Bonjour Normandie!

Zdravíme z opět úplně jiného světa! Boty a packy brázdíme bahnem, mokneme, uctíváme každý slunečný moment, cpeme se bagetami, sýry, obdivujeme středověké stavby a zatím umíme jen pozdravit a poděkovat. Už nám taky podle poznávací značky bylo nadáno do "fuj, turisti jsou už tady!"...

Cože?! Kde to jsem? S kým, proč, jak, zač...

Po příjezdu do Čech jsem hledala dlouhodobý housesitting, abych zapracovala na svém snu - napsat knížku příběhů a rad z cest dodávkou po USA. Proč sedět doma a platit nájem, když člověk může zadarmo okusit domácnost v jiné zemi a kultuře! Pokračuji ve své sitterské kariéře nyní na starém kontinentu.

Začala francouzská kapitola cestování! Našla jsem dům, psa a číču, kteří potřebují pohlídat na tři měsíce a bylo mi výhodou, že jsem Evropan a majitelé tak nemusí řešit turistická víza pro jiné zájemce. Američané by zde mohli zůstat jen 90 dní, tak jako my v USA, a proto se mi majitelka domu ozvala nazpět a moje cesta do Normandie se pomalu zpečetila.

Deštivá, ale krásně divoká Normandie se sýry a vínem zní jako příjemná atmosféra pro psaní knihy. Plánuji od léta vyjet do USA pracovně a jediným zádrhelem pro Normandii se stala otázka auta. Bylo pro mě velmi nevýhodné si kupovat vlastní auto na pár měsíců v Evropě, natož platit za půjčovnu. Netuším proč, ale nikdo mi navíc nechtěl půjčit auto svoje! Já to s tím bouráním přece jen literárně zveličuju. 

Využila jsem další internetový nástroj a napsala nabídku na Cestovatelskou seznamku a spolucestování na Facebooku:

"Mám dům na tři měsíce ve Francii, hledám řidiče, kdo by chtěl jet se mnou?"

Ozvala se hromada lidí a dostala jsem pár lehce znepokojujících nabídek služeb netýkajících se cestování. Na přednášku o van-lifu v USA jsem pozvala zájemce z Brna, abychom se potkali, seznámili a případně se domluvili, že do toho jdeme spolu. 

Potkala jsem Martina, který může pracovat na počítači odkudkoli a lákala ho možnost vyjet do zahraničí a neřešit drahé ubytování. Domluvili jsme se na pracovním nasazení přes týden a výletech o víkendech. Posádka AndyJede pasovala nového řidiče a zbývalo se už jen sbalit a vyrazit.

S Vaškem jsme se před ročním cestováním viděli tak přibližně 5x. S Martinem 2x. Na tři měsíce to prý bohatě stačí. Příště už počítám se scukem přímo na letišti a později nejspíš budu oslovovat lidi přímo na ulici: 

"Nechcete se mnou někam jet?"

Když jsem se loni rozhodla jet do Ameriky sama a nakonec přibyl Vašek, našim se hodně ulevilo. "Lepší když pojede s cizím potencionálním masovým vrahem, než sama." Tentokrát se báli mého původně sólo výletu též, opět kvůli mým řidičským dovednostem. Je zima a mé zkušenosti s manuální převodovkou jsou pořád nepřesvědčivé. 

Vyrazili jsme tedy ve třech s Baxem na západ a ujeli přes 1500 km za necelé dva dny. Naším novým domovem je vesnice St. Pierre sur Dives uprostřed historických památek od Viléma Dobyvatele po hrůzy druhé světové války.

Mým hlavním úkolem tady je psát, psát, psát knížku, ale je jasné, že na řadu občas přijde i nějaký ten postřeh o bagetách. Jakékoliv tipy, přání či nápady, jak sestavit knihu o celém našem americkém dobrodružství jsou velmi vítány!

Au revoir! 🍷

Seznamte se s Janney, novou láskou Baxe