede mnou nebo se mi ani neozvali. K tomu byl adopční poplatek třeba 400 dolarů, což není za psa z útulku zrovna málo. Velký počet psů, co tu potkáváme, je z útulku a jsou boží a krásní, je to tu rozšířenější než u nás. Nakonec jsem se držela své touhy vychovat si (snad) parťáka od štěňátka, navyknout ho a socializovat na maximum a pak se s ním věnovat všelijakým srandám.

V hlavě nosím o psovi myšlenku od své zkušené kamarádky se suprovýma psiskama - "nikdy není ten správnej/perfektní čas". S vědomím, že i tady bude štěně znamenat nějaký omezení apod. jsem do toho prostě šla, protože co když na nás zítra třeba spadne asteroid a nikdy se štěněte nedočkám... Tak.

Housesitting s hlídáním psů mě taky velkou mírou rozhoupal a to především fenka Luna. Zlatej střední pejsek, ne nejchytřejší, ani nejhodnější, ale přirostla mi, byla nádherná a tak krásně spala po mým boku. Byla taková "moje". Kdyby ji panička nechtěla, brala bych ji všema 10. Vaškův pes je dosud Reggie, ten pohovněnej škrabavej divočák.  

 

Please don´t leave me, mama!

Od začátku samozřejmě počítám s tím, že pejsek se mnou poletí domů. Na psa v letadle se moc netěším, znám různý, možná mýty, možná pravdy o přepravě zvířat - nezbývá než doufat, že to jako stovky jiných zvládne v pořádku. Na rok 2018 mám plán procestovat se psem (a mou babičkou) Evropu.  Pravděpodobně vypadá, že nechám Baxe zaregistrovat jako Emotional Support Doggo a mohl by s námi letět v kabině. Uvidíme podle jeho velikosti. Některé firmy totiž využívají  volné legislativní okýnko na registraci těchto psů, kteří mohou být podporou v podstatě na cokoli - od nemocí a poruch (bipolární porucha, schizofrenie a jiný klasiky) po úzkosti a třeba i stres. Takový pes potom může být nahoře s pasažéry. Byznys je to, za 150 dolarů vám pošlou vestičku, placku a je to. Super, že? A nebo ne? S ohledem na opravdový asistenční psy je to zneužívání jejich práv a množí se případy, kdy mají lidi jako support doggy nevychovaný raťafáky a uzavírají tak možnosti a přívětivost k těm, co podporu opravdu potřebují. Uděláme maximum pro to, aby můj trhač byl vzorňas - to, že ho potřebuju oprávněně, je pro každýho, kdo mě zná, bez debat. 😅

Varianta je taky stále taková, že mám ještě půl roku na to, tu najít manžela s horskou vilou, jeepem, kayakem a hroznou chutí na urychlený vdavky.

PS: Vůůůbec si tím štěnětem nenahrazuju mimino. Já přece děti nesnáším. Chovám ho, šišlám na něj a zpívám mu ukolíbavky jen proto, že je děsňoučce loztomilouškej!

Hledání psa skončilo úspěšnou komunikací s chovatelkou Janae, ze západního Colorada. Jeli jsme se k ní do chovné stanice hlavně podívat, informovat a tak napůl omrknout jedno štěně. Delta, odkud jsou, je už hodně pouštní oblast blízko Utahu a je to přesně tam, kde jsme uvízli v kaňonu a oddělali si auto.

Cesta na západ nám pokaždé trvala dýl, než jsme my i navigace plánovali. A tak jsme napoprvé k paní chovatelce ve výsledku přijeli o několik hodin později a poslední volné štěně si někdo ten den, pár hodin před námi zamluvil. Byl to Bob, velikej pomalej tlusťoch, red merle, modrý oči. Boží štěně, ale fuč, nedá se nic dělat. Paní to bylo hodně líto, že to vyšlo na jeden den, ale byla to v podstatě naše chyba. Shodou okolností měla Baxe zamluveného jiná slečna, která ale otálela s placením a pozvláštnu komunikovala omluvy. Chovatelka se rozhodla, že jí dá ultimátum a nakonec vše vyšlo v můj prospěch - Bax připadl nám.

