Import psa z USA - část II.

Cesta

Pojďme se podívat na to, jak probíhala naše více než 30ti hodinová cesta se psem z USA do České Republiky. Celkový čas počítám z hotelu u SAF až do domu v Brně. 

Trasa byla rozdělena na tři lety. Ze San Francisca do New Yorku (6h), odtud nejdelší let, do Lisabonu (8h), a následoval ještě jeden přelet z Lisabonu do Prahy (3,5h). K tomu jsme v NY čekali okolo 10h na přestup a 2h v Lisabonu.  Na závěr nás čekal ještě přejezd z Prahy do Brna. 

Bylo to dlouhý, ale vše dopadlo dobře a proběhlo v podstatě hladce.

Byla jsem připravená na nejhorší a nechala se jen příjemně překvapit.

Zpětně se na cestu dívám velmi pozitivně. Když se zamyslím do hloubky, bylo to samozřejmě v momentech náročné. Pro konkrétní představu, jak let se psem probíhal, jsem tedy z paměti vytáhla co nejvíce vzpomínek a dojmů. Budu ráda, když někomu jednou pomůžou - ať už při zavrhnutí pořídit si psa v zahraničí, či při vlastním převozu. Sama jsem při zjišťování informací o dovozu psa z USA načetla všechno, co se tématu i jen lehce týkalo! Nejčastěji to znamenalo (bohužel pro mě) pročítání starých příspěvků z roku 2012 na fórech E-miminko apod. 😆

Kromě dokumentů, zmíněných v minulém článku, jsem se na přelet s Baxem připravila několika způsoby, od vybavení po pár režimových změn v posledních dnech. 

Bax už kdysi tušil, že ho čeká dobrodružnej život.

Před odletem

• Věděla jsem dopředu, že by měl mít Bax povolen vstup do letadla bez přepravky, díky jeho registraci jako Support Doggo. Přesto jsem chtěla mít pojistku a přepravní zavazadlo pro psa do letadla pořídila několik měsíců dopředu. Správně by měl mít pes takové rozměry, aby si v zavazadle mohl stoupnout, otočit se a lehnout si s natažena packama. To si dokážu představit v případě čivav či trpasličích jezevčíků, ale bohužel  ne s Baxem. Váží obdobně, ale disponuje dlouhýma nohama (a ušima) a pobyt v tašce by byl spíš jen symbolický, například při nástupu do letadla, rozhodně ne dlouhodobý. Taška mi nakonec na letišti posloužila jako zavazadlo na přebytečný bordel. Snažila jsem se Baxe seznámit s taškou postupným zvykáním a neobvykle chutnýma odměnama v průběhu několika týdnů před odletem. Popravdě si v ní maximálně lehl, ale na nošení byla pro něj příliš vratká, krátká a vůbec se mu nelíbila. Rozměry tašky či boxu na psa do kabiny letadla se vždy dočtete na stránkách letecké společnosti (u náš např. 17x11x9in). Ta moje byla nejlevnější jednoduchá, ohebná a měkká a ani přesto nešla zasunout pod sedadlo před námi, kde by správně zvíře mělo být.

  

  Letištní koberec a "Baxi, nespi, Baxi, nespi!"

