Murphyho oheň

K oblíbeným sportům během kempování patří rozdělávání ohně. Samotné podpalování se překvapivě vždy povede, byť mi to někdy zabere i dobrou půl hodinu. Příčinou je většinou nedostatek papíru a především blbej zapalovač, jehož největším smyslem bytí je ožehávat mi plamenem prsty - namísto zapálení podstrčenýho papíru.

Přátelští táborníci, obývající "moje místo" přede mnou, často nechávají u ohniště hromadu nasbíraného dřeva a nasekaných polínek pro svoje následovníky. Tím se podpalování podstatně zrychluje a jakmile slyším vítězný praskání dřívek, přihazuju vše, co se mi dostane pod ruku.

Problém se vynoří vždy v moment, kdy mi konečně plápolá solidní a úctyhodný "fajr".

Začne foukat.

Silně.

Oranžové plameny bičují najednou nedostatečně vysokou hradbu ohniště z kamení a okolí tábořiště vyloženě křičí suchem a touhou začít hořet. Mrtvé stromy, žlutá tráva, rychle hořící šišky a pobíhající pes.

Nechci se dostat do zpráv, jako ta turistka, která zničila přírodní bohatství Spojených států. Představa, že bych patřila k pitomcům, kteří neopatrnou manipulací s ohněm podpálí les, mě natolik děsí, že celou situaci urychleně řeším. 

Při příjezdu na místo vždy vyskautuji nejbližší potůček, který dřív nebo později slouží k minimálně dvěma účelům. Nejčastěji k mytí prašných černých nohou (a psa) před tím, než si zalezeme do spacáku. 

Při zvedajícím se větru vytahuju z kufru kýbl, nabírám žabincovou vodu a celé své hořící dílo poctivě zalívám. Často se v ten moment přidává i déšť potvrzující, že je po táboráku. Po opečeným chlebu s hořčicí. Po nahřátí těla před chladnou nocí v horách. 
Přede mnou už jen syčí bazének plavajících uhlíků a mokrýho dřeva.

Co na tom, že do 5-ti minut deštík ustane, znovu vysvitne slunce a po větru ani památky.

Konejším se tím, že místní by byli rádi, za zodpovědnou cestovatelku, které záleží na místě, které dočasně obývá. 

Pravděpodobněji by si dost možná ale mysleli, že jsem uplně blbá hysterka.   

 Ale kdo by nebyl, při projíždění tímhle!