Po ztroskotání v kaňonu jsem paní chovatelce dala závazně vědět, že štěně (tehdy bez jména) beru. Za tři týdny jsme se pro něj měli zastavit. Dny uběhly jako nic a většinu mezičasu jsme strávili vymýšlením jména. Podle jeho chování bylo vidět, že to není žádnej posera, spíš průzkumník a tesák. Takže jméno Bob šlo do kytek. Na Netflixu jsme se dívali na pohádku Lilo a Stitch, a charakter Stitche by na něho sedl absolutně. Víc se mi ale líbilo jméno Lilo. Jenže to byla holka... 😄 A tak jsme na sebe v autě, mekáči či v lese pokřikovali všechny možný varianty jmen končící na "o", aby to bylo mezinárodně univerzální. Lehká inspirace u Momo dost možná. Lilo, Hiro, Bobo, Bíbo, Toto, Doggo, ... Vašek se snažil prosadit Rambo. A taky Reggie.

Zajímavý na chovné stanici byl super systém, který možná jednou okopčím (až mi bude tak 50)! Vedle chování malých australáků se, kromě jiného, živí paní Janae tzv. "day care". Hlídá malý děcka či děti po škole a má u sebe doma takovou jeslo-družinu. Pro děti je to ráj, protože se můžou denně mazlit s pupíčkama. Štěňata se naoplátku socializují a jsou od mala navyknutá na děti. Supr trupr, no ne? Zbývající z věcí, kterou budu muset Baxe naučit až doma, je jízda šalinou.

You can call me "Cutie Patootie"

Když jsme si štěňátko vyzvedávali, děti měly těžký chvíle se s ním rozloučit. V našem případě je malá šance, že ho budou v budoucnu vídat. Jedna holčička pejska obzvlášť milovala. Při příjezdu jsem byla rozhodnutá, že se pejsek bude nakonec jmenovat Hugo. Holčička, tak pětiletá před nás předstoupila, že mu vymyslela jméno - Baxter, pro nás zkráceně Bax. Chovatelka Janae posunkovala, že to nemusíme brát závazně, že prostě děcka atd.. ale už během pár kroků k autu, s pejsánkem v náručí, sem si říkala, že to není špatný, že se mi to líbí! 

Týdny škvaření mozků na vymyšlení jména a hledání inspirace ve Walmartu (Macaroni, Tortellini, Taco, atd.) ukončila malá holčička se super nápadem. Jménu mu přistane, je to Bax! Jako Češi sice používáme pády a voláme na něj "Baxi" a i samotné "Bax" vyslovujeme jinak než místní (otevřený/uzavřený "a") , ale co na tom, je to prostě pupík a "nobody cares".

A tak se už Baxík naučil kempovat, válet se v tom největším prachu a bordelu, žrát hovínka a křoupat uhlíky (studený), přiběhnout na zavolání (když jsme v dobrým prostředí), rozsápat Vaškovi ruce a mě stahovat sukni. Umí "sit-down-up", rolluje, spinká v kavárnách, kaká a čůrá kus od tábořiště a líže si pinďoura 20h ze dne. Když spí v posteli, tak vydrží v noci i 8 hodin bez záchodu (nebo si nikdy nevšimnem, že nám načural do spacáku). Žere mi vlasy a usbčka. Ultimátně balí holky i borce. A dostává kornoutek zmrzliny zadara. A tu pak darovává Vaškovi.

Třeba jsme takhle v našem oblíbeným all-you-can-eatu a pejsek spinká pod stolem, nádhernajz. Jdu k buffetu a z dálky slyším klasické "aaaaaaaaach/oooooooo". Aniž se otáčím, vím, že parta holek objevila štěňocha. Chápu, nechávám je vyhladit ho do sytosti, protože sem na tom normálně stejně. Říká se tomu "puppy therapy" a třeba se tím jednou budu živit! 

Je krásnej, šikovnej, oprsklej, je můj. Juchů!

Pozdravy ze Starbucks, od stolu a pod stolem, posílá Andy a Bax.