sobota 27. května 2017

Nejzážitkovější místo v Coloradu - Kaňon smrti

 

Potřebuješ zvednout hladinku adrenalinu? Nech si od Andy nastavit navigačku!

 

14 dní jsme hlídali dům v horách. Měli jsme se skvěle, podnikli několik výletů, koulovaček, já psala a Vašek kutal. Napadla nám kupa sněhu, ochraňovali jsme kočku se psem před divokou zvěří a večery trávili u Netflixu se zmrzlinkou (doporučujeme 13 reasons).

Čas letí jako blázen a byla potřeba popojet zase dál. Začínali jsme fest pohodlnět a chtělo to zase vyrazit do divočiny.

A tak jsme vyjeli na západ Colorada.

Do nádhernýho kaňonu.

A málem přišli o auto.

A umřeli.

Asi 10x.

Do kaňonu se dalo dostat dvěma způsoby a já zvolila na navigaci tu kratší. Kdo mohl vědět, že to bude přímo srázem do rokliny?!

V poslední době nám sice už nezlobila baterka od auta, ale začaly odcházet brzdy. Máme plán je vyměnit během příštího housesittingu, za týden.Vašek umě brzdy šetří a při jízdě z kopce podřazuje. Já raděj moc neřídím.

Těšili jsme se na nový zážitky a dobrodružství a proto bylo ideální zamířit skrze poušť do kaňonu plnýho překážek a nástrah. YOLO. 

Popravdě nic z následujícího jsme nečekali - ale o tom přece cestování je!

Vjeli jsme na prašnou cestu a dokonce se vraceli podívat na ceduli po straně, jestli náhodou nezakazuje vjezd autům. Nezakazovala. Ale nejspíš doporučovala jít raději pěšky, na koni či na čtyřkolce.

A tak jsme se rozjeli vstříc dramatu o těchto dějstvích:

1. Cesta se postupně začala přeměňovat na měsíční krajinu posázenou minami. Dodávka vesele skákala po brdcích a šutrech či zapadávala do děr. 

2. K tomu se proměnila na mulí stezku podél stometrového srázu. Serpentiny střídaly úzký zatáčky za roh, kam nebylo vidět. 


3. Zajeli jsme tak daleko, že nebylo návratu. Nebyla šance otočit se či vyhnout protijedoucímu vozidlu. Naštěstí se jiný magor nenašel. 

4. Téměř uprostřed cesty stál šutr. Začali jsme panikařit. Couvat už ujetou cestu by bylo téměř nemožný. I pro Vaška.

5. Celá cesta dolů měla 9 mil. První jsme jeli asi hodinu. Byl brzký večer. Dole na nás čekal kemp.

6. Šutr se nám podařilo "objet" zleva. Vašek se bojí výšek. O tom, co viděl pod sebou na hraně srázu raděj nemluví. Pravým zadním kolem jsme šutr trochu odtlačili. A asi přišli o disk.

7. Po nekonečnu skákání, mravenčí práci a tempu jsme dojeli do údolí na rovinu.

8. Radovali jsme se.

9. Pak před náma přes cestu tekla řeka. Vašek situaci obhlídl a bez větších rozpaků řeku v pohodě přejel.

10. Stejnou "řeku" jsme museli přejet ještě jednou

11. Jeli jsme dál a smáli se slovy "co ještě".

12. Najednou před námi na cestě ležel giga strom.

13. Kolem stromu byla vyjetá náhradní cestička, pravděpodobně čtyřkolkou nebo jeepem. Pro naší dodávku to znamenalo skoro sjet do řeky. Kořeny stromu, okolo kterých jsme se vytáčeli v prudké zatáčce objíždějíc spadlý strom, jsou druhým favoritem na příčinu ztráty disku kola. (nějaký ošklivý zvuky jsem slyšela...kromě našich nadávek smíšených se smíchem) 

14. Následoval moment, během kterýho jsme zjistili, že předchozí "řeka" byla zatím říčkou. Před námi tekla už fakt řeka. V moment našeho příjezdu ji obratně brodila kráva. Všude přítomný krávy na nás nechápavě čuměly. Vašek na ně řval ať nečumí.



15. Vašek se rozhodl přebrodit řeku jako kráva. Voda mu sahala do půlky stehen. Naše auto je hodně vysoký a na předchozích brodech se tak tak namočilo. Tohle už byla vyšší liga.



16. Zhodnotila jsem situaci pro Vaška jako moje řízení. "Je to 50 na 50. Buď to přežijem, nebo nepřežijem."

17. Domluvili jsme si strategii. Vašek vjede rychle do řeky široké min. 10 metrů a snad nezapadnem. Když jo, Vašek vyskočí a honem bude tlačit auto zezadu, během čehož já přeskočim za volant. Začala jsem být hodně nervózní. Krávy nesouhlasně bučely.
  
