nebo ta malá ku...
ale to jen, když žere hovínka
akorát, že je žere furt, protože venku je prostě široký degustační list
horsko kozí, srnčí, králičí, kačení, různých šelem, předchozích psů, kemperů, syslí,...
normálka uďo
a pak si s ním cizí paní dává francouzáky
"humpl" (Vašek, 2017)
...
"Máme v posádce štěně! Hurá!" Zvolává nadšeně Vašek každý den. No, spíš než zvolává, tak nadává a spíš než hurá, tak... Ale taky ho má rád!
O kom, že je to řeč? No o tomhle krasavci!
Tak jak to celý bylo, je a bude.
Během hlídání domu v Coniferu mi paní domu řekla, že kousek v okolí bydlí paní s chovnou stanicí malých australáků. Bylo jasný, že se tam musíme podívat, a tak jsem paní chovatelku vystopovala na Facebooku a domluvila si poňuchňání. Sranda byla, když jsem se jí zprávama ptala, jestli můžu vzít kamaráda. Ne, že by tu bylo zas tak nezvyklý, pozvat si domů cizince, ale pro jistotu jsem jí chtěla říct dopředu, že přijdeme s Vaškem oba dva. Paní mi napsala, ať se nezlobím, ale že mě bude muset poprosit, abych kamaráda kdyžtak nechala před jejich domem v autě. Dalo to pár zpráv, než jsme si porozuměly, že já myslím pana magistra, zatímco ona pochopila, že kamarádem myslím "four-legged friend". Vašek tedy mohl i do domu.
Paní chová Miniature Australian Shepherd a díky ní jsme prokoukli do téhle menší varianty australského ovčáka. Proč existuje "mini aussie" a dokonce i "toy"? Komfort pro lidi, je to prostě tak. Pro mě ideální varianta cestovního psa - aktivní, společenský, na sporty, tůry a mazlení. Stejně jako se hodně rozšířilo, co všechno je borderka - krátkosrsté, drobné, liškoidní,.. tak se už před pár desítkami let někdo rozhodl šlechtit australáky menšího vzrůstu. A taky nemaj ocas! Neptejte se mě proč! Nebo ptejte, četla jsem, slyšela jsem několikrát, ale proč se to ještě pořád dělá.. prostě tradice. PS: A z Austrálie taky nejsou 😆
Tímhle způsobem jsem se seznámila s Mini Aussie rasou. Ale od této paní chovatelky Baxe nemám. Nemáme. Je to můj pes, ale strejda Vašek je během našeho cestování vrchní "bad cop" a spojujeme síly na pořádnej (pozitivní/mysliveckej) výcvik.
Milý Ježíšku...
Touha po psovi mě drží už krásných 10 let, kolem a kolem - během cestování máme na štěňátko fůru času. Každý den venku, na procházkách, u jezer, řek, na loukách a v parcích. Proto jsem v Coniferu pořád googlovala a googlovala... Původně jsem se snažila sehnat třeba odrostlejší štěně či mladého psa z útulku. Bože, online výběr a "adopce" psa z útulku je tu stejně složitá, snad jako adopce dítěte u nás. Napsala jsem (jakože teď to myslim smrtelně vážně) dva motivační dopisy a životopisy na třeba 10 stran, kde po mě chtěli vědět moje příjmy a způsob živobytí, rodokmen a výpis z trestního rejstříku (ok, půlku z toho). Nakonec si vybrané favority vzal někdo přede mnou nebo se mi ani neozvali. K tomu byl adopční poplatek třeba 400 dolarů, což není za psa z útulku zrovna málo. Velký počet psů, co tu potkáváme, je z útulku a jsou boží a krásní, je to tu rozšířenější než u nás. Nakonec jsem se držela své touhy vychovat si (snad) parťáka od štěňátka, navyknout ho a socializovat na maximum a pak se s ním věnovat všelijakým srandám.
V hlavě nosím o psovi myšlenku od své zkušené kamarádky se suprovýma psiskama - "nikdy není ten správnej/perfektní čas". S vědomím, že i tady bude štěně znamenat nějaký omezení apod. jsem do toho prostě šla, protože co když na nás zítra třeba spadne asteroid a nikdy se štěněte nedočkám... Tak.
Housesitting s hlídáním psů mě taky velkou mírou rozhoupal a to především fenka Luna. Zlatej střední pejsek, ne nejchytřejší, ani nejhodnější, ale přirostla mi, byla nádherná a tak krásně spala po mým boku. Byla taková "moje". Kdyby ji panička nechtěla, brala bych ji všema 10. Vaškův pes je dosud Reggie, ten pohovněnej škrabavej divočák.
