V nouzi poznáš přítele.
 |
| Bax je doslova osvícený. |
"Zkomplikovala" se mi celá cestovací situace. Váhala jsem, co dál po posledním housesittingu. Zbývají mi dva měsíce do odjezdu a chtěla jsem zažít ještě něco extra, trošku změnit stereotyp ježdění autem dlouhé trasy. Mít o čem psát. Osud se přičinil.
Šla jsem do autoservisu vyřešit kontrolku "brzo vyměnit motorový olej". K tomu nechala udělat kompletní diagnostiku stavu auta a odtud se začalo vše řítit dolů.
Ukázalo se, že auto je v mnohem horším stavu, než jsem myslela. Počítala jsem s výměnou pneumatik. "Bohužel na vaše auto jsou dražší než obvykle."
"Tahle kapalina je špinavá, tohlecto je zanesený, tady je problém, tady taky, tady taky." Lítaly názvy součástek, který neznám ani v češtině. Všechny nezbytně řešitelný, životu nebezpečný. Údajně.
"Věc se má takhle, něco super důležitýho máte prasklý na dvě poloviny, vzduch v motoru, pneumatiky na sr..."
Cena opravy narůstala světelnou rychlostí, 200$, 1500$, 1000$, 1500$, ... Další telefonát od nejmilejší nositelky špatných zpráv.
"Tady autoservis na rohu 27mé, blablablabla, alis BIG PROBLEM. Dalších 1500$." Oprava vyšplhala k 5ti tisícům dolarů.
Přetekl pohár a bylo jasné, že i kdybych disponovala takovýmahle pěnězma, nemá cenu je investovat do starého auta, se kterým to půjde z kopce v podstatě už pořád.
Za 8 měsíců jsme najeli kolem 40ti tisíců mil. K 65ti tisícům km. Auto má dohromady najeto 285 000 mil. Jak víte, moc tomu nerozumím, ale rychle jsem se za pár dní musela zorientovat v hodnotách a technických údajích. S příslušnou pomocí samozřejmě.
Brečela jsem jen dvakrát. Poprvé u telefonátu přidávajícím na ceně opravy.
"S tím už byste neměla na dálnici. Do Kalifornie určitě nedojedete."
To všechno probíhalo během housesittingu v Boise, Idaho. Velký město obklopený kopci a přes stovkou horkých pramenů, ke kterým jsem neměla odvahu vyjet. 4 psi, kočka a králík mě zaměstnávali dostatečně a dosytosti jsem si užila i Netflixu. S chlupatýma banditama jsme zkoukli Narcos!
Majitelé se vrátili, vyslechli moje trablata, ale bohužel nebyl dům a rodinná situace vhodná na to, abych u nich zůstala dýl. Nabídli mi, ať se kdykoli zastavím na sprchu, WiFi, teplo apod. "Moje situace jim byla moc líto" a tak mi na rozloučenou přispěli sympatickou částkou na přežití.
"A jede to auto vůbec?"
"Jojo, jede, jen cejtím, že je něco špatně. Třese se, ale nejsou to brzdy, ty mám docela nový. Mám teď strach kamkoli jet, že to kiksne a co s tím."
Plánovaná cesta do Kalifornie zahrnovala nekonečnou jízdu ničím přes Nevadu.
Začala jsem organizovat urychlený prodej auta, dokud aspoň jede. K tomu je nezbytný papír, který je aktuálně někde mezi úřady v Colorádě a poštami.Ten papír, který jsem před pár týdny tak složitě vyřizovala a byla super šťastná, že jej mám a zajišťuji tak autu budoucnost. Prostě paráda.
Představte si moje snahy o to večer usnout:
Co s věcma? Jak to všechno prodat? Mám to jen vyhodit? Co s Vaškovýma věcma? (měli jsme se potkat v Cali) Půjde předělat let? Stihnu zařídit vše pro Baxe? Bude už Bax zvyklej na cestovní tašku? Jak potáhnu psa, batoh a dva kufry? Co když papíry nedorazí? ... A hlavně CO BUDU DĚLAT DOMA? KDE BUDU BYDLET? JAK BUDU VYDĚLÁVAT? CO BUDU DĚLAT SE SVÝM ŽIVOTEM???
Myslela jsem, že mám ještě dva měsíce na to, tyhle otázky oddalovat.
Rozloučili jsme se s majiteli domu, já nasedla do svého auta a oni do jejich, parkujícího za mnou.
Strčím klíčky do zapalování, otočím...