18. Rozjeli jsme se a přes kapotu se nám převalila tsunami. 

19. Překvapivě tím příběh nekončí a našemu autíčku patří všechna čest. Vydrželo toho už s náma dost. Řekou projelo, nechcíplo a my nevěřícně pokračovali dál.

20. Za řekou se nacházela cesta, kterou jsme mohli jet od začátku, kdybych ji zvolila na mapě. NUDA! Jeli jsme po ní dál, obdivovali skalní útvary, údolí plný krav a nakonec dorazili k super vodopádům a tábořišti. V kaňonu bylo večer několik dalších aut a krásně teplo.

21. Ráno byly všechny tábořiště prázdný. Dali jsme si obvyklou snídani a vymýšleli procházku. Další den jsme museli být zase na východě v 5 hodin vzdálené lokalitě s domem na hlídání na víkend. Byli jsme uprostřed pouště, uprostřed dna kaňonu, mimo civilizaci, bez signálu a zatím znali jen jednu cestu nahoru, která nepadala v úvahu. Doufali jsme, že ta druhá bude trošku míň offroadová.

22. Nasedli jsme do auta, strčili klíčky do zapalování a uslyšeli známý "cvak, cvak, cvak".

23. Auto sice nechcíplo hned po vlně přes kapotu, ale očividně přes noc už naši sranda cestu nerozdýchalo a do rána vypustilo duši. Koukali jsme pod kapotu, ale nic očividně vyřešitelnýho tam nebylo.

24. Naštěstí v dáli bylo auto a ještě s jedním pochopili dle naší otevřené kapoty problém a přijeli nám na pomoc. Auto máme pojištěné jen na škodu způsobenou někomu, takže sehnat a platit odtud odtahovku by byl PRŮSER! Máme více štěstí než rozumu a celou eskapádu opět vyřešilo nakopnutí baterky druhým autem. Tfuj tfuj. Cokoli jinýho by byl... to už jsem naznačila.

25. Ráno jsem taky zpanikařila, protože jsem slyšela divný zvuky a viděla něco velkýho černýho a malýho černýho za tím. Třásla jsem s Vaškem a šeptem hystericky ječela "medvěd s malýma". (což je ta nejnebezpečnější varianta jak potkat medvěda, obzvlášť když běhám pomalej než Vašek). 
Václav mi to asi nesežral ani na chvilku a hned mě setřel, že je to černá kráva (jako stovky jiných okolo).

26. Vyrazili jsme a jeli po fajn štěrkové cestě podél řeky krásným údolím. Všude samý medvědi. Chci říct krávy.

27. Bylo jen otázkou času, kdy nám krávy zatarasí cestu. Dočkali jsme se a tak jsme kus cesty popojížděli okolo býků velkých jak naše auto. Bylo to vlastně fajn, protože všude byly telátka! Až na to jedno, co spinkalo u cesty v keři stejným způsobem jako podle V. spinkají nebo se opalují zvířátka kolem dálnice.


28. Vypadalo to, že celá tahle trasa bude končit hezky. Stádo krav na silnici totiž náháněli praví fešní kovbojové na koních! A kdo jim pomáhal? No přeci dvě borderky!!!

29. Na rozloučenou s kaňonem nám však na přední sklo přistála taramtule. Moje smrt. Už jednou málem musel Vašek sjet do příkopu, protože jsem měla zevnitř na okně pavouka a panickej záchvat. Tahle chlupatá potvora s modrýma očima (nemyslim Vaška, muhahaha) byla naštěstí venku. Dva dny.
















Ptám se Vaška při psaní o téhle magořině: 

"Proč jsme to vlastně všechno dělali?"

"No abychom otestovali ty nový poličky!"


Na památku máme i malý film!

(omluvte prosím vulgarismy, to ten adrenalin) 



čtvrtek 18. května 2017

The love story of Andy and the USA



This is for my English speaking friends or Czech friends, who speaks better English than me and would like to enjoy correcting my efforts. I will try my best – it really sounds right in my head like this!

 


After explaining the culture differences between home and the US in Walmart (alrighty, you can translate it as well as I roasted US a bit), I thought it would be fair to write something nice – still 100% true.

This article will be about my travels to America, my point of view after several visits and already more than year altogether of traveling or working here. I would like to tell the story about how I experienced Americas´ spirit and why I choose to come back.

Have you been in the US before?