V hlavě nosím o psovi myšlenku od své zkušené kamarádky se suprovýma psiskama - "nikdy není ten správnej/perfektní čas". S vědomím, že i tady bude štěně znamenat nějaký omezení apod. jsem do toho prostě šla, protože co když na nás zítra třeba spadne asteroid a nikdy se štěněte nedočkám... Tak.
Housesitting s hlídáním psů mě taky velkou mírou rozhoupal a to především fenka Luna. Zlatej střední pejsek, ne nejchytřejší, ani nejhodnější, ale přirostla mi, byla nádherná a tak krásně spala po mým boku. Byla taková "moje". Kdyby ji panička nechtěla, brala bych ji všema 10. Vaškův pes je dosud Reggie, ten pohovněnej škrabavej divočák.
Please don´t leave me, mama!
Od začátku samozřejmě počítám s tím, že pejsek se mnou poletí domů. Na psa v letadle se moc netěším, znám různý, možná mýty, možná pravdy o přepravě zvířat - nezbývá než doufat, že to jako stovky jiných zvládne v pořádku. Na rok 2018 mám plán procestovat se psem (a mou babičkou) Evropu. Pravděpodobně vypadá, že nechám Baxe zaregistrovat jako Emotional Support Doggo a mohl by s námi letět v kabině. Uvidíme podle jeho velikosti. Některé firmy totiž využívají volné legislativní okýnko na registraci těchto psů, kteří mohou být podporou v podstatě na cokoli - od nemocí a poruch (bipolární porucha, schizofrenie a jiný klasiky) po úzkosti a třeba i stres. Takový pes potom může být nahoře s pasažéry. Byznys je to, za 150 dolarů vám pošlou vestičku, placku a je to. Super, že? A nebo ne? S ohledem na opravdový asistenční psy je to zneužívání jejich práv a množí se případy, kdy mají lidi jako support doggy nevychovaný raťafáky a uzavírají tak možnosti a přívětivost k těm, co podporu opravdu potřebují. Uděláme maximum pro to, aby můj trhač byl vzorňas - to, že ho potřebuju oprávněně, je pro každýho, kdo mě zná, bez debat. 😅
Varianta je taky stále taková, že mám ještě půl roku na to, tu najít manžela s horskou vilou, jeepem, kayakem a hroznou chutí na urychlený vdavky.
Varianta je taky stále taková, že mám ještě půl roku na to, tu najít manžela s horskou vilou, jeepem, kayakem a hroznou chutí na urychlený vdavky.
PS: Vůůůbec si tím štěnětem nenahrazuju mimino. Já přece děti nesnáším. Chovám ho, šišlám na něj a zpívám mu ukolíbavky jen proto, že je děsňoučce loztomilouškej!
Hledání psa skončilo úspěšnou komunikací s chovatelkou Janae, ze západního Colorada. Jeli jsme se k ní do chovné stanice hlavně podívat, informovat a tak napůl omrknout jedno štěně. Delta, odkud jsou, je už hodně pouštní oblast blízko Utahu a je to přesně tam, kde jsme uvízli v kaňonu a oddělali si auto.
Cesta na západ nám pokaždé trvala dýl, než jsme my i navigace plánovali. A tak jsme napoprvé k paní chovatelce ve výsledku přijeli o několik hodin později a poslední volné štěně si někdo ten den, pár hodin před námi zamluvil. Byl to Bob, velikej pomalej tlusťoch, red merle, modrý oči. Boží štěně, ale fuč, nedá se nic dělat. Paní to bylo hodně líto, že to vyšlo na jeden den, ale byla to v podstatě naše chyba. Shodou okolností měla Baxe zamluveného jiná slečna, která ale otálela s placením a pozvláštnu komunikovala omluvy. Chovatelka se rozhodla, že jí dá ultimátum a nakonec vše vyšlo v můj prospěch - Bax připadl nám.
Po ztroskotání v kaňonu jsem paní chovatelce dala závazně vědět, že štěně (tehdy bez jména) beru. Za tři týdny jsme se pro něj měli zastavit. Dny uběhly jako nic a většinu mezičasu jsme strávili vymýšlením jména. Podle jeho chování bylo vidět, že to není žádnej posera, spíš průzkumník a tesák. Takže jméno Bob šlo do kytek. Na Netflixu jsme se dívali na pohádku Lilo a Stitch, a charakter Stitche by na něho sedl absolutně. Víc se mi ale líbilo jméno Lilo. Jenže to byla holka... 😄 A tak jsme na sebe v autě, mekáči či v lese pokřikovali všechny možný varianty jmen končící na "o", aby to bylo mezinárodně univerzální. Lehká inspirace u Momo dost možná. Lilo, Hiro, Bobo, Bíbo, Toto, Doggo, ... Vašek se snažil prosadit Rambo. A taky Reggie.
