Osobnostní rozvoj cestováním v podání Vaška

Rozhodl se vyřešit moji lekavost.

Píšu článek pro jedny webovky o tom, jak se s někým nezabít během cestování v dodávce. Přemýšlím o tom, jak jsme si nastavili naše týmový soužití a jestli se tam promítají i nějaký teorie ze školy. Mohlo by to být zajímavý.

Realita je však taková, že posledních pár dnů bych ho zabila!!! 

V článku o policii jsem popisovala svoje infarkty, když mě někdo v noci vzbudil bušením na auto. Vašek nechápal proč tak jančim, já nechápala jeho nulový reakce, prostě nic.

Následovalo dalších pár lekacích excesů, z nichž poslední byl obzvlášť směšnej a absurdní. Dívali jsme se na televizi a přímo přede mnou seděl pes, malej smeták. A jen tak čuměl. A zničeho nic mi zaštěkal přímo do obličeje. Můj systém to nezvládl a zkolaboval asi takhle nějak:

Konečně jsme zase v domě, ve velkým prostoru, máme každej svůj pokojíček a víc soukromí. Po týdnech v dodávce, kde každý akt jednoho projde hodnocením toho druhýho, je představa třípatrovýho domu a expanze osobního prostoru prostě dokonalá. Natož svoboda moct si v klídku trošánku uprdnout nebo se podrbat. Omyl. 

Vašek se rozhodl mě z lekání vyléčit. Mám toliko štěstí, že se mě jeho veličenstvo rozhodlo vzít do péče a obdarovat svými vybranými medicínskými přístupy. Bez možnosti odmítnout!

Vašek na mě bafá. Co nejvíckrát za den se ke mně přilíží zezadu a bafne, zatřese se mnou nebo zařve „Co to zase píšeeeeš?“.

Léčba mi nesmírně pomáhá. Jsem maximálně paranoidní a pravidelně řvu po domě „Ani to nezkoušej! Seš trapnej! Bello, vyřiď tomu volovi, že o něm vím.“ Často Vašek pracuje venku na autě nebo je na záchodě, takže neprávem obviňuju kočku nebo psa. 

Včera jsem zahloubaně psala, když v tom se mnou NĚKDO začal zezadu třást. A radostně u toho volal „Ha! Dneska už po páté!“. Odveta se mi nedaří, on se nelekne nikdy. Začínám uvažovat o tom, že ho v noci přidusím polštářem.

Hlídáme nádherný horský dům, jehož design spočívá v otevřeným prostoru. Obyvák s okny přes dvě patra je spojený s kuchyní a dá se projít dokolečka ke dvěma schodištím. Jednoduše ideální na plížení se, je tu hodně rohů. Raději bych zase hrála na schovku, ale na to mi Vašek řekl, „že se přece přede mnou schovává celej den“.  Z mé romantické představy psaní článků s výhledem na hory se postupně stalo především čekání na další útok. 

Dneska celou tuhle magořinu ještě povýšil. Vařila jsem oběd a z okna viděla, že máme za domem na pozemku srnky. Snažím se je ulovit na spešl fotku a proto si vzala mrkve a šla po nich. Vašek před domem kutí poličky a tak jsem mu při dveřích řekla, co mám v plánu. Prohodili jsme, že tu jsou zase, protože je vídáme každý den v našem horským sousedství u různých domů. Od Vaška se postupně během kempování učím o myslivosti. Přibližovala jsem se k srnám a přemýšlela nad strategií pohybu, jakou by asi zvolil Vašek. Tiše jsem našlapovala a skákala po kamenech, namísto šustivýho listí, a cítila se vcelku profi (i přes batikovaný triko). Dokud jsem byla v zákrytu, srny mě neřešily. Jakmile jsem však vykoukla do jejich zornýho pole, vzaly roha, a jak antilopy odskákaly. Po všech čtyřech zaráz – dělají to srny i u nás?

Celou výpravu jsem tedy zabalila a vydala se druhou stranou okolo domu nazpět. Najednou za sebou slyším kroky a Vašek stojí přímo za mnou (přitom předtím piloval trámky na opačné straně domu). Tentokrát jsem se nelekla, ale naivita mě neopustila, protože jsem se ho zeptala, jestli se šel taky podívat na srnky. Prdlačky! Ten dobytek na mě chtěl bafnout během mé špionáže srn. Představa, že by nás viděl nějaký kolemjdoucí soused, plížit se po zahradě za sebou, mě rozeskává. 😄🙉 

PS: Během dopisování těhle řádků ten pakůň zase číhal za mnou...

 Zbývá 7 měsíců, kdo nakonec přežije?