"Cvak, cvak, cvak cvak, cvak."
Brečím podruhé.
A napůl se už musím smát, jsem ve velké kaši.
Dva dny jsem auto raději nepoužívala a mrzlo, "to se stává, že nenastartuje".
Tenhle průšvih mi hraje do karet, majitelé potřebují odjet, tak mi nabídnou, ať počkám v domě, a že auto nahodíme kábly, až se vrátí. Juhů, další díl seriálu.
Po nahození baterky auto naskočilo hned, krize byla zažehnána a já vyrazila na jediné místo, co jsem v městě znala. Psí park. Je součástí obřího parku, fajn místo a tajně jsem předpokládala, že by se tam dalo i přespat.
Byl krásný den. Vymetené modré nebe, sluníčko se snažilo ze všech sil vrátit léto. Bax se měl jako král díky hodinám hraní s hromadou psů všech druhů a ras.
Jediná vada na kráse toho dne byla moje začátečnická chyba. Nechci auto moc pokoušet a byla jsem vyloženě ráda, že je park blízko a nemusím řídit přes celé město. To ale pro zkušené znamená, že nenabiju dostatečně baterku. Tak teď už si to budu taky pamatovat!
A tak jsem se stala atrakcí celýmu parku. Cvakala jsem jsem na celé kolo a pod kapotu se mi díval nejeden pán. Vrrr. Mladý sympaťák najel autem na chodník, jiný pán přinesl vlastnoručně vyrobené dlouhé kábly, abychom nahodili baterku.
Tentokrát už bylo vážně po ní.
V parku pobývali stejní lidé několik hodin a sledovali leteckou show. K tomu si aktualizovali informace o mé situaci. Půlku dne už jsem se jen smála a opakovala větu:
"It´s beautiful day to get in trouble."
Celý den předtím lilo a následně mrzlo.
Ten den jsem se seznámila s hodně lidma. Nakonec jsem se necítila na to
sama, kolemjdoucí se vyloženě snažili nabídnout pomoct, ale kromě "jump
startu" nebylo co dělat. Dokonce jeden pán byl mechanik!
Přijela odtahovka. Zkratově mě napadlo, že někoho moje auto už naštvalo, že celý den zabírá místo a nechá mě odtáhnout. Samozřejmě, že se mi nepodařilo dobře zaparkovat, takže nepojízdná dodávka stála "na prasáka". Pán odtahovač pokazil den někomu jinýmu, ale mě dal velmi cennou informaci. Jsem krytá pojišťovnou na odtah. Celých 11 mil! Problém byl v tom, že se nemám kam nechat odtáhnout!
Eric od rodiny, pro kterou jsem hlídala dům a psiska, mi na sebe dal číslo, že kdybych někdo uplně uvízla, ať se ozvu, že pro mě přijede. Doufala jsem, že číslo nebudu muset použít, obzvlášť hned první den.
Eric přijel, vymontoval baterku, zajeli jsme do Walmartu a zjistili, že už je opravdu na hranici umření. Není divu, dali jsme jí s Vaškem zabrat nespočetným nahazováním. Jen to načasování bylo tragický. Nová baterka stála 50$ (pozor, v jiných obchodech měli všechny jen za 150$). Eric je kutil, takže výměna baterky je pro něj hračka, já si troufnu až příště.
Auto nastartovalo hladce a bručí jak zamlada.
Skoro jsem až zapomněla, že je i tak na hranici skonání.
Co dál?
Žiju mezi parkem a parkovištěm Walmartu. Celý dny si povídám s lidma a hraju se psama, učůrávám nad každým štěňátkem a víc a víc zbožňuju Baxe, protože je obzvlášť nyní pravý Emotional Support Dog. Denně mě čeká výlet na poštu s nadějí, že už na mě čeká nejdůležitější dopis mýho života.
(Kecám, dopis s výsledky přijímaček na JAMU byl zásadnější.)
Prodat všechno, prodat auto, vyřídit papíry Baxovi, dostat se jedním letem na JFK a potom frrr domů.
Nejdůležitější je pro mě teď jediné.
Jo jasně, neztrácet hlavu, nevidět to všechno moc černě, nenastydnout, všechno to zvládnout a pak přežít návratovou krizi a realitu dospěláckýho života....
Ale mně teď nejvíc záleží na tom, získat letenky na 31.10., abych letěla Halloweenským letadlem s lidma v kostýmech!
Priority.
 |
| Zahřívání se v kavárně. |
Žádné komentáře:
Okomentovat