Zajímavý na chovné stanici byl super systém, který možná jednou okopčím (až mi bude tak 50)! Vedle chování malých australáků se, kromě jiného, živí paní Janae tzv. "day care". Hlídá malý děcka či děti po škole a má u sebe doma takovou jeslo-družinu. Pro děti je to ráj, protože se můžou denně mazlit s pupíčkama. Štěňata se naoplátku socializují a jsou od mala navyknutá na děti. Supr trupr, no ne? Zbývající z věcí, kterou budu muset Baxe naučit až doma, je jízda šalinou.
Po ztroskotání v kaňonu jsem paní chovatelce dala závazně vědět, že štěně (tehdy bez jména) beru. Za tři týdny jsme se pro něj měli zastavit. Dny uběhly jako nic a většinu mezičasu jsme strávili vymýšlením jména. Podle jeho chování bylo vidět, že to není žádnej posera, spíš průzkumník a tesák. Takže jméno Bob šlo do kytek. Na Netflixu jsme se dívali na pohádku Lilo a Stitch, a charakter Stitche by na něho sedl absolutně. Víc se mi ale líbilo jméno Lilo. Jenže to byla holka... 😄 A tak jsme na sebe v autě, mekáči či v lese pokřikovali všechny možný varianty jmen končící na "o", aby to bylo mezinárodně univerzální. Lehká inspirace u Momo dost možná. Lilo, Hiro, Bobo, Bíbo, Toto, Doggo, ... Vašek se snažil prosadit Rambo. A taky Reggie.
Zajímavý na chovné stanici byl super systém, který možná jednou okopčím (až mi bude tak 50)! Vedle chování malých australáků se, kromě jiného, živí paní Janae tzv. "day care". Hlídá malý děcka či děti po škole a má u sebe doma takovou jeslo-družinu. Pro děti je to ráj, protože se můžou denně mazlit s pupíčkama. Štěňata se naoplátku socializují a jsou od mala navyknutá na děti. Supr trupr, no ne? Zbývající z věcí, kterou budu muset Baxe naučit až doma, je jízda šalinou.
You can call me "Cutie Patootie"
Když jsme si štěňátko vyzvedávali, děti měly těžký chvíle se s ním rozloučit. V našem případě je malá šance, že ho budou v budoucnu vídat. Jedna holčička pejska obzvlášť milovala. Při příjezdu jsem byla rozhodnutá, že se pejsek bude nakonec jmenovat Hugo. Holčička, tak pětiletá před nás předstoupila, že mu vymyslela jméno - Baxter, pro nás zkráceně Bax. Chovatelka Janae posunkovala, že to nemusíme brát závazně, že prostě děcka atd.. ale už během pár kroků k autu, s pejsánkem v náručí, sem si říkala, že to není špatný, že se mi to líbí!
Týdny škvaření mozků na vymyšlení jména a hledání inspirace ve Walmartu (Macaroni, Tortellini, Taco, atd.) ukončila malá holčička se super nápadem. Jménu mu přistane, je to Bax! Jako Češi sice používáme pády a voláme na něj "Baxi" a i samotné "Bax" vyslovujeme jinak než místní (otevřený/uzavřený "a") , ale co na tom, je to prostě pupík a "nobody cares".
Týdny škvaření mozků na vymyšlení jména a hledání inspirace ve Walmartu (Macaroni, Tortellini, Taco, atd.) ukončila malá holčička se super nápadem. Jménu mu přistane, je to Bax! Jako Češi sice používáme pády a voláme na něj "Baxi" a i samotné "Bax" vyslovujeme jinak než místní (otevřený/uzavřený "a") , ale co na tom, je to prostě pupík a "nobody cares".
A tak se už Baxík naučil kempovat, válet se v tom největším prachu a bordelu, žrát hovínka a křoupat uhlíky (studený), přiběhnout na zavolání (když jsme v dobrým prostředí), rozsápat Vaškovi ruce a mě stahovat sukni. Umí "sit-down-up", rolluje, spinká v kavárnách, kaká a čůrá kus od tábořiště a líže si pinďoura 20h ze dne. Když spí v posteli, tak vydrží v noci i 8 hodin bez záchodu (nebo si nikdy nevšimnem, že nám načural do spacáku). Žere mi vlasy a usbčka. Ultimátně balí holky i borce. A dostává kornoutek zmrzliny zadara. A tu pak darovává Vaškovi.
Třeba jsme takhle v našem oblíbeným all-you-can-eatu a pejsek spinká pod stolem, nádhernajz. Jdu k buffetu a z dálky slyším klasické "aaaaaaaaach/oooooooo". Aniž se otáčím, vím, že parta holek objevila štěňocha. Chápu, nechávám je vyhladit ho do sytosti, protože sem na tom normálně stejně. Říká se tomu "puppy therapy" a třeba se tím jednou budu živit!
Pozdravy ze Starbucks, od stolu a pod stolem, posílá Andy a Bax.
Žádné komentáře:
Okomentovat