• U veterinářky jsem dostala radu zklidnit pejska před cestou Benadrylem - jde o lidské antihistaminikum, známé tím, že uspává a oblbuje. Jsou to malé pilulky, které lze rozpůlit a prodávají se na volno v lékárně (v USA rozuměj v obchodě). Benadryl je údajně šetrnější než rovnou uspávadlo. Důležité bylo prášek vyzkoušet několik dní před odjezdem (čím dřív, tím líp) a mít jistotu, že psovi po něm není zle. Bylo jasné, že Baxovi dáme co nejmenší dávku a během testování polovinky jsme si nakonec nebyli jistí, jestli vůbec něco dělá. Zdál se trochu utlumenější a klidnější, ale určitě ho to neskolilo. Což nakonec byla lepší varianta než pes v bezvědomí. (Při převozu pejska v zavazadlovém prostoru či cargem se žádná medikace nedoporučuje.)
• Poslední dny před odletem jsem se snažila víc hlídat, co Bax venku olizuje, byť ho fáze degustování všech bobků už docela přešla. Mám s ním ale opakovanou zkušenost, že něco sežere a pak je poblitkin. Pro převoz musí být pes zdravý a nesmí obtěžovat jiné cestující. Bax se musel výjimečně vykoupat, což nesnáší, ale upřímně mu tak táhlo z držky, že voňavý kožíšek byl úplně fuk! Poslední dny jsem ho ani nepouštěla do psích parků, ikdyž to bylo dilema - dobře se tam unaví a vyřádí, ale občas je to divoký.
• V den odjezdu jsme se snažili Baxe unavit, ale vzhledem k předávání hlídaného domu a přepravování se přes velkoměsto, moc času na Baxe  nebylo. Poslední noc jsme strávili v hotelu u letiště a ve čtyři ráno museli být ready nasednout na autobus k terminálu. Když Bax začal usínat během dne, zkoušeli jsme jej zabavit, aby byl unavený následující den  a spal v letadle. No... Bax rád hlídá a hotel u letiště znamenal, že se pořád někdo ochomýtal na chodbách a u dveří. Takže drahoušek Bax celou noc proštěkal a nevyspal se nikdo. 
• Najíst dostal naposledy večer (a první let byl v 6 ráno) a potom na začátku 10ti hodinové čekačky, ale o jídlo moc nejevil zájem. (To je u něj obvyklý i bez stresu.) 
• Zabalené s sebou do letadla jsem měla pro psa
• Puppy Pads - cca 4 plínkové podložky, které se používají k tréninku štěňátek a já je nakonec moc nevyužila. Počítala jsem s tím, že je budu mít pod Baxem v letadle či se na ně vyčůrá na záchodech na letišti. (Nehrozilo.)
• Pytlík granulí - měla jsem ještě vzorek jeho granulí v originálním balení od chovatelky, tak na dvě dávky.
• Vlhčené ubrousky, kapesníky a pytlíky - na případné nehody.
• 1 cestovní mističku - v mém případě vršek od nějaké krabičky, do které dostával častěji vodu a jednou granule.
• Pet láhev vody
• Benadryl
• Původně jsem měla nabalené i všechny jeho nejoblíbenější tyčinky na žvýkání, aby se zabavil. Den před odjezdem, kdy už jsme neměli cestu do obchodu, mi je jeden nejmenovaný nenažraný psycho labrador vytáhl ze zazipovaného kufru a všechy sežral. Baxovi stačilo ve výsledku pár kokin.

JFK psí plácek

Průběh letů

První let ze SF do NY jsme absolvovali s Delta Airlines. Support Bax byl potvrzený přes telefon a bylo vidět, že jsou na ně zvyklí. Na internetu jsem se dočetla, že mám kvůli cestování se psem přijít na letiště o několik hodin ještě dřív než obvykle. Paní na telefonu mě zklidnila ať nestresuju, že bude stačit k obvyklým 60ti minutám přidat 15. Brzy ráno jsme dorazili s veškerou bagáží na letiště a hned se k nám obrátil pracovník Delty. Nasměroval nás kvůli psovi na Special Needs Check In a tím jsme se vyhnuli už dlouhé frontě čekajících na klasickém check inu. Yay! Předložila jsem ESA letter s potvrzením Baxova statutu, zkontrolovali jsme, jestli máme sedačky vedle sebe a bez nejmenších problémů byli odbavení za pár minut a ještě přednostně. Den začal velmi dobře!

Kontrola příručních zavazadel probíhala obvyklým způsobem, jediný rozdíl byl v tom, že jsem neprocházela kruhovým scannerem, ale vzali mě i se psem kousek bokem a setřeli mi dlaně. (Na zbytky chemikálií? Střelnýho prachu? Drog? Drog, který pašuju uvnitř Baxe? To těžko, do něho byl problém dostat i miniaturní prášek na uklidnění 😆) Pet láhev na vodu se vždy před kontrolou snažím dopít a pak zase napustit, jinak musí do koše, teď jsem to hlídala hlavně kvůli psovi. 

Na letišti se Bax pohyboval přiměřeně vystrašeně a držel se nás, Na sobě měl samozřejmě vestičku a občas by mě ranila mrtvice z některých lidí. Šli jsme například svižným krokem z jednoho terminálu na druhý a já se snažila držet Baxe na krátko v záplavě podobně spěchajících lidí. Vždycky se najde nějaká super paní, co se vám psa pokusí odlákat mlaskáním nebo pískáním. V mém případě to není taková tragédie a nejedná se o nic nebezpečného (jako u asistenčních), ale byla by fajn ustálená slušnost nechat cizí psy na pokoji. Mám ráda, když rodiče vedlou své děti k tomu, aby se mě nejprve zeptaly, jestli si štěňátko smí pohladit. To je ideální! 

