Auto-moto svět z pohledu začátečníka, kterej zasedl za volant dodávky v Americe.
A dobrej život v horách s pejsánkem.
Název AndyJede byl od začátku trošku paradox. Jestli něco nebyla moje parketa, tak to bylo řízení. Vašek přibyl do týmu jako vrchní řidič a na větu "I´m just a driver." si obhájil víza na ambasádě i imigrační přepážku.
V. je na měsíc zpět doma a nezbývá mi, než řídit. Vloni v prosinci jsem udělala řidičák a při první jízdě na Štedrý den jsem hned ucpala Cejl přes všechny pruhy. Nějak se mi nedařilo poznat, jestli mám nastartovaný auto. Prostě zdechlo v zatáčce za squashem Radost a moji mysl zatemnil adrenalin. A taky nějakej ten stresor a nervózor. Stojim přes koleje, žádnej provoz, byl sváteční den kolem poledne. Dělám, co můžu, ale vlastně se mi chce akorát brečet. Z jedné strany vidím v dáli šalinu. Z druhé taky. Za pár minut ke mě velmi pomalu obě přijíždí. Ani na mě necrčí, protože očividně pochopili, že sem marná (chvála jim, je uplně zbytečný troubit na někoho v pasti). Přijíždí princ na bílým koni. Respektive sympatickej fešák v bílým autě zastavuje u obruníku a já vyskakuju z tátova auta. "Pomoc, já nevim co mám dělat, jedu poprvé!" Sympaťák mě zachránil a popřál mi hezký svátky. Když jsem dojela asi za hodinu domů (o tři ulice dál), klepala jsem se tak, že sem nemohla ani odemknout dveře od bytu. Nejdůležitější poznatek toho dne byl však snubní prstýnek na ruce zachránce. Bůů, škoda. Priorities!
Myslím, že jsem se docela posunula. Postupem našeho putování mě Vašek začal pouštět za volant. Docela to trvalo, než mě vůbec nechal udělat jedno kolečko na parkovišti naší zrenovovanou dodávkou. Pravda, že hned za prvním parkovištěm byl deseti metrový sráz, ale tak přece nejsem upa blbá...
No..
Teď už řídím jak drak.
Vašek je pryč.
Už jsem stihla nabourat do zdi za mnou.
(couvám a najednou je tam vysokej betonovej obrubník!)
Možná odřít jedno auto.
(otáčím se a je to natěsno... vždycky je to natěsno, ale vždycky mi V. říká, že "tam mám dva metry ještě"... jsem si fakt nejistá... na tom autě je pak odřenina, ale přisáhám, že sem necítila nic,... takže už tam byla předtím.. snad.. jo..pšt..)
Každý den poctivě trénuju couvání a především překládání si do mozku, co vidím v zrcátku, a co to vlastně pro mě znamená.
Ani jednou jsem ještě nemusela poprosit nějakýho mužskýho o pomoct, yay! Instrukce při couvání od kamaráda se nepočítají.
Každej den mám pocit, že sem píchla. Zdají se mi o tom i sny.
Jednou jsem zaslechla něco ne moc pochvalnýho o mým parkování. Vůbec se nedivím. Při zajíždění na parkingplatz se pravidelně trefím přesně doprostřed dvou míst a dělící čáru mám uprostřed auta. Nevím, v jaký moment nastává chyba, ale je vždycky stejná. Precizně stejně blbá. Takže musím vycouvat a zajet znova, asi tak na 5x. Ideální u obchodu, kde je mrtě lidí, aut, málo místa a hodně stresu. Poslední dny raděj moc nejim, abych nemusela na nákup.
Stejná sranda probíhá v mým dočasným kempu, který je rájem psů. Včera mě obzvlášť pobavili. Přijíždím a do cesty mi postupně pomalým táhlým krokem vleze asi 5 labradorů. A čumí. Čekaj na moji couvací show. Na místě kam chci zajet leží hračka, liška. Nechci ji přejet a ztopit, tak vyskakuju z auta, lišku sbírám a házím kus bokem. Jdu zpátky k autu, nasedám a liška leží zpět na původním místě. Jeden z těch miláčků ji "fetchnul". Čekám, až se psí obecenstvo aspoň posune stranou a začínám baletit dodávkou na svý místo. Liška neliška.
Řízení v USA
Už dýl chceme s Vaškem shrnout pár informací o řízení auta v USA.
Pro mě jako nováčka, jsou některý věci obzvlášť maso, protože mám zatím vytlučené v hlavě pravidla z autoškoly, který prostě musí být, nebo všichni umřeme. Třeba blinkry při objíždění překážky (nonstop záležitost v Brně). Pro zkušenýho řidiče zase absence některých základních věcí znesnadňuje rychlejší a agresivnější jízdu. Prostě všichni umřeme.