Yes, couple times! I was lucky that my father took me and my older brother to the US when I was 16. I can celebrate one decade anniversary this summer. Ew! My dad showed us the beauty of the west coast – national parks, famous cities and theme parks. At that time I enjoyed the theme parks such as Universal studios in LA and Sea World probably the most. Even though I fainted in queue for one roller coaster because of the heat and lack of water. Lol, I just remember my brother saying “Hey, your lips are weirdly white...Andrea…Andrea?…Andrea!” And I cried like crazy while Shamu splashed the first rows of the audience. TOO MUCH FEELINGS. I loved it here, but we “only” got 3 weeks of vacation – that made us tourist, not travelers. Still it was a big opportunity and eye opening experience and I am thankful for that to my dad very much. 

When I was 18, I tried the solo traveling, went to London and worked there during summer break. I worked in Turkish café just with Turks and lived alone, so that’s for my English improvement. Sure I became independent and loved the adventures. 

Two goofs adverturing hard
I met at university my dear friend Martina, with whom we traveled to the United States. Little did we know, how it works and we were just plain “let´s go”. We flew to Miami, in June. And understood, why everybody leaves Florida in summer. It is HOT! We had few wrong expectations about our job options, so in the end, we had to go home after one month. But that month was one of the craziest but best adventures I ever did. I had amazing traveling buddy and we had way too many great laughs. And biiig dept.

Colorado 💛

Following year I was looking for “someone’s uncle that would hire me in Alps”. My friend Monika wrote me, that she is going to work in Colorado, US and I can join her. I haven’t had the slightest idea how that summer will change my life. We worked at Mount Princeton Hot Springs Resort in middle of Rocky Mountains and it was the best summer of my life. I was everyday outside in the mountains, gazing at the scenery, taking gazillions of photos and exploring the Rockies as much as possible. We hiked to the Mt. Princeton top and that really shaped my interests for future. 
On the way to the top of Mt. Princeton, the gorgeous 14er

I am no professional hiker or good sportsman, but I definitely know how to appreciate the beauty of the top of the mountain.  It has something to do with conquering your limits and also changing your point of view on the whole world. I feel like the mountains are huge magnets attracting smaller objects, like people. It was much easier for me in the mountains to understand, how our lives are kinda small and short, so it is a good idea to enjoy it, because even all the troubles or any sadness is just tiny compared with the view you have from the heights. 

Too deep for you? Sorry! I have even worse stories, but that’s for another time. My passion for traveling and mountains kept me going ever since, no matter what life brought.

New Hampshire 💛


They say you can see sea from the top of Mount Washington
It took me few years to come back but when the time was right, I used the exchange program again and applied for dream job in New Hampshire. And it happened to be even better than I imagined. I worked as an Activity attendant at Bretton Woods (part of Mount Washington Resort) and my job was to get tanned outside on the sun while looking at the mountains. I mean while attending activities such as climbing wall, archery, go karts or zip line. How great is that? I have met amazing local people and learned a lot.  And enjoyed multiple hikes as well as beating Mount Washington with very dear friend Karina and a guy from Tinder, who actually saved our lives. 

I still felt it is not enough! I wanted to travel full time and stay longer at various places. So that where the year in a van plan came to the game. We are currently in Colorado and I cried like baby when I saw my bellowed Mount Princeton again. We have whole summer ahead of us (hopefully, cause it’s snowing at this moment in May!) in Rockies – things can´t get better.

The United States are not only about amazing nature, but also about people. I love meeting strangers here. I might be very lucky, but close to 100% people I have met were friendly. I generally believe people are good, so that makes traveling easier and more exciting. In America, people are pretty open about it and they don’t hesitate to be nice to you. And I love that! Sure, in services and shops, it is required. But I have so many stories about strangers, who told us something very nice, helpful or just positive, because it brightened our days. It really fits my personality – at home, I am mostly considered as expressive person but in US I feel shy, because others are way more open.

I always tell my friends in Czech one of the most heartwarming situations that happened to me in US. It is very special to me, but I would say pretty ordinary for Americans. We were traveling with Martina along the east coast with Greyhound bus, from Florida to Maryland. It was way too many hours on the road (maybe 30?). On one stop, we decided to buy a hot chocolate. We were on tight budget, so that was a luxurious decision! We went to the coffee machine, chose desired drink, payed and the machine broke. The cup haven’t fall down where it´s supposed to – so our precious chocolate just flew through. We left the machine in despair and sat on the bench. There was a girl behind us and she saw our tragedy (well we laughed about it but it was for sure unpleasant). After a while, the girl came to us, with extra cup of hot chocolate and gave it to us. Just like that, because… well.. because… because this is what people in America do!