Tím se dostávám k tomu, že s pejskem logicky nechcete spěchat a je ideální mít dost času na přesuny a přestupy. Letiště bylo pro Baxe opět úplně nové prostředí a zvládal ho slušně - přesto pro něj byla velkou výzvou např. první jízda proskleným výtahem, přesun vlakem mezi terminály, jezdící pruhy (těm jsme se vyhýbali - tzn. delší přesuny, stejně tak jezdící schody). 
Bax pochopil, že "dnes není den vhodný na kraviny", spolupracoval a pelášil s náma. Zároveň jsem byla ráda, že jsme na to s Vaškem dva. Já nervák, milion věcí, změn, zodpovědnost za psa, únava,... a do toho se mi zasekne kolečko tunovýho kufru ve výtahu, pes už táhne ven, lidi se tlačí dovnitř, já propadám panice, ... prostě díky V.

Těsně před nástupem do letadla jsme Baxovi dali půlku prášku a já se šla ohlásit k pultu, že mám s sebou psa. Paní nás rovnou poslala do expres řady a navždy tak zapsala Delta Airlines do jasné volby s kým letět se psem.

V letadle pod sedačkou.

První rozjezd a vzlet letadla byl pro Baxe samozřejmě nejhorší. Letadlo hučí a vibruje šíleným způsobem. Do toho se rychle mění tlak. Na to, jak celá takhle záležitost musí být pro malýho psa děsivá, prokňučel Bax jen prvních 20 min (z necelých šesti hodin letu).  Dobrá zpráva je, že přes hluk letadla není kňučení slyšet, oproti pláči dětí. Bylo vidět, že na to nejhorší není dostatečně utlumený. Po nějakém čase lezení nahoru a dolů po mých nohách, si nakonec ustlal a zbytek cesty už raděj prospal. Pro nás byl let trochu nepohodlnější, protože jsme kvůli věcem a psovi měli míň prostoru na nohu, ale holt to byla daň za to moje kvítko ušatý. Prostor u nohou byl tak stísněný, že moc nepadalo v úvahu snažit se Baxovi dát napít, či vytahovat z batohu kokino. Během letu bylo docela jasné, že na to Bax nemá pomyšlení. Soustředil se na propichování mě pohledem "Jak jsi mi to mohla udělat?!".

Po přistání jsem popadla Baxe do ruky, aby neměl automaticky chuť si přidřepnout na letadlový kobereček a snažili jsme se co nejrychleji získat zavazadla a mazat ven, kde by se mohl vyvenčit. Zvládl to s přehledem! Protože se jednalo o dva na sobě nezávislé lety, museli jsme si opět vyzvednout kufry - každý pohyb po letišti jsme tedy absolvovali opět se všemi věcmi. (Rozuměj: můj giga kufr, Vaškův pukající kufr, každý se svým batohem, taškou, ukulele, dekou, spacákem a k tomu Bax... no sbalte rok v zahraničí do 23 kilo!) 

Následovalo dlouhé čekání na let do Evropy. Letiště JFK je na vysoké úrovni, co se týče služeb nabízených cestujícím. Kuřáckou budku už v USA asi zakázali, zatímco v Evropě ještě ne. JFK bylo naopak vybaveno například jakousi Yoga Room, Dog Relief místnůstkou pro venčení psů a především přímo před východem z letiště travnatým pláckem určeným pro psy. 

Bax obecně nijak výrazně nepije, takže byl vůbec problém do něj nějakou vodu během čekaček dostat. Zkusila jsem na něj vyzrát a v zoufalosti mu do vody nalámala kokino, abych měla lepší pocit, že mi holoubek nevyschne na prach. Během čekání jsme se opět snažili ho nenechat moc spát, aby si to našetřil do letadla, na nejdelší let. Asi si dokážete představit, jak reálné je se 10 hodin věnovat psovi, když je sám člověk utahanej... takže všeho s mírou.

Druhý let začal krapátko komplikovaněji. Už jsme nebyli za VIP! Let do Evropy s přestupem v Lisabonu jsme absolvovali s leteckou společností TAP Portugal. Začali jsme úspěšně tím, že jsme z 10 hodin asi 8 hodin čekali omylem na špatném Terminálu, klasika. Odbavení probíhalo už obvykle mezi ostatními cestujícími a během něj mi opět jen zkontrolovali ESA letter. Na letence jsem taktéž měla opět poznámku o Support Doggovi. 

