Moje představa Texasu byla plná
stereotypů – sucho, poušť, placka. Ke
slovu placka se váže…
Seděli jsme ještě na Floridě ve
Starbucks na internetech a probírali fotky. Koukali jsme na Vaškovy fotky „z pohledu řidiče“ a bavili se o jednotvárnosti floridské krajiny –
silnice rovný, bez zatáček, nikde žádnej kopec, natož hora ve výhledu.
„Hrůza, to je samá PLACKA, PLACKA, PLACKA!“ Nadávám hlasitěji, než si
uvědomuju. Často mám pocit, jakoby to, že nám nikdo nerozumí, znamenalo, že nás
ani okolí nevnímá. Ve Starbucks jsem se přesvědčila, že nás okolí občas i
poslouchá.
Slyším smích a tichý šišlavý placka, placka, placka. Podívám se
směrem ke zdroji hihňání a vidím puberťácký pár sedící v rohu kavárny,
dívající se mým směrem. V moment, kdy jsem je jak úča přistihla, zatuhli.
Vydechli, když viděli, že se tomu směju. Došlo mi, že jsem se rozčilovala
příliš nahlas (asi jako nein, nein, nein!)
a představila si, jak pro ně slovo PLACKA musí znít srandovně – a oni pro nás,
když netuší, co papouškují.
Florida byla turistická
destinace, plná multikulti lidí a migrujících seniorů na různý sezóny. Postupujeme
více na jih a jsme zvědaví, jak moc se domorodci budou lišit. Polovina lidí nás
lákala na „jižanskou pohostinnost“ a druhá trošku varovala před nedružnými venkovany (rozuměj vidláky, rednecky,
hicky,…).
Doposud jsme měli štěstí (podle
nás spíš SPRÁVNÝ MINDSET) na hodný
lidi a ani Texas nebyl výjimkou. Potkali jsme lidi s různýma příběhama a
měli tak možnost nahlídnout do života místních. Ač to někdy bylo divočejší,
rozhodně jsme se pořád nedostali do jakéhokoliv ohrožení. Největším rizikem
našeho nomádění je zatím příroda – zvěř a počasí. Takže v poho.
Pan policajt z Texasu
Přijíždíme na perfektní
kempoviště zadarmo. Piknikové stoly, řeka, grily, záchodek. Trochu sušší
prostředí uprostřed Texasu, ale kemp obklopují keře a pár stromů. Naše výbava
se zdá už v podstatě kompletní. Máme dokonce stůl! Dlouho jsme objížděli
sekáče a hledali kempovací stůl za dostupný peníz, až nakonec zvítězil bytelný
kousek z Walmartu, nejlevnější co jsme viděli.
K řece s jezem přijíždí
klasický místní truck s huskym na
korbě. Z auta vylízá klasický místní pán (krátký vlasy, fit, v kšiltovce)
a za ním vyskočí absolutně netradiční jezevčík (dlouhosrstý flekatý
s jedním modrým okem a druhým hnědým). Přijeli tradičně krmit husy
toustovým chlebem za dolar.
Vyrazím od naší dodávky směrem
k nim, ulovit pár pohlazení huskyho. A
přichází „Amerika“. Dostala jsem
chleba pro husy, seznamovací pokecání, málem celýho psa (kdyby se manželka
nezlobila) a vizitku „kdybychom cokoli
potřebovali“. Pán byl místní policista a bohužel jsem si nezvládla
zapamatovat jeho jméno a ani na vizitce není (je obecná policejní, na níž
napsal svůj mobil). Mohl by to být třeba Bob. Nebo Tom, ale to byl jiný
vysloužilý šerif, kterého jsme potkali v kempu, a dal nám na sebe vizitku,
kdybychom cokoli… o tom příště.
Po cestě ke kempu jsme si všimli
cedule k odbočce na „rodinný křesťanský
ranč, kde jsou vychováváni dobří chlapci z Texasu“. Hned mě zajímalo,
jestli jde o převýchovný tábor,
pěstounskou péči či nápravný ústav, protože jsme během cest už potkali
jednu slečnu pracující s problémovými teenagery uprostřed přírody. A pro
ty, co znají „cash me outside“, autorka tohohle virálu byla na převýchově na podobným ranči též. Něco
pro sociálního pedagoga.
Před rozloučením s panem
policajtem jsem si na ranč vzpomněla a zeptala se, jestli o něm neví víc.
Jestli bychom se tam mohli jet podívat.
Z pána vypadlo, že tam
vyrostl. Že je to zařízení pro „troubled
boys“. Že si před rančem prošel
šedesáti pěstouny. Možná říkal šestnácti a já blbě rozuměla, ale i to je
šílený číslo. A že tam před pár dny dělal přednášku. Pochopila jsem, že proto,
že je dobrej policajt a navíc peer pro tamní kluky.
Znovu nám nabídl, že kdybychom
potřebovali třeba sprchu nebo vyprat, ať dáme vědět, že u nich doma vždycky
někdo je. Dům má plný dětí a manželka ráda pohostí cestovatele. Má totiž
rakovinu, takže je doma.
Ten den jsem byla nějak na měkko.
Tohle byl dobrej příhoz do ohně.
Další den jsme vyrazili omrknout
ranč. Bohužel jsme se strefili do víkendu, kdy nejsou návštěvní hodiny, a
kancelář byla zavřená. Ranč je obří komplex domků, taková vlastní vesnička
s příslušným rančovým vybavením a zvířenou. Základní filozofií tamní práce
s problémovou mládeží jsou křesťanské hodnoty a výchova v náhradních
rodinách.