And last but not least - I also love any kind of All You Can Eat Buffets.

středa 17. května 2017

Osobnostní rozvoj cestováním v podání Vaška

Rozhodl se vyřešit moji lekavost.

Píšu článek pro jedny webovky o tom, jak se s někým nezabít během cestování v dodávce. Přemýšlím o tom, jak jsme si nastavili naše týmový soužití a jestli se tam promítají i nějaký teorie ze školy. Mohlo by to být zajímavý.

Realita je však taková, že posledních pár dnů bych ho zabila!!! 


V článku o policii jsem popisovala svoje infarkty, když mě někdo v noci vzbudil bušením na auto. Vašek nechápal proč tak jančim, já nechápala jeho nulový reakce, prostě nic.


Následovalo dalších pár lekacích excesů, z nichž poslední byl obzvlášť směšnej a absurdní. Dívali jsme se na televizi a přímo přede mnou seděl pes, malej smeták. A jen tak čuměl. A zničeho nic mi zaštěkal přímo do obličeje. Můj systém to nezvládl a zkolaboval asi takhle nějak:






Konečně jsme zase v domě, ve velkým prostoru, máme každej svůj pokojíček a víc soukromí. Po týdnech v dodávce, kde každý akt jednoho projde hodnocením toho druhýho, je představa třípatrovýho domu a expanze osobního prostoru prostě dokonalá. Natož svoboda moct si v klídku trošánku uprdnout nebo se podrbat. Omyl. 


Vašek se rozhodl mě z lekání vyléčit. Mám toliko štěstí, že se mě jeho veličenstvo rozhodlo vzít do péče a obdarovat svými vybranými medicínskými přístupy. Bez možnosti odmítnout!


Vašek na mě bafá. Co nejvíckrát za den se ke mně přilíží zezadu a bafne, zatřese se mnou nebo zařve „Co to zase píšeeeeš?“.


Léčba mi nesmírně pomáhá. Jsem maximálně paranoidní a pravidelně řvu po domě „Ani to nezkoušej! Seš trapnej! Bello, vyřiď tomu volovi, že o něm vím.“ Často Vašek pracuje venku na autě nebo je na záchodě, takže neprávem obviňuju kočku nebo psa. 


Včera jsem zahloubaně psala, když v tom se mnou NĚKDO začal zezadu třást. A radostně u toho volal „Ha! Dneska už po páté!“. Odveta se mi nedaří, on se nelekne nikdy. Začínám uvažovat o tom, že ho v noci přidusím polštářem.


Hlídáme nádherný horský dům, jehož design spočívá v otevřeným prostoru. Obyvák s okny přes dvě patra je spojený s kuchyní a dá se projít dokolečka ke dvěma schodištím. Jednoduše ideální na plížení se, je tu hodně rohů. Raději bych zase hrála na schovku, ale na to mi Vašek řekl, „že se přece přede mnou schovává celej den“.  Z mé romantické představy psaní článků s výhledem na hory se postupně stalo především čekání na další útok. 


Dneska celou tuhle magořinu ještě povýšil. Vařila jsem oběd a z okna viděla, že máme za domem na pozemku srnky. Snažím se je ulovit na spešl fotku a proto si vzala mrkve a šla po nich. Vašek před domem kutí poličky a tak jsem mu při dveřích řekla, co mám v plánu. Prohodili jsme, že tu jsou zase, protože je vídáme každý den v našem horským sousedství u různých domů. Od Vaška se postupně během kempování učím o myslivosti. Přibližovala jsem se k srnám a přemýšlela nad strategií pohybu, jakou by asi zvolil Vašek. Tiše jsem našlapovala a skákala po kamenech, namísto šustivýho listí, a cítila se vcelku profi (i přes batikovaný triko). Dokud jsem byla v zákrytu, srny mě neřešily. Jakmile jsem však vykoukla do jejich zornýho pole, vzaly roha, a jak antilopy odskákaly. Po všech čtyřech zaráz – dělají to srny i u nás?


Celou výpravu jsem tedy zabalila a vydala se druhou stranou okolo domu nazpět. Najednou za sebou slyším kroky a Vašek stojí přímo za mnou (přitom předtím piloval trámky na opačné straně domu). Tentokrát jsem se nelekla, ale naivita mě neopustila, protože jsem se ho zeptala, jestli se šel taky podívat na srnky. Prdlačky! Ten dobytek na mě chtěl bafnout během mé špionáže srn. Představa, že by nás viděl nějaký kolemjdoucí soused, plížit se po zahradě za sebou, mě rozeskává. 😄🙉 

PS: Během dopisování těhle řádků ten pakůň zase číhal za mnou...


 Zbývá 7 měsíců, kdo nakonec přežije?