3 postřehy o řízení značky "only in America":
Blinkry jsou tu volitelný. Pro velké procento místních řidičů je blinkr nejspíš jen ozdobou k ohňostrojům na 4th of July. Ne fakt, bohužel na dálnicích si to frajeři kličkují mezi min. 4-proudovkama, doprava doleva, bez jakýhokoliv upozornění blinkry. Totéž ve měste, člověk chce vyjet z benzínky a čeká až auto na obzoru projede. Ale ono najednou zničeho nic zmizí v odbočce. Netřeba více cementovat.
Světla. Obecně se tu šetří na žárovičkách a světlech. Přes den se nesvítí, v podvečer taky ne. (To platí pro auta, naopak v domech se svítí celý den, všude a hodně. Asi proto, že tady maminky nesmí jen tak na děti pokřikovat "máte doma černochy?!", když nezhasnou v koupelně. To je trochu černej humor, že? Ups, a zase. Fu, není to jednoduchý, bejt korektní.). Americkým autům by v podstatě stačily jen dálkáče, protože to je jediné světlo, co používají.
Když jsem v lednu omylem jela z Brna do Kuřimy a omylem celou dobu svítila dálkovýma světlama, všichni na mě blikali a kdyby mohli, určitě bych dostala pár facek. Až na benzínce v Kuřimi mi jeden pán vysvětlil, kde je problém a jak ho vyřešit. Musím uznat, že přes den, ve stínu, stříbrný/šedý auto na silnici bez světel není prostě tolik vidět, jako když svítí denníma - nebo je rozhodně vidět později. Co je neomylně vidět, jsou auta v noci, která nevypínají dálková světla při potkání a tak většinu času je člověk oslepenej a vidí velký h... což je ještě ok, horší by byl jelen, moose, pářící se medvědi apod. A tak jedu pomalu, protože nic nevidím. A proto se na mě nalepí zezadu někdo rychlejší a oslepuje mě do zpětnýho zrcátka svýma dálkáče ještě víc. Lovin it. Po tmě skoro nejezdíme, protože to už dávno potřebujeme mít místo, oheň a buřty s kukuřicí na grilu. Hledat místo na kempování po tmě je na prd.
Do třetice výrazné téma - rychlost. Vašek shrnul moje řízení, že buď jedu 10 nebo 90 mil/hod. Má pravdu, chvilkama se zapomenu a začne mi noha padat na pedál a z předepsané 55 se stane 70tka. Jednou už tam byla skoro ta 90tka (cca 150km/h), ale to bylo uprostřed planiny, nikde nic, rychlost se stává relativní, vzhledem k tomu, jak pomalu se otáčí planeta, že jo. Dva týdny před Vaškovým odjezdem jsem řídila hlavně já, abych si natrénovala dovednosti na maximum. Rychle jsem si zvykla na místní styl jízdy - a to nedodržovat rychlost. Přesahovat 65ku o 5 čísel je v pohodě, ale většina lidí jede tak o 10-15 rychleji. Uprostřed hor, kde nejsou velké serpentiny a sestupy, se na to rychle zvyká a člověk si to sviští jako po autíčkové dráze, co jsme si kdysi stavěli v obyváku. Pak mi ale kamarád řekl, ať "nespeeduju", že přece není kam spěchat. "Kam spěcháš, do hrobu?". Ani ne, tak teda víc chilluju.
Jízda se psem
Dokud jsme byli dva lidi, pejsánek vždycky seděl u nohou pasažéra a pokud se vzpouzel, byl usměrněn. Byla jsem trochu nervózní, jak budu řešit řízení a psa sama, ideálně během jízdy na dálnici s Baxem motajícím se do drátů nabíječek a věcí. Celý téma se vyřešilo hned po cestě z letiště, když jsme vyklopili Václava. Bax se asi na moje řízení nemohl dívat, nebo mu vadí klima, smrad nohou, nebo je jen raděj na svým pelíšku. Přichytila jsem ho k sedačce vodítkem, abych měla jistotu, že na mě během jízdy nepřeleze. Nejsem zrovna ultra dobrá v jízdě rovně, když nemám oči přilepený k cestě přede mnou. Pes se ale maximálně snažil uškrtit se lezením dozadu, do prostředku auta před postel, kde má pelíšek. A od toho dne se Baxík drží u pelíšku, zakrývá si pacicčkama oči nebo hrůzou žvejká, co má poblíž a rozhodně se mi do řízení nemontuje. Win-win, říkám že to bude geniální pes.