Během čekačky nebyl Bax nijak obzvlášť utlumený a tak jsem počítala s tím, že mu před druhým letem dám druhou půlku prášku na uklidnění (rozestup okolo 16ti hodin). Do dneška si nejsem jistá, jestli se nám to podařilo! Baxík se naučil tou svou mrštnou hubičkou všechno vyflusávat a s jistotou nesníst nic, co nechce. Zkusili jsme mu neúspěšně prášek vpravit do útrob těsně před nastoupením do letadla a potom ještě jednou na sedadle, ale odtud už nevím, jestli pidi prášek jen někam odlítl nebo ho doopravdy polkl.

Před boardingem do druhého letadla jsem postupovala stejně. Na gatu jsme byli dřív a jakmile přišly paní od letecké společnosti, šla jsem se jim ohlásit a zeptat, jestli mám dělat něco speciálního. 

"Pes musí být v přepravce." odpověděla jedna a já začala tušit komplikace. Na tašce jsem o pár hodin dřív nechtě urvala poutko na zip.

"Nemusí, je to Support."

"Musí."

Začalo pár upocených minut, během kterých jsme se s Vaškem na střídačku snažili Baxe narvat do tašky, protože dobrovolně tam v takovém frmolu nechtěl ani za zlatý prase.

"Mám email od TAP Portugal Medical Cases, kde je výslovně napsáno, že nemusí být v přepravce."

Paní se začala vykrucovat, že je to sice hezký, ale nezáleží to na ní, že to posádka letadla prostě neodsouhlasí. Začala jsem v naštěstí ještě nabitém telefonu hledat email (poučení pro příště, mít raději vytisknuto, protože baterka během dlouhého čekání mizí raz dva). Paní si email přečetla a mručela. Během toho se Vaškovi podařilo Baxe uvěznit v tašce, ale já už byla rozhodlá, že to uhádám, protože to mám přeci černé na bílém. 

"Pojďte se mnou k letadlu a já se vám klidně můžu zeptat crew." (Však uvidíš holčičko, četla jsem mezi řádky.)

Myslím, že doufala, že se mě zbaví tím, že to zamítne někdo jiný a tím mě usadí. Sešli jsme rouro-chodbou ke dveřím letadla a tam na ní počkali. Za okamžik se vrátila a omluvila se mi. Support opravdu nemusí být zavazadle a ona to nevěděla. Páčko, bejby! Velmi nepříjemná chvíle, s dobrým koncem. Kdybych byla vyspaná a v klidu, asi by mě to tolik nevzrušovalo. 

K sedadlům už jsme Baxe donesli v tašce. Na zaoceánský let jsme měli perfektní místa vedle sebe u okýnka a navíc jen ve dvou, takže Bax byl hezky na zemi u stěny a nikoho jsme nerušili (při střídání se na wc apod.). Druhý vzlet už kňučel jen cca 10 minut a pak jsme svorně vytuhli. Vašek říkal, že jsem spíš já byla v kómatu a Bax po mě občas poskakoval, ale mě to bylo šumák a spala jsem jak dudek. Taky řešení, vyhodit nás z letadla nemůžou, tak dobrou!

Hogo fogo psí záchodek v bezcelní zóně,
na kterej Bax nehodlal ani stoupnout.

Poslední přestup v Lisabonu byl jen na dvě hodiny a nemile nás překvapilo letiště v tom, že nemělo k dispozici čůrací místnost pro pejsky. Vylézt z letištní haly během krátkého přestupu by bylo riskantní, protože bychom znovu museli projít kontrolou a neměli jsme času nazbyt. Při přejezdu autobusem od letadla k hale jsem doufala, že si někde rychle přidřepne venku a já se budu tvářit jakože "Jéminánky...". Řidič letištního shuttle busu dával ale dobrý pozor, aby se nikdo nikam nezatoulal, takže jakmile jsem se psem udělala dva kroky bokem, a ne rovnou dovnitř letiště, hned mě zprcal a zahnal. Takže Baxík byl naposledy na záchodě v NY a pak až v Praze. 
Zkusila jsem jej vzít na záchod pro vozíčkáře, dát mu na zem plínkovou podložku, ale netvářil se, že by chápal, co od něj chci. Už je to velkej kluk! Myslím si, že malé štěňátko by to možná ze strachu, leknutí a dlouhé doby jen tak pustilo, ale starší pes by spíš dýl jančil. Takže Bax má jedničku s hvězdičkou za to, že mě ušetřil utírání loužiček či sbírání bobků v letadle.
Zajímavé je, že jsme v Lisabonu kontrolou nakonec procházeli i přesto, že jsem jen přestupovali z letadla do letadla. (Pravděpodobně kvůli vstupu do EU.) Novinkou bylo, že jsem Baxovi musela sundat vestu i vodítko a pán kontrolovač si koledoval o to, že se pes vysmýkne a zdrhne do tajemných útrob letištních hal.