Kontakt na pana policajta jsme
využili vzápětí – jednak, protože v oblasti San Angela bylo pěkný vedro a
taky proto, že jsme si koupili neuvěřitelně slaný párky a během jejich
grilovačky vypili skoro celý náš barel
zásobní vody. Domluvili jsme se, že nás vyzvedne v kempu a vezme na
osvěžení k sobě domů kousek odtud.
Zastavili jsme u rodinného domu z kamene
uprostřed rančů, koňů, krav a kaktusů.
„Ten jsem sám postavil.“ Odpovídá s poděkováním na pochvalu
domu během toho, co sklízí z křesla policejní opasek s bouchačkama.
Se zbytkem rodiny jsme se
nakonec nepotkali, ale poňuchňali jsme si huskyho Harley a dva jezevčíky.
Pán byl frajer a patří mu respekt
za to, kam se vypracoval a dík za vstřícnost ke dvoum upoceným v-podstatě-bezdomovcům-z-ČR.
Paní od FBI
Po návratu do kempu nás čekal
večer s jiným Texasanem. Začali jsme připravovat snovou večeři, grilovaná kuřecí prsa se zeleninou. Měl to být
klidný večer s pivečkem, čerstvým jídlem (den bez konzervy je pro nás svátkem) a pohodovou atmosférou.
Že
bude vítr foukat odjinud, nám mohlo napovědět policejní auto stojící u sousedních kemperů . Zapletli jsme se do
řešení životní krize paní z vedlejší stanu, která vypadala, že v tom
stanu už nějakou dobu žije. Porvali se s manželem, jeho policie odvezla a
ona zůstala v kempu sama se psem, bez auta. Přišla se za náma svěřit s těžkostí
života, kterou musela ve stanu notně zapíjet. Jako správný socped jsem jí
poskytla krizovou intervenci a do nekonečna jsme poslouchali její trápení v pár
větách dokola. Paní vzhledem vypadající jako bezdomovkyně prý pracovala pro
FBI, má IQ 140, porazila by Vaška v šachách a manžela strašně miluje, ale taky nenávidí. Kolik z toho, co
nám povídala, bylo pravdy, netuším.
Pár věcí vím jistě.
Vyhořely nám uhlíky a vystydlo maso. Opravdu jsem nechtěla paní
zapalovat cigaretu, kterou už měla v puse tak, že si ji strčím do své.
Fakt jsem se jí bála půjčovat svoje brýle (hádám, že bych se tu za nový
nedoplatila), ale nedokázala jsem je uhájit. Ne, opravdu jsem jí nemohla dát
kroužek, co mám v nose – především proto, že ho nedokážu ani otočit, natož
vytáhnout. A už vůbec nezvládnu
propíchnout nos jí. Z naslouchajícího a chápajícího socpeda se ze mě
stal po pár hodinách hladovej a unavenej socped, kterej se toužil ožraly
zbavit. Překecala jsem paní, že jí doprovodím ke stanu (s plánem nechat ji
tam).
Osudová chyba.
U stanu byl na řetězu kolem
stromu uvázanej její pes. Mixka ovčáckýho psa s pitbulem. Krásnej pes,
slušný tele. Paní zakopla o jeho řetěz a začala se válet v prachu a
hovnech, který tam pejsánek už pár dní střádal. Pes se rozdivočí, na řetězu se
div neoběsí a hrozně skáče. Přemlouvá mě, ať si ho jdu pohladit. Já oupa nemám
důvěru vyjít vstříc k jeho rafající tlamě.
Nemusela jsem. Paní ho tak zručně
uklidňovala, až se jí uplně vyvlíkl z obojku.
Kapitola druhá. Ožralá paní a k tomu divokej pes.
Bojim se. Pes byl na řetěze asi
pár dní v kuse, takže sprintuje ze strany na stranu po celým kempu a když přiletí jako torpédo k nám,
nenapadne ho nic lepšího než se od nás párkrát odrazit. Vašek to bere líp než
já, má zkušenost s giga psama. Byl to roční pes, takže kombinace skoro
štěněte a k tomu nevyběhanýho.
Sranda pro mě končí
v moment, kdy už špinavá od prachu a psa schytávám další nálet, během něhož
mě nechtěně drápne do nohy. Doggo nadšeně přiletí znova a rozetře si moji krev po bílým kožichu. Vybavim si hromadu hoven, ve
který ležel ve svým výběhu, podívám se na majitelku, která nevypadá jako
zodpovědná očkující panička a mám dost.
Vašek se mezi nálety psa a paničky
snaží pořád ještě grilovat a klepe se hlady, protože jsme od rána nic nejedli a
pomalu zapadá slunce. Oba nasadíme výraz „stačilo by“.
Paní se nakonec sbalila a vytuhla ve stanu. Nějakou dobu jsme
ještě kontrolovali řeku, jestli se
nametená nevypleskla do vody. Pes šťastně pobíhal po areálu, dokud jsme ho po
večeři neodchytli a neuvázali, aby ho něco nesrazilo.
Na noc jsme raděj přeparkovali na
druhou stranu řeky, abychom se vyhli nočním návštěvám.
Lidi v Texasu „great“, i
paní na nás byla moc milá a hodná, Vaškovi chválila zuby, mě řasy. Falešná
představa nesnášenlivýho jižana tedy rozbita. A příroda? V příštím článku
– kdo by to byl čekal, že v Texasu budou kaňony a jezera jak Brno! (já
vim, někdo vzdělanější než já jo :D)
Žádné komentáře:
Okomentovat