Pár shrnutí a trocha té nostalgie
První měsíce bych tu asi sama zahynula a to hned při první jízdě. Vašek se mě pokusil naučit, co mohl, díky! Sice by skřípal zubama, kdyby mě viděl jak teď jezdím, ale od té doby, co řídím sama, tak mi přijde, že mi to bez jeho vyděšených výrazů a hlasitýho fuňení jde líp! Už jsem ve fázi, kdy se dokážu během řízení i napít, sníst čips, použít balzám na rty nebo se podívat ze strany na stranu! Vím, kde jsou stěrače a ladím rádio!
Klouzat po silnici mezi horama a poslouchat hudbu, to byl můj velkej sen, obzvlášť od loňska. Když nás vozili místní děcka po okolí na výlety a zážitky, kolovali jsme mobil s hudbou jako jukebox a každý vybral jednu písničku. Jedním z hitů loňskýho léta bylo pro mě "Ride" od Twenty One Pilots.
Když máš to štěstí realizovat svý sny...
Včera jsem strávila den u jezera. Hrála si s Baxem a nenápadně ho přesvědčovala, "že voda je kámoš". Když se procházíme, ťapká za mnou a když se zapomene u něčeho příliš zajímavýho, písknu a on začne jak splašený kůzle svištět ke mě a kroutit celou prdelí. Začalo pršet a dusnej vzduch se konečně osvěžil a voněl takovým tím nezaměniteným způsobem.
Omylem jsem si místo čajových pytlíků koupila krabici kapslí do kávovaru se zeleným čajem. Vařím čaj dost srandovním způsobem, ale stejně bodne k rozjímání. Začala jsem číst Jungle Book, kterou jsem si dovezla z domu. Dostala jsem ji loni na narozeniny v originále, jako připomínku toho, že jsme novou zfilmovanou Knihu džunglí viděly s mámou v Londýně, když pro změnu ona měla narozeniny. Byl to takovej ten místní zážitek, místní lidi v kině v neturistické části města. Nejvíc se nám líbilo, že lidi okamžitě zpívali "Bear Necessities", asi jako kdyby Češi začali zpívat V lese, jó v lese, na jehličí.
Je to sice super nevýchovný a nedůsledný, ale nedá se ubránit tomu vzít si štěňátko do postele. Když se zavrtá do spacáku nebo leží jak králík, uši nahoru, moje srdce taje a zapomíná, jak mě den předtím kousnul. Byli jsme ve městě a cizí lidi se strachovali, proč mám čůrek krve přes celý lýtko. To to rozkošný štěňátko, chcete si ho pohladit?
Colorado je nádherný a lidi jsou super.
Málokdy se mi stane, že něco předčí moje očekávání nebo se jim vyrovná. Jsem velkej snílek a mám až příliš barevnou fantazii. Pět let jsem se toužila vrátit a držela si vzpomínky na místa, lidi a zážitky v hodně duhové bublině. Vidina toho, že se vrátím, mě držela, když byla potřeba. Je skoro nemožný, aby to znova bylo stejný.
Tohle místo je mi nejspíš zaslíbený, protože je to pořád stejně dobrý. Výhled na hory s nacucanýma červánkama je nepřekonatelnej. Večerní jízda kopcama s píničkou "Ride" v rádiu, je jako soundtrack k tomuhle snu. Taková je realita všedního dne, když je někdo klikař.
Dík! Já to světu jednou oplatím, slibuju.
A + B + CO
PS UPDATE: Co na tom, že jsem dopsala článek a nabourala kolama na střeše auta do stříšky banky. Lol, nebylo to očividně tak moc "drive thru", jak psali :D
LADISLAV ZIBURA - Srandovní fešák, co ušel pěšky asi miliardu kilometrů po světě. Na poslední cestě trochu vyměkl, ale stejně mu děsně fandím. Jeho přednášky jsou milionový. Skvěle vyprávěný zážitky, smích skrz slzy (z puchýřů přes celý paty). Knížky se lidem líbí, já s sebou vozím zatím namluvenou CD verzi - bohužel ale nemám přehrávač. (Myslela jsem, že v autě bude.) Nejlepší je, že díky pěškobusu se setkává s místními a dozvídá se o jejich životech. Píše o tom pak na Facebook fakt vtipný storky. Umí psát opravdu dobře, mimo jiné vystudoval žurnu. Specializuje se na psaní pro babičky. Pokud bude přednáška o jakéhokoliv cestě ve Vašem městě, doporučuju jít!