Podařilo se nám opět do posledních pár minut čekat na špatném místě, protože změnili bránu odletu, ale naštěstí mělo letadlo i zpoždění, takže jsme se jen urychleně přesouvali mezi parfumérkami a Desigualem. 

Nechtěla jsem opakovat situaci na JFK a šla se opět rovnou zeptat pána u brány, jestli je OK s mým Supportem a už byla připravená hájit svou půdu. Pán (to nejsou letušky a letušáci, ne? Pan zaměstnanec aerolinky.) byl ale absolutní sympaťák a srandař, ujistil mě, že ví, jak to funguje. Vyzval mě, ať si klidně sednu, že mi dá vědět, až bude letadlo připravené k odletu (skrze zpoždění). Na posledním letu jsme byli obsloužení jak anglická královna, protože na nás opravdu mávnul a do letadla nás pustil úplně první i před první třidou. Cesta se psem měla i své výhody!

Během posledního letu už byl Baxmen tak unavený, že ani nekňučel a na střídačku spal u nohou nebo se mazlil s lidma, co seděli okolo nás. Tentokrát nám dali sedačky vedle sebe s tím detailem, že mezi námi byla ulička. 😆

Dlouhá čekačka, nadšený pes a dva zanedbanci.

Celnice po příletu do ČR

Pro dovoz psa z USA do ČR bylo nejdůležitější vyřídit formulář Health Certificate, čip a vakcinaci. No... povím vám to popořádku.

Vystoupili jsme z posledního letadla a já věděla, že musím co nejrychleji se psem ven, protože přes 12 hodin neměl možnost se vyvenčit. Vašek počkal na zavazadla a já šla dopředu. Chtěla jsem Baxe vyvenčit a vrátit se na pomoc Vaškovi, ale to byla blbost. Dává smysl, že z venku není možné jen tak vlézt zpět do haly se zavazadly, ještě že tak. Šla jsem tedy ke dveřím ven napravo a kdybych nebyla poctivá, tak už nemám co řešit.
Na levé straně východu visela malá cedule Celní správa a za pultem vykecávali dva pánové s kámojdou odnaproti o tom, jak nemají co dělat.

"A! Tak už někoho máte." Slyším, když se přibližuju blíž k přepážce.

"Dobrý den, můžu vyjít ven a ještě se vrátit? Asi ne, že? Já kvůli psovi, po dlouhým letu..."

Tím začal první delší oficiální rozhovor s Čechem na téma psích papírů a já se ani nemohla vykoktat. Pánové byli vysmátí, bylo jim to docela šumák. Ale když už jsem přišla, tak ať jim ukážu nějaký papíry...jestli mám. S otevřenou náručí mě v domovině tedy přivítali dva stréci, co ani nevěděli, kde má pes čip. Fórečkovali ostošest, ale nakonec se mě mile zeptali na pořizovací cenu psa.

"A kolik vás pejsek stál? Víte, že byste to měla proclít? Řeknu vám to takhle, limit je 430 dolarů. Tak co, kolik vás stál, slečno?"

"429?"

"Výborně, tak nashledanou."

Dobrou Baxi.

Představovala jsem si drsnou kontrolu a strachovala se možné karantény. Očividně bych  prošla ven bez povšimnutí a tak zůstává otázkou, jestli ty papíry a vyřizování za tohle stálo... Příště jede Bax na černo.

Dva dny po příletu byl Baxátor unavenej a návštěvách hodně spal. Naši byli nadšení, jak je hodnej a "maminky si moje spinkající děťátko  pochovaly". 
Už se probral a nabral nový vítr do plachet. Naši se mě ptají, jestli mám pro něj ještě ty uklidňováky.

Tímto končí souhrn všech zkušeností, které můžu předat, ohledně dovozu psa z USA. Zajímá-li vás, jakou třešničkou končilo celé mezikontinentální cestování a jak na mě zapůsobil domov můj, mrkněte na následující závěrečný příběh.

A. 🌻